COOLna

Konkrétní člověk přestává patřit mezi „odepsané“ nebo sabotéry, je prostě osobou s konkrétním a řešitelným problémem. První krok k řešení toho, čemu říkáme ADHD, je jednoznačně informovanost a pochopení – stejně jako u cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění či jakéhokoliv jiného zdravotního problému, který způsobuje nemoc, tedy nějakou formu nemohoucnosti. Když nevíte, co a proč řešíte, efektivně to řešit nedokážete. A dopady neřešených nebo nesprávně řešených problémů neprospívají nikomu.

„ADHD neexistuje – to je pravděpodobně největší mýtus, který škodí dětem i dospělým s ADHD, rodinám, lidem ve školách, ve firmách, škodí celé společnosti,“ říká profesor Radek Ptáček, psycholog, terapeut a expert na ADHD.

Zjištění, že v tom nejsou sami, že existují lidé, kteří různé výzvy zvládají, a že sdílené životní zkušenosti mohou pomáhat, popisuje mnoho členů faceboové skupiny ADHD v dospělosti jako intenzivní a vítanou úlevu. Stejnou úlevu ale popisují i partneři a rodiny. ADHD může být hodně zákeřné, protože v neinformované a nechápající společnosti může probíhat jako neviditelný hendikep, ani u dětí, ani u dospělých nemusí být rozpoznáno. Jeho projevy naopak mohou být zaměňovány za dysfunkčnost a sabotérství, dotyčný je prostě špatný nebo směšný a selhávající člověk. I proto dospělí lidé s ADHD často nechtějí veřejně a otevřeně o svých problémech mluvit, bojí se reakcí a cítí velký (a zbytečný) stud za to, jací jsou.

„Nemusím se tu za to své skutečné já stydět.“ Kreativec na volné noze, dramaturgyně a šéfka festivalu Meat design Karolína Skórková skupinu našla před dvěma lety. „Když jsem se do skupiny přidala, byla jsem šťastná, že to břemeno nenesu sama. Teď je super, že mám okamžitého ADHD rádce, 24/7. Cokoliv se vyskytne, vždy někdo odpoví k věci, posune mě dál.“

S překonáváním důsledků ADHD a se zotavením přesto mohou významně pomoci i rodina a blízcí. „Důležitá je čistá komunikace, silná empatie a trpělivost. Zároveň ale člověk získá na oplátku často to samé. Pokud od svého partnera, přítele či kolegy něco očekáváte, je důležité to říct,“ přibližuje Klára Kišová.

Klára věří, že pokud chcete něco kritizovat nebo člověka s ADHD někam dostat, nefungují příkazy, ale spíše metoda cukru a biče: „Všechno dělám za odměnu. Pokud můj partner ode mě očekává uklízecí návyky, které jsou jeho, a mám si je osvojit, potřebuji pochválit, že jsem to zvládla. Pokud neuvidím, že to oceňuje, přestávám to dělat nebo se zlobím. V partnerském vztahu musí fungovat pochopení, které mi často chybělo.“

Jednou z klíčových dovedností okolí je nebrat si chování člověka s ADHD osobně, fenomény jako prokrastinace, impulzivita, chození pozdě, ztráty věcí, neklid, skákání do řeči, špatné plánování a prioritizace nejsou záměrná sabotáž vztahu či přátelství. „Všechno se dá zlepšit, když o problému vědí obě strany a chtějí to zlepšit. A výsledná strategie musí být schůdná pro obě strany a musejí s ní dobrovolně souhlasit,“ soudí Markéta Radoberská, designérka doplňků pro zvířecí mazlíčky.

