COOLna

Žijeme v běhu. Ovlivňuje naše tempo formování dětských životních scénářů?
Pozornost a společně strávený čas, které dětem věnujeme, jsou pro ně nejzákladnějšími živinami, z nichž mohou prosperovat. Přestože stále věřím, že základní záměr rodiče je být blízko svému dítěti, rychlost současného životního stylu, chronický stres, hodnotový zmatek a sociální masáž jsou fenomény, které nás od nich mohou nevědomky oddalovat. Dnešní rodiny žijí v takovém tempu, že se volnočasové a pracovní aktivity často prolínají. Čas, který můžeme věnovat jeden druhému, se radikálně krátí a rodinné vazby tím trpí. Rychlost tak může být překážkou ve vytváření bezpečných rodinných vztahů, které by byly dětem následně oporou. Ve spěchu se zdravé životní scénáře vytváří velmi těžko.

Přispívá tak nejistá vztahová vazba k závislosti na digitálních médiích?
Toužíme‑li po blízkosti ve vztazích a nenacházíme ji tam, hledáme náhradu v činnostech, které pro nás nejsou ohrožující. Virtuální svět svou anonymitou vytváří iluzi bezpečí, a může tak být častou volbou k sycení této nedostatečné vztahové blízkosti.

Pokud jsou ve virtuálních světech zachovány jasné kontury dobra a zla v jejich ryzích podobách, tak podle mne nemohou být škodlivé. V digitálních médiích se tyto hodnoty bohužel často mísí, působí chaoticky, ukazují nejasné hranice mezi dobrem a zlem, a posilují tak v dospívajících pocity nejistoty, a tudíž i ohrožení. Paradoxně se tak virtuální světy místo úkrytu stanou prostorem posilujícím u dospívajících jejich vnitřní nejistotu a zranitelnost. To je slepá ulička.

Oddalují se tak dospívající skrze virtuální svět od sebe samých?
Nejistota a napětí podle mne vychází z nezpracovaného prožívání přirozené lidské zranitelnosti. V terapeutické praxi pozoruji, že dospívající nejsou k projevení a procítění emocí mnohdy vedeni či k tomu od svého okolí ani nedostávají prostor. Nevědí, jak s emocemi být, jak je zpracovat či sdílet, ale jsou jimi natolik zahlceni, že se uzavírají. Své emoce uzavřou do šuplíku se štítkem TABU.

Uzamknou se sami před sebou.
Přesně tak. Proto se setkáváme s dospívajícími, kteří působí chladně, neempaticky či lhostejně, ale neuvědomujeme si, že čelíme pouze projekci toho, co si zažili a co již znovu zažít nechtějí – a to je pocit osamocení. Neurobiologové nás učí, že lidský genom reaguje na prostředí mnohem více, než jsme si dosud mysleli. Na dospívání se nelze dívat odděleně od prostředí. Je potřeba se místo hodnocení chování adolescenta zaměřit na jeho vztahy, prozkoumat jeho svět a pomoci mu se v něm zorientovat.

Jak konkrétně střípky slepujete?
U dospívajících je potřeba znovuobjevit pocit vnitřní síly, získat odvahu čelit svým emocím a odstranit překážky, které zamezují pravdivému kontaktu se sebou a s okolím. To, co léčí, je vztahové bezpečí a laskavost. Kritika, hodnocení a soudy ubližují.

Je digitální svět jednou z překážek na této cestě?
Digitální svět má na nás negativní vliv do takové míry, do jaké jsme odpojeni od vztahových zdrojů s okolím a se sebou. Moderní technologie a směr, kterým se svět ubírá, nezměníme. Není potřeba vyživovat odpor k technickému vývoji, nýbrž se zabývat tím, jak být spolu. Tvořit pospolitost. Jsme lidi, nejsme stroje. Vztah mezi rodičem a dítětem je asymetrický, přesto je ve svém základu především vztahem recipročním. Blízkost si dáváme navzájem, je naší základní jistotou a je potřeba se o ni starat.

Alžběta Michalová, psycholožka

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.