COOLna

Jak si jako Češi stojíme v mezinárodním měřítku?
V kontextu Evropy jsme na tom asi všichni dost podobně. Obecně existují výzkumy, které tvrdí, že Asijci mají průměr IQ hozený o něco výše. Naopak u zemí Afriky je podle těchto výzkumů o něco níže, ale příliš se o tom raději nehovoří. Jde spíše o historické studie.

Ono těch druhů inteligence bude asi mnohem větší množství, ne?
Rozhodně to neznamená, že člověk s vysokým IQ musí v životě snadno řešit složité situace. Inteligence je velice široký a složitý pojem a jejím rozebíráním bychom mohli strávit hodiny a hodiny. Existuje celá řada různých konceptů a škál. Můžeme třeba zmínit poměrně široký pohled, který reprezentuje Gardner (americký psycholog Howard Gardner v roce 1983 zpochybnil tradiční pojetí inteligence, tvrdil, že logicko-matematická a jazyková inteligence jsou příliš zdůrazňovány, což se odráží i v učebních osnovách škol; jako alternativu nabídl multidimenzionální teorii inteligence, jež popisuje osm nezávislých druhů inteligence).

Odděluje lingvistickou inteligenci, tedy čtení, psaní, zacházení s jazykem a chápání obsahu. Logicko-matematickou inteligenci, která označuje schopnosti řešení matematických problémů a abstraktního myšlení. Mezi jednotlivé druhy inteligence však zařazuje také třeba inteligenci hudební, nebo dokonce i inteligenci interpersonální, tedy jak jste schopen vnímat emoce a chování druhých lidí a rozumět si s nimi. Mluví i o dalších druzích inteligence, třeba o inteligenci intrapersonální, tedy o schopnosti vnímat sebe a rozumět sám sobě.

To jsem považoval za určitý druh sociální inteligence člověka.
Těch pojetí je spousta. Třeba se definuje i hudební nebo pohybová inteligence, které v našich testech skutečně nehrají roli. V rámci testů prostě tohle všechno neměříme. Ale k měření IQ používáme i maticové, chcete-li, obrázkové testy, které neobsahují žádná čísla ani text. Test pak nezvýhodňuje ty matematicky nadané. Mensa prostě není jenom nějakým klubem matematiků.

Extrémní hodnoty IQ nejde pořádně měřit.

Jak to?
Když vezmete v Česku používaný test, jak ho používáme v Mense, a budete ve věkovém rozmezí od sedmnácti do třiceti roků, kdy je mozek nejvýkonnější, pak i při bezchybném splnění se doberete nejvýše k číslu 160. Nic víc v naší škále není, je to neměřitelné. Existují ovšem přepočty s ohledem na váš konkrétní věk v dalších zahraničních stupnicích a tam se můžete dobrat k číslům IQ i přes dvě stě, na které jste se ptal. V tomhle případě jde o takzvanou Cattelovu škálu, jež měří s jinou odchylkou, ale hodnota je samozřejmě převoditelná. Používá se například v Británii, nicméně v kontinentální Evropě není příliš populární. Je to stejné, jako kdybyste se měl zeptal, jak jsem vysoký, a já vám odpověděl, že 183 centimetrů nebo klidně taky šest stop.

Chápu.
Takže reálně námi běžně používaná hodnota 160 odpovídá u Cattela 210. Ovšem chci ještě upozornit, že je to stejně jenom hodnota v nějakou danou chvíli, není to v čase neměnné číslo. Ale pro nás to prostě není nějaká soutěž, že bychom se mezi sebou trumfovali: „Ty máš 137, a hele, já mám 157!“ Není to důležité. Členem Mensy se může stát každý, kdo dosáhne výsledků vyšších než 130.

Proč zrovna tohle číslo?
Asi vám nejprve vysvětlím, jak se takzvaný inteligenční kvocient (zkráceně jenom IQ) stanovuje a jak se testuje. Zhruba polovina populace se pohybuje v rozmezí mezi IQ 90 až 110. Šlo by to pěkně znázornit Gaussovou
křivkou – představte si graf ve tvaru kopce, který na jedné straně stejně strmě stoupá, jako na druhé padá. Samotný vrcholek je IQ 100. A mnoho lidí se tedy ve výsledcích pohybuje kolem toho vrcholu. Jde zhruba o polovinu populace, jež má IQ mezi 90 až 110. Další čtvrtina lidí se pohybuje před tímto úsekem a zhruba čtvrtina za ním. A jak tato strmá křivka jasně naznačuje, lidí s velmi nízkým nebo velmi vysokým IQ pak v populaci výrazně a symetricky ubývá. Když se bavíme o extrémních hodnotách nad 130, pak této hodnoty dosahují jen dvě procenta lidí, tedy jeden z padesáti. Samozřejmě se to pak stupňuje a nad IQ 150 jsou to jen pouhá dvě promile populace, takže se bavíme o jednom z pěti stovek lidí.

