COOLna

Předválečná éra (1918-1939)
Zdařilý je dle mě název prvního tematického bloku: „Zánik monarchie a vznik republiky“. Poukazuje totiž zcela správně na to, že v roce 1918 se změnila forma státu, což bylo ve veřejných debatách při stoletém výročí roku 2018 zamlčováno.
Bohužel text sám téma státní formy vůbec neprojednává, místo toho sklouzává okamžitě k tématu národností a nacionalismu. „Také Československá republika byla prostoupena touto ideologií.“ (s. 16) Z Republiky československé stojící na občanských právech jednotlivců, tak udělali Československo stojící na pomýlené ideologii „čechoslovakismu“. Tato strategie používaná v dobách komunismu tak bere žákovi možnost udělat si vlastní názor a získat kompetence.
Založit republiku na právech, jejichž nositeli by byly kolektivně „národy“, byl totiž plán sudetoněmeckých právníků, čeští právníci a prezident Beneš chtěli zachovat občanská práva jednotlivců. Tento protiklad je tu zamlčen, místo toho je v liště vpravo zdůrazněno, že „občanství se určovalo na základě domovského práva“, což „ztěžovalo situaci kočujícím Romům“. Bez vysvětlení z toho žák nabude dojmu, že šlo o rasistický stát, kde bylo Romům upíráno občanství i práva. (Nemohu v tom nevidět teze Kateřiny Čapkové z ÚSD AVČR.)
Žák se o krizi demokracie dozví, že ji způsobila ztráta naivní víry v pokrok (s. 25, 29) a nový důvod pro demokracii mu už v učebnici nabídnut není.

V tematickém bloku o totalitních režimech, kterýžto termín je v názvu, se vykládá vznik socialismu v SSSR, fašismu v Itálii a nacismu v Německu. Zatímco nástin bolševické revoluce je věcný, v kapitole o fašismu a nacismu je většina textu věnovaná novodobým paralelám, které žáka nutí do představy, že jde o nadčasové jevy. Zde se také dozvídáme, že fašismus chce „obětovat demokratické svobody“, ale výčet těchto svobod nikde předtím ani potom není.
Obrazová dokumentace má žáky naučit číst propagandu, volí ale komplikovaný americký antinacistický plakát z doby války, který u žáka může vyvolat dojem, že obě strany byly stejné, obě používaly propagandu…
Mnichovskou krizi sice otevírá hlavní text litující opuštění Masarykovy „demokratické tradice“ a odsuzující „agresi totalitních mocností“, pod tím je ale ukázka ze vzpomínek Wernera Strika, jež omlouvá postoj sudetských Němců. Prý o nacismu nic nevěděli, rozhodli se pro Německo, ne pro Hitlera. Ve skutečnosti ale informace měli, v RČS vydával stát německojazyčné Prager Abendblatt, rozhlas vysílal od r. 1925 německy, časopis Sozialdemokrat přinesl 16. 10. 1935 o koncentračních táborech článek Mordlager.
V souvislosti s příčinami světové války je tu použita chronologická přímka. Ta pomáhá žákovi utvořit si přehled, ale časové osy i mapy jsou v učebnici použity velmi zřídka.

Druhá světová válka (1939-1945)
V bloku o válečných událostech (s. 38-39) je korektně vyzdvihnuta role mezinárodních právních norem ve válce, chybí tady ale jakákoliv informace o tom, že se tehdy týkaly hlavně chování k válečným zajatcům a ne k civilnímu obyvatelstvu. Žák získá dojem, že záleží jen na tom, zda se normy dodržují či ne, ne jaké jsou. Ukázka ze vzpomínek německého vojáka a německého účastníka masakru v Józefově roku 1941 pak sugerují, že válečná zvěrstva byla hlavně věcí osobních postojů jednotlivců. To není dobrá škola kompetencí. Český odboj je tu vylíčen korektně, bez násilného ohýbání faktů. (s. 42-43).

