COOLna

„Virtuální realita je mocný nástroj, umožňuje přenést se na jiné místo a poskytnout komplexní prožitek, ošálit mozek, zapojit emoce,“ říká Walter Greenleaf. Využití technologií virtuální reality (VR) ve zdravotnictví se věnuje již od roku 1985, kdy dokončil Ph.D. v oblasti neurověd.

„Za poslední tři až čtyři roky došlo k výraznému rozvoji VR technologií. Současné prožitky už jsou skutečně přesvědčivé. Kupříkladu i když víte, že jste v laboratoři, že máte na hlavě VR brýle, že to, co vidíte, není realita, stejně většina lidí krok z virtuální římsy neudělá, mozek jim to nedovolí, protože vše vnímá jako skutečné. Konečně máme k dispozici levné a po technické stránce pokročilé systémy virtuální reality, které urychlí vývoj nové generace klinických přístupů a přinesou dlouho slibovanou revoluci ve zdravotnictví,“ říká průkopník oboru.

„Mnoho vědeckých skupin ale vnímalo dlouhodobý potenciál virtuální reality ve zdravotnictví, a tak se vrhly do práce navzdory vysokým nákladům a omezené flexibilitě prvních VR technologií. Díky tomu dnes máme obrovské množství výzkumných článků a vědeckých dat, která ukazují, že virtuální realita je vhodným a efektivním způsobem, jak řešit řadu klinických problémů od závislostí přes rehabilitace a mozkovou mrtvici až po posttraumatickou stresovou poruchu,“ říká Walter Greenleaf, který dlouhodobě propojuje akademické prostředí s klinickou praxí i světem byznysu.

„Technologie se za poslední roky skutečně výrazně posunuly kupředu. Dnešní VR sety přináší realistický prožitek, jsou interaktivnější, pohodlné k nošení, a především finančně dostupné – kvalitní VR systém lze pořídit i za méně než sedm tisíc korun. Nyní se již virtuální realita může skutečně dostat do běžné praxe a domácností,“ doufá Greenleaf.

Velkému rozvoji napomáhá i zapojení nejrůznějších senzorů, které virtuální prožitek dále zintenzivňují a poskytují další důležitá data pro samotné uživatele či lékaře. „Například vizualizace dechu napomáhá pacientům při nácviku technik zvládání bolesti. Z tónu hlasu lze rozpoznat úzkost či depresi. Stejně tak lze mnoho vyčíst z výrazů obličeje, směru pohledu či pohybů těla, to vše jsou velmi užitečná data pro přesné hodnocení, poskytování zpětné vazby a měření pokroku, která jsme doposud nedokázali efektivně využívat.“

Aktuálním trendem je kromě 3D obrazu a prostorového zvuku i zapojení další fyzických počitků, jako jsou vibrace a otřesy, váha předmětů a další hmatové simulace nebo vůně. Čich je totiž evolučně nejstarší smysl, který aktivuje části mozku, které jsou zodpovědné za prožívání emocí, vzpomínek a asociací. Virtuální realita se zapojením čichu tak přináší skutečně maximální prožitek.

„Řada vyšetření především v oblasti duševního zdraví byla doposud založena na subjektivním hodnocení. Virtuální realita přináší standardizované prostředí, umožní kontrolovat, co uživatel prožívá, lze měnit, tedy dávkovat, intenzitu prožitku, opakovat jej a srovnávat,“ vyjmenovává Greenleaf.

Jako příklad uvádí léčbu posttraumatické stresové poruchy u vojáků, kteří se vrátili z Iráku či Afghánistánu. „Tento přístup je založen na postupném a kontrolovaném vystavování se situacím, které způsobují potíže. Pacienti v přítomnosti lékaře znovu prožívají traumatické události a učí se na ně reagovat jinak, zmírnit nepříjemné projevy.“

Expoziční terapie je v klinické praxi běžně používaná metoda, doposud ale lékaři neměli k dispozici metodu, která by umožňovala kontrolovanou a měřenou expozici traumatickému zážitku, a proto se museli spoléhat na pacientovu představivost, což je v případě strachu a traumatu značně problematický přístup. „Díky virtuální realitě lze kontrolovat a postupně zvyšovat intenzitu prožitku. V kombinaci s vibracemi a otřesy připomínajícími jízdu vojenským vozidlem či s pachem střeliva, krve nebo vůní typického koření dané země můžeme zvýšit celkový prožitek a tím i úspěšnost léčby.“

Podobně se virtuální realita používá i pro překonávání nejrůznějších fobií, jako je například strach z létání či vystupování na veřejnosti. Prostřednictvím simulací, které vyvolávají realistické fyziologické reakce těla, se pacienti učí reagovat a postupně získávají pozitivní zkušenosti a jistotu, že se není čeho bát.

Další podstatnou oblastí využívání virtuální reality ve zdravotnictví jsou rehabilitace po úrazech a po mozkové mrtvici nebo například časná diagnostika neurodegenerativních onemocnění, jako je například Alzheimerova choroba. Těmito výzkumy se zabývají i v pražské Fakultní nemocnici v Motole.

„Proč je virtuální realita ve zdravotnictví, především v oblasti psychologie a psychiatrie, tak účinná a i mezi uživateli oblíbená? Protože aktivuje systém odměny v našem mozku,“ vysvětluje Greenleaf. „V běžném životě výsledky svých každodenních rozhodnutí pozorujeme až s velkým časovým odstupem. Když si dnes zapálíte další cigaretu či si místo procházky dáte dort a zmrzlinu, tak se negativní následky vašeho chování mohou projevit až o mnoho let později. Pokud ale ve virtuální realitě vidíte svého avatara, jak se na základě vašich rozhodnutí mění před očima, má to ohromný efekt.“

Dnes se tak používají virtuální obchody a restaurace, kde se lidé učí vybírat zdravější alternativy potravin, či například bary, kde si při odvykání kouření či jiných závislostí uživatelé trénují svou vůli a strategie, jak odolat pokušení nebo tlaku okolí. „Virtuální realita a personalizovaní avataři nám umožňují skutečně změnit postoje a chování poté, co se ‚stanete‘ svým budoucím já.“

Virtuální realita nás také může přenést do nových situací, které vidíme pohledem někoho jiného. Tím získáváme empatii a větší toleranci, když si osobně prožijeme, jaký dopad má naše chování na naše okolí. VR pomáhá i v oblasti duševního zdraví, psychologie a psychiatrie, kdy na vlastní kůži můžeme prožít, čím prochází naši blízcí, a lépe tak porozumět jejich potřebám. Nebo naopak VR pomáhá například i lidem s poruchami autistického spektra v tréninku sociálních interakcí, kdy zvýrazňuje neverbální signály druhých lidí a tím pacientům napomáhá při učení rozpoznávání emocí.

Ale je třeba včas vnímat i rizika. „Jako s každou novou technologií musíme být opatrní a musíme dobře nastavit systém používání. Zcela zásadní je ochrana soukromí. V klinické praxi to není takový problém, protože tam jsme zvyklí pracovat s citlivými údaji o zdraví, v jiných oblastech ale taková opatření chybí. Například používání systémů virtuální reality a souvisejících klinických skórovacích algoritmů v prostředí online her produkuje obrovské množství citlivých dat o náladě a kognitivních schopnostech konkrétního hráče. Tyto údaje by pak mohly být zneužity například zaměstnavateli, kteří by mohli analýzou zjišťovat, jaké jsou vaše kognitivní funkce, jak prožíváte emoce, zda nejste depresivní či nemáte sebevražedné sklony, a na základě toho vás přijmout, či nepřijmout,“ varuje behaviorální neurovědec.