Zaujalo mě, jak tvrdíte, že mozek je nejvýkonnější mezi 17. a 30. rokem života. Proč?
Když to můžu posoudit třeba na sobě, samozřejmě cítím, že to není úplně stejné jako zamlada. Je mi přes čtyřicet, ale není to tak znát v tom samotném intelektovém výkonu, spíše ve flexibilitě mozku. Já už toho nepojmu tolik. Spousta synapsí (nervových spojení) v mozku vzniká v raném věku. Může to být postřehnutelné třeba u učení se cizím jazykům. Od narození do dvanácti let života je to nejlepší okénko na rozvoj mozku. Pak už podle vědeckých studií jedete v zaběhlých kolejích. Intelektový výkon jde u dětí v podstatě lineárně nahoru, pak je mezi 17. až 30. rokem nejvyšší, a naopak později intelektový výkon velmi postupně klesá. Zase to však člověk dohání zkušenostmi. Mozek toho sice tolik nevypočítá, ale zapojíte praktickou inteligenci, jež vám může pomoct při řešení.

A musí se ty výsledky přepočítávat vzhledem k věku?
Samozřejmě. Když přijdete v pěti, deseti a dvaceti letech, budete mít diametrálně odlišné výsledky z hlediska počtu vyřešených úloh. Musíte tak výsledky přepočítávat například vůči ostatním desetiletým, nemůžete je porovnat s dospělým. I ve sportu máte věkové kategorie. To číslo IQ je v podstatě podíl mentálního a fyzického věku.

Dobře, to chápu. Ale jak se nastavuje samotné testování?
Musíte nějak zjistit a nastavit, aby výsledek každého testu odpovídal konkrétnímu IQ. Abyste byl potom schopen říct, že když v limitu odpovíte správně na 48 z padesáti otázek, pak máte IQ například 132. Prakticky to vypadá tak, že se sestavuje série otázek, zadání, která se navíc protřídí. Pak následuje něco, čemu se říká standardizace. A to je mnohem náročnější a dražší než samotná tvorba testů. Na reprezentativním vzorku několika tisíc lidí, kteří jsou pečlivě vybráni, musíte test jakoby kalibrovat. Účastníci jsou pečlivě vybraní podle sociologických kritérií, aby byli z malých i velkých měst, měli určitý typ vzdělání a podobně, aby to odpovídalo složení naší společnosti.Teprve pak dávají ty výsledky smysl.

Mám kacířskou otázku. Proč vůbec zjišťovat něčí inteligenci? A proč u dětí?
Tak u dětí je to poměrně jasné. Zjistíte, jaký mají výkon mozku a jestli váš potomek nemá třeba dispozice a talent na něco konkrétního. Často tím odhalíte potenciál a můžete se zamyslet, proč tomu neodpovídají třeba školní výsledky. Rozhodně ne každé nadané dítě má ve škole úspěch. Můžete mít chytré dítě, které bude chodit domů se čtyřkami, a důvody mohou být hodně různorodé. Je málo motivované? Nebo má třeba dvojí výjimečnost, kupříkladu má dyslexii, jež ho sráží? (Dyslexie je specifická porucha čtení, buď vrozená, nebo získaná poškozením mozku.).

Znám z okolí mnoho případů, kdy byl někdo ve škole silně nadprůměrný, ale v životě pak rozhodně nepatřil mezi nejúspěšnější.
To jsou přece úplně jiné věci. Ono je taky důležité, jak si definujete úspěch v životě. Je to skvělá rodina? Dobrá práce, co vás bude bavit? Peníze? Těch měřítek je spousta. Když se podíváte do seznamu členů Mensy, není to klub miliardářů. Spousta z nich je opravdu velmi chytrá, ale vidí smysl života v něčem jiném než hledat tu nejlépe placenou práci a hnát se za bohatstvím.