V kapitole o holokaustu (s. 46-47) je ale největší pozornost věnována současnému aktivistovi Marku Hanisovi, jehož velká barevná fotografie otevírá celou kapitolu. „Mark“ je tu zobrazen jako odvážný bojovník, který jako první objevil, že genocidy zastavíte, když si na ruku napíšete „I refuse to be a bystander to genocide“ a necháte se s tím vyfotit. Kdyby tuto čarovnou moc marketingových kampaní znali lidé ve 30. letech, mohlo se zabránit zlu! Proč to tenkrát nikoho nenapadlo? Zjistil jsem, že pan Hanis provozuje organizaci Ashoka, která usiluje o změnu politického systému. Nabízí online kurz „Cesta k systémové změně“ a sbírá po světě followery do nějaké esoterické organizace.
O holokaustu, jenž začal v roce 1941, se doslova nic nedozvíte, protože i chronologická tabulka končí rokem 1938. V další kapitole navazuje „rasové pronásledování v protektorátu“, jež je tu ale podáno optikou dvou vzpomínek o návratu židovských obětí do Čech po válce, které ilustrují až poválečný lhostejný postoj českého obyvatelstva. O průběhu holokaustu se žák nic nedozví, jako pachatele bude vnímat hlavně české obyvatelstvo a masovou vraždu bude opět vnímat jako výslednici postojů jednotlivců.

Odsun Němců 1945-1948
Tato optika pokračuje ve výkladu o odsunu Němců, který je podán jako čin „Čechů“. O roli KSČ, Rudé armády ani SSSR zde není ani slovo. Zkáza sudetoněmeckých vesnic a měst je ilustrována na fotografiích z doby po pádu komunismu, takže žák se vůbec nedozví o tom, jak krutou a hloupou urbanistickou politiku provozovala v pohraničí vládnoucí KSČ. Zmíním bezcitné zbourání historického centra Aše v letech 1958-68, zaplavení starobylého města Přísečnice přehradou roku 1973, nebo nápad postavit „moderní“ panelákovou ves Rovná u Sokolova.
Vítězný únor je představen jako akce, jež měla „masovou podporu obyvatelstva“. (s. 58). Na základě moderních metod není v hlavním textu u převratu uveden rok, aby to nebylo suché, zato u úkolu na konci strany mají žáci hloubat o tom, jak mohli „25. únor 1948“ prožívat návštěvníci jednoho bufetu. Podle mě řadě žáků nedojde, na kterou událost se úkol vztahuje.

Co říká o socialismu?
Epochu socialismu otevírá již slavný dvoustránkový obrázek „Horáková visí“. Milada Horáková je na něm zobrazena jako prase na venkovské zabíjačce. Zde mi dovolte konstatovat, že autoři ve skutečnosti vytvořili materiály pro svoje kontroverzní rozhovory v médiích a ne pro výuku dětí na základních školách. Za to oceňuji kresbu řeholnice v továrně z roku 1952 (s. 67)
Na to navazuje i vylíčení socialismu, kde jsou smíchány sentimentální úvodníky a citáty ukazující dobro socialismu, jež jsou obsahově „vyváženy“ kritickými postřehy o režimu z dobových vzpomínek. Právě v nichž se vyskytují hrubé vulgarismy, o kterých jsem hovořil v ČRo. Vulgární výraz pro dámské pohlavní orgány na k- (s. 64), pro lidské výkaly na h- (s. 65) a pro hýždě na p- (s. 65). Ovšem tato jaderná kritika poměrů zaznívá výhradně z úst členů KSČ, jako by komunisti byli skutečně myslícím předvojem pasivní společnosti (s. 65, Zbyněk Havlíček, s. 67).
Obsahově horší jsou ale „objektivizující“ chvály socialismu v úvodních textech: „Tato ideologie byla založena na představě sociálně spravedlivé vlády.“ (s. 64) „Nabízel vizi sociálně spravedlivé společnosti, ve které sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu.“ (s. 66)
O politických procesech 50. let se dočteme, že měly také dobrou stránku. „Uvolněná místa v bytech [po odsouzených a popravených] ale zaplnili jiní, často ti, kteří vnímali předchozí politické uspořádání jako nespravedlivé.“ (s. 65) Tady se nabízí školní úkol: co mají autoři učebnice na mysli výrazem „předchozí politické uspořádání“? Proč autoři nepoužijí pojmu „demokracie“? Vysvětlete žáci, proč byly procesy správné.

