COOLna

Francie nemůže být Francií, pokud nebude velká, napsal Charles de Gaulle v úvodu svých pamětí. Jeho národ musí být vždy v „první řadě“.

Komentátor Financial Times Gideon Rachman se totéž pokouší vztáhnout na Vladimira Putina a jeho vizi Ruska. Když ještě Rachman mohl a chtěl jezdit do Ruska, říkali mu tam Putinovi poradci, že Putin je veden obavou, že jeho země permanentně ztrácí status velké mocnosti.

Strach a paranoia dosáhly tragického vrcholu v rámci velké invaze na Ukrajinu v roce 2022. Místo obnovy velkého Ruska válka zemi zostudila a způsobila izolaci.

De Gaullova víra v národní velikost nebyla závislá na tom, že si podřídí souseda. De Gaulle ukončil válku v Alžírsku a přijal alžírskou nezávislost v roce 1962. V kontrastu s tím Putin neakceptoval nezávislost Ukrajiny a její právo určovat si svůj osud ani po 30 letech.

De Gaullův záměr byl znovu vybudovat velký národ po ponížení způsobeném porážkou a okupací během druhé světové války. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 považuje Putin za ponížení Ruska a geopolitickou tragédii.

Co mají zápisky obou lídrů společného, je určitá posedlost historií jejich národa a vlastním osudem, který je přivedl k rýsování budoucnosti.

Rozdíl je v tom, jak se „národní velikost“ definuje. Na rozdíl od Putina byl de Gaulle autentický válečný hrdina, který byl několikrát zraněn, když bojoval za svou vlast.

Zatímco Putin seděl na konci svého dlouhého stolu, aby se nenakazil covidem-19, de Gaulle procházel při osvobozování Paříže v roce 1944 ulicemi, kde se ještě střílelo. Když se dostal k moci jako prezident v roce 1958, mnoho lidí z řad francouzské reakcionářské pravice předpokládalo a doufalo, že de Gaulle znásobí své úsilí a pustí se se vší vervou do války v Alžírsku.

Místo toho dohodl mír a akceptoval nezávislost Alžírska. Tím umožnil spoluobčanům zbavit se zátěže nečestné války. De Gaulle byl dost moudrý na to, aby si uvědomil, že boje ve vleklém koloniálním konfliktu Francii spíše oslabí, než aby pomohly budovat její velikost. Profesor Frederick Starr napsal: „De Gaulle uspěl proto, že předvídal lepší budoucnost Francie bez Alžírska než s ním.“

Bez koloniální zátěže v Alžírsku mohla Francie pracovat na své nové budoucnosti. Moderní Francie není supervelmoc, je ale evropským lídrem: v kultuře, diplomacii, byznysu, sportu a vojenských záležitostech. Francie si udržuje některé atributy statutu velké mocnosti, jako jsou jaderné zbraně a stálé místo v Radě bezpečnosti OSN.

Velikost spočívá v kultuře a globálním respektu a ne v surové síle a ukusování teritoria sousedů. Putin je v kontrastu s tím neschopen si představit Rusko jako postimperiální sílu. Velikost chápe jen skrze kontrolu území a vyvolávání strachu.

Byl to de Gaulle, kdo se narodil v 19. století, ale je to Putin, kdo si osvojil imperialistický světový názor a představu o národní velikosti.

V Evropě tím vyvolal znechucení, a ne obdiv, izoloval Rusko od většiny sousedů a snížil vliv Ruska ve světě. Na rusko-africký summit v Sankt Petěrburgu přijelo letos jen 17 afrických lídrů. V roce 2019 to bylo 43.

Putin ani nemůže cestovat na summit skupiny zemí BRICS v Jižní Africe, protože se bojí zatčení. Tolik k národní velikosti. V minulosti Rusko a Francie bojovaly o vliv v Evropě. Francouzské jednotky chvíli okupovaly Moskvu v roce 1812 a ruské jednotky vstoupily do Paříže o dva roky později.

Tato provázaná historie dosud tvoří vzájemný respekt svého druhu. Leckoho ve střední a východní Evropě to sice zlobí, ale Francie vždy chápala Rusko jako mocnost, která si zaslouží respekt a místo v evropském uspořádání.

Řada prezidentů od de Gaulla po Macrona se pokoušela s Kremlem komunikovat. Byl to de Gaulle, kdo použil frázi o Evropě „od Atlantiku až po Ural“. Macron se po invazi pokoušel s Putinem jednat. Francie si ale vybrala úplně jinou cestu než Putin a vždy chápala, že velikost země se odvíjí od toho, jak se zachází s lidmi doma a jaké jsou politické svobody.

O de Gaullovi se sice říkalo, že má autoritářské tendence, ale o moc se ucházel ve volbách a základní pravidla a kulturu demokracie akceptoval. Rusko potřebovalo svého de Gaulla, ale ve srovnání s ním je Putin imitací Ivana Hrozného.

Tolik Rachman. Je to podnětná paralela, ale míří spíše do minulosti. Rusko už nikdy Francií nebude a ani ničím vzdáleně podobným. Naopak co se týče oslabování Ruska ve světě a například v Africe, tak autor možná slaví předčasně. Bylo by to sice hezké, ale ještě uvidíme.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.