Můžeme se ještě zdržet u školství? Většinou je stále postavené na memorování, zapamatování si nějakých údajů. Souhlasíte?
To je pravda. Řekněme si upřímně: české školství na ty úplně mimořádně nadané děti necílí. Školní premianti nemusí být nutně nejchytřejšími dětmi ve třídě. Dokonce tomu tak častokrát není. Premiant je mnohdy někdo, kdo má sice lehce nadprůměrné IQ, ale současně má i píli a snahu. A baví ho to. Musí se tam potkat více věcí. Učitel často jede výklad zaměřený na intelektuální průměr, kvůli pomalejším dětem je i nucený zvolnit. Mimořádně nadaného to pak vůbec nemotivuje. V cizině je mnohem běžnější princip různě složitých úkolů, projektů, na nichž musí žáci pracovat buď sami, nebo ve skupinách.

A často je součástí toho úkolu i prezentace před zbytkem třídy, což taky podporuje verbální schopnosti.
Projektová výuka je určitě pro děti lepší, je mnohem inspirativnější. Ale zase se někomu může zdát méně efektivní, protože nepředáte dětem celé penzum té probírané látky. Myslím si však, že je v každém případě užitečnější. Stejně si děti všechna výuková data nezapamatují. Mimochodem málo si uvědomujeme, jak obrovskému množství informačních zdrojů jsou děti v dnešní době vystaveny. Mnohem více, než tomu bylo za nás. Když do téhle rovnice s talentovaným děckem a obvyklým způsobem učení dosadíte i poněkud málo empatickou paní učitelku, pak to dítě můžete totálně utlouct do průměru a podvýkonu během čtyř měsíců. A to je velká škoda, protože se už nemusí podařit děcko znovu nastartovat. Osobně se tomuto tématu věnuji.

Povídejte.
V rámci aktivit Mensy pro nadané děti jezdím dlouhé roky po školách. V posledních letech se věnujeme s organizací Svět vzdělání také rozšířené výuce matematiky, logiky a programování na základních školách. Právě na nich vidím největší potenciál v tom podchytit talentované děti klidně už v první třídě. První stupeň je moment, který rozhoduje o tom, jak vaše dítě školním systémem projde.

Jak takové děcko poznat?
Existují jednoduché společné rysy nadaných dětí, mezi něž patří například zvídavost. Prostě se na spoustu věcí ptají. Také častěji méně spí, než je v jejich věku průměr. Ale obecně se dá prostě říct, že chápou rychleji. Zajímavé je, že to někdy ani rodiče nerozpoznají, protože jsou sami také nadaní, a nepřijde jim pak chování vlastního dítěte výjimečné. A pokud se dítě ani aktivně nehlásí ve třídě, nesnaží se samo prosadit, jen velmi těžko to odhalí také učitel. Jedinou relevantní metodou, jak to skutečně ověřit, jsou psychometrické testy – testy inteligence, jež jsou koncipovány pro děti.

Není to tak, že když člověk dostane více naděleno v jedné oblasti, jinde mu to pak zase chybí? Třeba v mezilidských vztazích?
To je taková častá novinářská zkratka, klišé. Vaši kolegové se přitom hodně odvolávají na známý film Rain Man, kde exceluje Dustin Hoffman. Jenže ten film ukazuje typickou dvojí výjimečnost. Vysokou inteligenci a autismus. Přiznám se, že ten film nám příliš nepomohl, a ubezpečuji vás, že ne každý autista je geniální a ne každý vyšší inteligencí obdařený člověk je autista. Najdete nějaké procento lidí, kteří jsou mimořádně inteligentní a v tom běžném životě jsou pak lehce nepoužitelní. Okolí je může vnímat jako takové mimoně – tam zapomenou peněženku, jinde zase klíče nebo něco podobného. Prostě myslí na něco jiného. Ale to se stane i běžnému člověku.

Na druhou stranu musím důrazně říct, že existuje spousta vysoce inteligentních lidí, kteří fungují naprosto normálně. Neplatí ani taková úvaha, že když vezmete celou sumu těch jednotlivých druhů inteligence, jež prezentuje Gardner, přelévá se to v rámci jednotlivých talentů. Že třeba ten, kdo má talent na logiku, matematiku a má silnou verbální inteligenci, pak neumí zpívat a je na štíru s pohybovou inteligencí. Tak to prostě není. Můžete být silný a výjimečný v různých aspektech.

Tomáš Blumenstein, místopředseda české Mensy

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.