V jednom z citátů najdeme i souhrnné zhodnocení všech režimů let 1918-1938, 1948-1989 i toho po Listopadu. Romská žena Elena Lacková vzpomíná roku 1997, proč vstoupila do KSČ, takto: „Pro nás cikány byla největší nadějí komunistická strana. (…) Protože do tý doby se nám cikánům nedostávalo ani těch slibů a slov. (…) Ani se nepamatuji, že by byla tehdy v novinách černá kronika, kde by se psalo jako dnes: „Občan cikánského původu zcizil…Tehdy se brojilo proti kulakům, velkostatkářům, šmelinářům, buržoustům a my jsme patřili k těm, které tito naháněči imperialismu po staletí vykořisťovali a vysávali.“ (s. 64) Takže socialismus byl dobrý, první republika a polistopadová republika špatné. Bonusem je, že žáci se dověděli, proč byla kolektivizace správná. Kolektivizace je pak představena ukázkami ze tří filmů, které ukazují různé úhly pohledu.

Svět v době dekolonizace
Pro výklad o poválečné éře, jak jsem říkal v ČRo Plus, měl být vytvořen konzistentní obraz americké demokracie. Bylo součástí tehdejší reality, že USA se staly nejen nejdůležitější vojenskou mocností Západu, ale představovaly i nejsilnější alternativu k socialismu. Pokud v učebnici máme pouze, že totalitní režim cosi občanům upíral, ale zároveň budeme říkat, že to cosi vlastně vůbec nikde neexistovalo, ztratí výklad smysl. O poválečné Americe se ale dozvíme jen, že v 50. letech se tam žilo konzumně a v 60. letech se začala mládež znepokojovat nad „rasismem a dědictvím kolonialismu“. Jako nástroje nápravy jsou představeny protestní pochody.
V čem tedy měly změny spočívat? O Civil Rights Acts zde není ani slovo, Nixon, jenž v senátu roku 1957 prosazoval jako viceprezident první verzi, je tu označen za odpůrce změn.
Zato v kapitole o dekolonizaci je jako pozitivní hrdina představen Patrice Lumumba z Konga, muž, po němž bývaly v sovětském bloku pojmenovány ulice, zastávky a jiná místa. Z jakého důvodu byl tento politik sovětskému bloku sympatický se nedozvíme. Zato je tu ukázka z jeho projevu, kde zemi slibuje „spravedlnost“, „nové zákony“ a rozsah svobod zajištěný Deklarací lidských práv.“ Ani tady se o právech nic nedozvíme a ani Všeobecná deklarace OSN z roku 1948 zde není zmíněna.
Patrice Lumumba chtěl v Kongu režim jednotné národní síly, a zatímco jeho program národního státu je mlčky chválen, v kapitole o evropské integraci se dozvídáme, že „národní státy“ byly příčinou válek a zla. (s. 82) S Amerikou souvisí ale i metodická dvoustrana o válce ve Vietnamu, která je pojata jako zajímavý návod, jak se bránit před manipulacemi na fotografiích. Ukazuje, jak fotky lžou. V liště na pravé straně se ale autorům podařilo vylíčit válečné cíle stejnými slovy, jako v případě sovětské invaze do Československa: šlo o nastolení pořádku. (s. 81 a 89).

Normalizace a Sametová revoluce
Normalizace je vylíčena jako obnovení pořádku (s. 88-93). V úvodníku se konstatuje, že režim omezoval životy občanů, pak ale následuje dlouhý výčet sociálních vymožeností (byty, barevná televize) (Nad tím se musím pousmát, v naší ulici měla barevnou televizi jen jedna domácnost!). Život je hojně ilustrován ukázkami z filmů – z komedie a dvou kritických snímků natočených po roce 1990. V podstatě se nedá tomuto výkladu něco zásadního vytknout.
Sametová revoluce je ale něco jiného. Nevím, jestli je náhoda, že po korektním úvodu následují dvě ukázky ze zpravodajství, z nichž jedna sděluje, že lidé chtějí reformní socialismus jako za Dubčeka, druhá, že jim jde o životní prostředí. To mi připadá jako ilustrace tezí pracovníků z ÚSD AVČR, že lidem vlastně nevadila politická nesvoboda.

