COOLna

Připomněl byste, v čem spočívá Váš dlouhodobý projekt Česká vděčnost?A jak vlastně pokračuje? Je to moje radost i trápení. Je to pokus otevřít u nás výstavu, kde by místo obrazů byly dopisy vděčnosti od široké veřejnosti. Chtěl bych vybudovat opozici vůči tradičním médiím, která nás denně informují o nespočtu tragických událostí, a poukázat na to, že je kolem nás také mnoho malých i velkých skutečností, které jsou pozitivní. Zároveň bych tímto projektem rád popularizoval pozitivní psychologii a připomněl, že dnes máme k dispozici vědecky ověřené nástroje, pomocí nichž si můžeme zlepšit kvalitu života. Záměrná vděčnost je jedním z nich.
Mám Českou vděčnost moc rád a tuším, že má obrovský potenciál. Chtěl bych v jejím rámci spolupracovat se školami a vytvořit videokurz o tom, jak správně záměrnou vděčnost využívat, nebo bych chtěl fragmenty dopisů, které nám už přišly, instalovat ve veřejném prostoru na plakátech a billboardech, aby se s nimi setkávali lidé při cestě městem a připomínali si to dobré ve svých životech.
A proč je pro vás ten projekt i trápení?
Pořád se nám nedaří dostat ho k tolika lidem, aby se jednalo skutečně o celonárodní iniciativu.

Hodně lidí už mi říkalo, abych s tím skončil a uzavřel to, že jako Češi jsme zkrátka národ, který si spíš stěžuje a brblá, takže cítit vděčnost a sdílet ji veřejně je pro nás nepřirozené. Ale já pořád věřím a stále ten nápad opatrně posunuji kupředu. Když se mě nedávno žena zeptala, na který ze svých projektů jsem nejvíce hrdý, odpověděl jsem, že na Českou vděčnost, ačkoli v současnosti pracuji na opravdu výjimečných počinech.

Zdá se mi, že vaším hlavním tvůrčím projektem“ je probouzet v lidech to lepší, povzbuzovat v nich sebedůvěru a naději. Říkáte, že každý z nás je unikátní umělecké dílo…
Ano, a rád bych zdůraznil, že toto tvrzení nevnímám jako nadsázku – skutečně si myslím, že i ten nejobyčejnější člověk je mnohem komplexnější, zajímavější a inspirativnější než ten nejlepší umělecký výtvor. Možná mé přesvědčení vychází z toho, že jsem původně dokumentarista, což mě naučilo vnímat lidi jako bezedné studnice příběhů.
Myslím, že klíčové je uvědomit si, že každý z nás je jedinečný. Nikdy nebude žít nikdo, kdo by byl stejný jako já nebo vy. To je přece samo o sobě pozoruhodné a z toho podle mě vyplývá i naše hodnota. V galerii lidských dějin je každý z nás neopakovatelný originál. Ale měli bychom také přijmout odpovědnost, která z tohoto poznání vyplývá. Pokud jsme skutečně významní ve výše uvedeném smyslu, je důležité o tuto hodnotu pečovat. Stejně jako bychom nenechali Picassův obraz ležet v dešti na chodníku, neměli bychom mrhat svým potenciálem. Měli bychom ho rozvíjet a radovat se z něj.
Jak se ve vás touha po rozvíjení dobra v člověku zrodila? Jaké jsou vaše vnitřní zdroje?
Rozhodně je na místě říct, že nejsem žádný samaritán, který měl od narození chuť pomáhat ostatním. Moje potřeba zaměřit pozornost na pozitivní aspekty našeho bytí a pokusit se je promítnout do svého života a tvorby – a tím je dostat k dalším lidem – se vyvíjela postupně a určitě mě hodně ovlivnilo i intenzivní studium pozitivní psychologie. Pátrání po mém vnitřním zdroji“ začalo přirozeně na střední škole, kdy jsem se snažil pochopit, kdo vlastně jsem a jak mám žít, aby to dávalo smysl. Po mnoha letech a spoustě přečtených knih jsem nakonec dospěl ke zjištění, které je na první pohled banální, ale pro mě se stalo velikým zdrojem motivace pro to, co dělám: věřím, že obrovský potenciál, který v sobě máme, se aktivuje právě v okamžiku, kdy se cítíme šťastní.
Samozřejmě nemluvím o hédonickém potěšení, které můžeme zažívat třeba během dobrého jídla nebo při popíjení v hospodě. Mám na mysli eudaimonické štěstí, které vyplývá z toho, že jsou v našem životě přítomné všechny podstatné kvality potřebné pro dlouhodobý well-being. Vybudovat ho není úplně snadné, vyžaduje se od nás mimo jiné to, abychom poznali sami sebe a podle toho si život zařídili. Rozvíjení vlastního potenciálu je poměrně subjektivní a každý musí přijít na to, v čem se cítí dobře.
Na druhou stranu existují i obecně platné principy a podmínky, které jsou pro dlouhodobý pocit štěstí nezbytné, což víme právě i díky pozitivní psychologii. Patří k nim pozitivní emoce jako radost, láska nebo vděčnost. Dále zaujetí pro nějakou aktivitu, které se pravidelně věnujeme a která nás těší. A také kvalitní síť mezilidských vztahů a pocit, že náš život je smysluplný.
Pokud se nám podaří takové eudaimonické štěstí alespoň na okamžik zažít, dá nám to velkou motivaci k tomu, abychom se pokusili zažívat ho co nejčastěji. Cesta ke skutečně šťastnému životu je taková vzestupná spirála, která prospívá nám samým, našemu nejbližšímu okolí, ale i celé společnosti. Eudaimonii totiž nelze zakusit v okamžiku, kdy se chováme špatně k ostatním nebo k sobě.

Jakub Jahn, dokumentarista a umělec