COOLna

Žaneta Tomášková z Litvínova už deset let ve svém volnu čistí okolí měst od nepořádku. Bojuje přitom s potkany a feťáky, jednou málem přišla o život. Přesto jde každý den na další „šichtu“. „Mám prostě ráda pořádek, když je uklizeno. Před deseti lety mě naštval bordel u silnice, sesbírala jsem ho, a od té doby uklízím,“ vysvětluje.

Svítá, ale v lesních serpentinách nad Litvínovem už se pohybuje podivná štíhlá postavička v křiklavém oblečení a sportovních botách. Za sebou táhne pytel. Co chvíli se zastaví a něco sebere ze země. Kolem projíždějící auta zpomalují, občas nějaké zatroubí na pozdrav nebo se řidič vykloní z okénka a zamává. Tuhle scénu vídají téměř denně lidé na Litvínovsku už deset let. Ženou, která tu sbírá odpadky, je Žaneta Tomášková. Stala se zdejší celebritou, které veřejně poděkoval i ministr životního prostředí Petr Hladík. Uklízí totiž ve svém volném čase a zdarma.

„Ty lidi jsou ale čuňata,“ uleví si Žanda, jak Žanetě Tomáškové všichni říkají, když prodlouženou mechanickou rukou sebere obal od tatranky. Sotva se zastaví a kluše do prudkého kopce. Za sebou vleče dvoukolový vozík a na něm pytel s odpadky, které posbírala. Pokaždé, když mine nepořádek, zvedne ho a hodí do pytle. Má grif, že při tom ani nezastaví. Zatímco já funím a div že jí stačím.

„Hlavně na nic nesahejte, jestli nechcete dostat žloutenku,“ varuje mě, když se sápe do zarostlé stráně s jakýmsi betonovým soklem. Bezdomovci tu mají doupě. Na zemi se povalují staré džíny, nespočet plechovek od piva, pár svazků klíčů, injekční stříkačky a prázdná peněženka. Žanda vše cpe do pytle.

„A heleme se, to asi nebyla mouka,“ zvedá ze země několik pytlíčků s nepatrným zbytkem bílého prášku na dně. Než se stihnu rozkoukat, Žanda už s dvoukolákem cupitá ze srázu a kmitá dál.

„Nejhorší jsou dámské vložky, tampony, plné plínky. To mám kolikrát co dělat, abych nezvracela,“ zasmuší se.

Život se s ní přitom nemazlil. Její jediná dcera trpí Downovým syndromem. Sama Žaneta se léčí s vyhřezlými plotýnkami a chronickou bolestí zad. Kvůli artróze jí nyní měnili čelistní klouby, což prozrazuje dlouhá jizva na tvářích. „Doktor řekl, že se nesmím moc předklánět a zvedat těžké předměty. Což přesně dělám,“ usměje se hořce.

Pokoj si nedá ani na dovolené. Při svých cestách do Chorvatska uklízí i tam a učí to i místní Chorvaty. „Zná mě už celá Makarská. Přece tam nebudu celou dobu ležet na pláži. Oni vůbec neznali ty prodloužené chňapací ruce, byli z toho úplně u vytržení. Tak jsem jim je tam nechala,“ vzpomíná Žanda.

Nejdřív uklízela kolem Sport areálu Klíny, kde je zaměstnaná, pak svůj „perimetr“ rozšířila i na Most, Janov a Meziboří. Místa objíždí vždy několikrát týdně svým autem, vybavená je pouze vozíkem, pytli na odpad a pracovními rukavicemi. Za deset let, co takto čistí okolí, už vysbírala přes 150 tun odpadu. Sama tomu nechce uvěřit, ale když společně počítáme, dojdeme ke stejnému číslu. Za týden naplní 15 pytlů, což je nejméně 250 kilo. Měsíčně plus minus tuna. Za 520 týdnů to dělá 156 tisíc kilo nepořádku.

„Nejhorší je tohle,“ ukazuje mi plnou PET lahev se žlutou tekutinou. Kdo vyhodí neotevřenou petku s pitím, ptám se. „To není limonáda,“ ušklíbne se Žanda a mně to dojde. „To dělají kamioňáci,“ vysvětluje.

Každý úklid zabere Tomáškové tři až čtyři hodiny. Plný pytel pak nechá u silnice a cestou zpět domů ho naloží do auta a odveze do sběrného dvora. Svým entuziasmem, kdy uklízí bez ohledu na roční dobu nebo počasí, už nakazila celé své okolí. Kolegové v práci jí pomáhají se svozem služebním autem, kupují jí pytle na odpad a jsou shovívaví k tomu, že kdykoliv ve volném čase mizí uklízet. „K narozeninám si vždy přeju pytle a rukavice, což můj snoubenec respektuje a zásobuje mě,“ usměje se.

„Žanda je blázen. Ale kdyby takhle v dobrém slova smyslu praštěných lidí bylo víc, tak se nám tu žije lépe,“ hodnotí svou podřízenou majitel Sport areálu Klíny Josef Dlouhý. Sám během povídání sebere pár papírků ze země, jako by na něj Žaneta svoji posedlost přenesla.

Úklid nepořádku přinesl Žanetě Tomáškové i řadu nevšedních zážitků, které by jinde stěží získala. Třeba když musela šplhat na strom kvůli rozzuřené bachyni se selaty, nebo když ji málem zabila poklice od auta, která vystřelila z rychle jedoucího vozu.

„Zasekla se metr ode mě do hlíny,“ vzpomíná žena.

Nejhorší zkušenost získala při úklidu okolí mosteckého OBI. Skleněné lahve tam po ní z viaduktu házeli narkomani. „A to nebylo nejhorší. Když jsem nadzvedla pneumatiku, obnažila jsem hnízdo potkanů, kteří na mě skákali až do pasu,“ vzpomíná Žaneta.
Sama se snaží odpad nejen uklízet, ale též jeho vzniku předcházet. Třeba tím, že původce nepořádku konfrontuje. „Občas rozbalím nějaký pytel bordelu. Když je tam třeba složenka, jedu na tu adresu a odpad těm lidem vracím. Naposledy jedné paní do Litvínova. Když mě spatřila, zrudla hanbou a ani nepromluvila,“ směje se Žanda. Ne vždy to ale končí úsměvem. „Nedávno jsem viděla holčičku, jak odhodila obal od sušenky. Jdu k ní a slušně jí říkám, že tohle se nedělá. Její máma se na mě osopila a sprostě mě seřvala,“ posteskne si.

Žanetiným snem je mít auto s korbou, na které se vejde i rozměrný odpad. Její přátelé jí chtějí sen splnit, proto založili na Doniu sbírku.

Žaneta nevěří, že cílovou částku vybere, ale nepřestává doufat, že peníze vystačí alespoň na nákup nějaké ojetiny.

Kolem prosviští auto a z otevřeného okénka vykoukne pěst s palcem nahoru.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.