Mediální učebnice
K celkové charakteristice dodejme, že učebnice hojně využívá záběrů z filmů a seriálů. Obsahuje pasáž o filmech jako pramenu (s. 68-69), která výpovědní hodnotu filmů výrazně přeceňuje. (Prý odráží normy společnosti?) V závěru má ale i praktický návod, jak editovat hesla ve wikipedii.

Kapitola o „arabských sousedech“ nám připomene, že v celé učebnici není nic o Izraeli, ani arabsko-izraelských válkách. Konec učebnice se věnuje převážně ekologii, neboť tuto dobu považuje za antropocén. V těchto pasážích vidím vliv Matěje Spurného z ÚSD, což symbolicky podtrhuje fakt, že učebnice začíná a končí fotografiemi Mostu.

Učebnice je jako celek výsledkem vlivu různých lidí, je v ní patrná snaha organizovat kapitoly do vyvážených pro a proti, ale nakonec se prosadil demografický tlak oné velké skupiny reformních socialistů, o níž jsem mluvil v ČRo. Takže přeci jen vítězí orientace na obhajobu socialismu. Na více kapitolách je vidět právě odraz tezí zmíněného Spurného a Čapkové, kteří jsou tu uvedeni jako odborní poradci. Mezi poradci je i marxista Jan Mervart. Učebnice neposkytuje kompetence občana, protože sugeruje opakovaně řešení založená na marketingu. V nich je hlavním hrdinou jednotlivec – performer, aktivista, protestující. Pak vychovává spíš aktivisty, nebo komparsisty do reklamy, než občany pro stát.

---

Média přinesla šokující zprávu, že všech 20 zaměstnanců edukačního oddělení ÚSTR – včetně marxistického filosofa Mervarta – dalo protestní výpověď. Měli tím reagovat na nevyslovitelný útlak ze strany ředitele Ladislava Kudrny, jenž jim nechce umožnit, aby školní materiály využívali k mírumilovné propagaci reformního socialismu. Jejich snahu podpořila pokroková veřejnost dvěma peticemi. První petici, „učitelskou“, sepsal Mervartův spolupracovník Milan Ducháček, jenž z čiré skromnosti neuvedl v textu jejich předchozí společné dílo. Druhou, „vědeckou“, mělo podepsat 170 historiků, ale média nikde neuvádějí její plný text, ani ta jména uvedených historiků, ani odkaz na zdroj. Přinesla jen ostře znějící citáty a výzvu senátu, aby Radu a ředitele ÚSTRu vyšetřoval. Podle médií měl prohlášení 170 historiků podepsat mediálně známý historik Michal Stehlík, jenž ale odmítl text poskytnout. (Nakonec se mi petici stejně podařilo najít.)

O dění na ÚSTR krouží všude kolem zcela rozporuplné a divoce znějící zkazky. O edukačním oddělení třeba napsal zmíněný Ducháček text, který se v nadpisu tázal „Ztratil ředitel soudnost?“ Ve zmatečném textu plném bombastických, nekonkrétních obvinění budil zdání, že ředitel ÚSTR utlačuje celé oddělení. V kombinaci s odkazem na prohlášení se jmény všech edukátorů pak u některých kolegů vznikl dojem, jako by Kudrna vyhodil celé oddělení – tak to někteří skutečně pochopili – zatímco ve skutečnosti dostal výpověď jen jejich vedoucí Čeněk Pýcha, a to zřejmě v souvislosti s neuspokojivým výsledkem projektu „dělnických muzeí pro 21. století“, jenž stál skoro 25 milion korun. (Šlo o společný grant Národního muzea a ÚSTR financovaný z ministerstva kultury.) O tomto projektu ale Ducháček nic nenapsal. Pýcha neskončil na dlažbě, má hlavní zaměstnání na katedře knihovnictví FFUK, kde vyučuje „nová média“. Je to skvělý obor, kde můžete studovat třeba „game studies“ neboli „teorii počítačových her“. Jako vědu, ne jako zábavu.

Pak jsem ale slyšel různé osobně zabarvené zprávy o škraloupech nového vedoucího edukačního oddělení. Znělo to jak od StB. Odkud se to všechno bere? Vytrvalým hledáním jsem zjistil, že prazdroj těchto pomluv je facebook novináře Petra Zídka, jenž se mstí za to, že byl novým ředitelem sesazen z postu šéfredaktora časopisu Paměť a dějiny. Za sebe říkám, že Zídek na tento post neměl být nikdy jmenován, protože člověk, který tu několik let v novinách propagoval, že „objektivní pravda neexistuje“, prostě není pro takový odpovědný post vhodný. To je totiž stejné, jako by Zídek říkal, že se smí lhát, že pravdivost záleží na tom, kdo mluví, a ne na tom, co říká.