Manžel Silvie Š. má ADHD a Silvie popisuje objevení diagnózy jako velkou úlevu pro ně oba. Sebe a manžela považuje za typické exempláře s učebnicovými problémy. Snaží se je řešit, i když to není snadné, problémy se někdy kupí: „Myslela jsem si, že ty věci dělá snad schválně, a absolutně jsem to nechápala. Přišlo mi to jako cílené deptání mé osoby. On ty věci fakt nedělá schválně, fakt ‚nevidí‘, že je potřeba doma něco udělat. Nepomáhá postavit tašku s odpadky za dveře. Nevšimne si toho. Musí si z těch činností udělat nějakou rutinu, to pak funguje. Třeba každé ráno před odjezdem do práce uklidím nádobí.“

Podle Silvie je dobré vědět, že podobné vztahové problémy jsou s touhle diagnózou typické. Bohužel sehnat terapeuta, který dobře rozumí dospělým s ADHD, je snad nemožné. Téma úklidu je nepochybně důležité pro všechny páry; v partnerství lidí s ADHD se objevuje překvapivě často jako kritický problém, na který je vhodné se zaměřit intenzivně, jinak to může být spouštěč konce vztahu.

Jak popisuje i Klára, člověk s ADHD bude lépe fungovat, když se mu dostane pochopení a odměny, nikoliv výčitky. Pokud se nemění takovým způsobem nebo tak rychle, jak chcete, není to vždy jeho chyba. Možná se snaží víc, než si myslíte, jenže rozvoj a osvojení nových způsobů existence trvá déle, když mozek vždy nespolupracuje. Profesor Ptáček tento fenomén popisuje jako problematické fungování exekutivních funkcí mozku: „Jde o regulaci chování a emocí, schopnost plánování a organizace, a třeba právě i pracovní paměť. Krátkodobá paměť je v pořádku, ale udržet v mysli více mentálních objektů, se kterými musíme provádět operace, je už mnohem těžší. Jednoduchá sekvence úkolů typu ‚vynes odpadky, zajdi do obchodu a pak ulož děti‘ může být pro lidi s ADHD náročná.“

Oslabené je taky učení se ze zkušenosti, což znamená, že nové rutiny se člověk učí déle. „Zajímavé by bylo porovnání vnímání partnerů. Oba – jeden s ADHD, druhý bez – mohou mít ze svého úhlu pohledu pravdu, ale nemohou se prostě potkat, protože ta ‚pravda‘ je naprosto odlišná. A pokud se problém řeší, řeší se strašně izolovaně. Téměř nikdo se v ČR nevěnuje ADHD partnerství. Nemyslím, že by s tím uměl pracovat běžný rodinný terapeut, protože ADHD vztahy jsou opravdu hodně specifické. Partnerství lidem hodně troskotají a to má na ně další negativní dopad, opět další selhání…,“ zamýšlí se členka facebookové skupiny Jana.

S manželem bojovali téměř deset let a jen díky opravdu silné vůli nerozbít rodinu to „snad už nějak vybojovali“. Jana si myslí si, že mnozí vztahy vzdávají s tím, že jim je nakonec lépe samotným, nebo si vytvoří obranný mechanismus, přesvědčení, že je nikdo nerespektuje a moc na ně tlačí, že musejí být respektováni, jinak je partneři přece nemají rádi.

ADHD je vztahový problém. Aby život s ADHD nebyl pro nikoho prokletím, je potřeba začít u nich. Člověk srovnaný se svými pozitivními i negativními vlastnostmi je schopen nalézt zdravou sebehodnotu. Proces recovery vždy začíná u přijetí odpovědnosti za vlastní život a vlastní životní styl. Vědomí vlastní hodnoty se pak může stát prvním krokem k prožívání autentických kvalitních vztahů s rodinou, přáteli, spolužáky, kolegy.

Společnost může přijmout a naplňovat hodnotu inkluze, aby každý člověk mohl naplnit své schopnosti, představy a žít kvalitní život, aby nebyl zbytečně a nesmyslně omezován. To je něco, co si přeje pro sebe každý z nás, zkusme to tedy dopřát i všem okolo nás, podle svých nejlepších možností a schopností. I lidem s nestandardně fungující pozorností.

Heroine

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.