Uražený Zídek své sesazení nesnesl a založil si na facebooku soukromou tiskovou agenturu, odkud chrlí pomlouvačné polopravdy o novém vedení ÚSTRu. Ty osobní pomluvy o nástupci šéfa edukace jsou také tam. Stihl tam už pomluvit i svého designovaného nástupce v postu šéfredaktora.

Jako novinář má Zídek kontakty, takže své pomluvy šíří i na stránkách celostátního deníku Právo. (Má to naskenované na facebooku.) Do internetové verze Novinky píše pak podle Zídkových instrukcí novinář Oldřich Danda. Třeba v článku o prohlášení 170 historiků převzal ze Zídkova facebooku celé věty. (Aspoň kdybyste ta slova změnil, pane redaktore!)

I článek o protestní výpovědi edukátorů z ÚSTR je na novinky.cz. Tentokrát bez jména autora, ale odkaz „ČTK“ neodkazuje na žádnou tiskovou zprávu ČTK, nýbrž na novinky.cz. Takže usuzuji, že autorem je opět Danda, srovnání s Zídkovým facebookem ukazuje, že to opět opsal od něj.

Tyto zprávy bohužel neobsahují nic kritického o současném stavu edukačního oddělení. Učitelská veřejnost jim vyslovila podporu v domnění, že jde pořád o stejně kvalitní tým jako před lety. Tak to ale dávno není. Připadá mi, že na tyto edukátory nepříznivě zapůsobila léta mediální pozornosti, která způsobila, že chystané učebnice nedělají pro školní děti, ale pro novináře. Tak se asi do nové učebnice soudobých dějin pro 9. třídy dostal nevkusný kreslený vtip „Horáková visí“. Připadá mi, že při tomto kousku autoři asi vážně zapomněli, že to má být učebnice pro děti! Každý, komu jsem ten „vtip“ ukázal, se nad tím s hrůzou zastavil.

Dále je v týmu řada pochybných levicových aktivistů, jako je jistý Bohumil Melichar, jenž je spolupracovníkem A2larm.

Pokud chcete posoudit, zda je tento tým důvěryhodným autorem učebnic, tak vezměte v úvahu, že čelným edukátorem je zde agilní propagátor marxismu Jan Mervart. Pokud jste si doteď mysleli, že spoluautor knihy Rehabilitovat Marxe! a edukátor Mervart z ÚSTR jsou dvě různé osoby, tak nejsou. Je to jeden a týž Jan Mervart, jenž je marxistickým filosofem zaměstnaným na „Oddělení současné české filosofie“ Filozofického ústavu AVČR. Teď vidím, že tam má sinekuru i Melichar!

Mervart nějak nechápe, že je jistý rozpor mezi přístupem apologeta marxismu a posláním instituce, která má objektivně zkoumat zločiny páchané ve jménu marxistické ideologie. V té učebnici pro 9. třídy ZŠ fungoval jako odborný poradce.

Z bibliografie a životopisu zjistíte, že Mervart je zasíťovaný s reformním socialistou Michalem Kopečkem z Ústavu pro soudobé dějiny AVČR, s nímž připravil sborník Čechoslovakismus (2019), kam přispěl i výše zmiňovaný „objektivní“ Ducháček.

Téma Čechoslovakismu propašoval Mervart i do té učebnice pro 9. třídy.

Stejně jako Kopeček i Mervart odmítá „tradiční“ liberální stát a na socialismu odsuzuje jen to, že byl „státní“. Hezky to ukazuje jeho polemická recenze zaměřená proti politologovi Miroslavu Novákovi, kde svůj politický cíl formuluje takto: „…takové demokratické uspořádání, jež by přesahovalo tradiční liberální model i sovětskou diktaturu.“ Čili nějaký reformní socialismus uprostřed. A k tomuto utopistickému cíli měly sloužit i materiály produkované edukačním oddělením.

Edukátoři dostali pro svůj protest k dispozici web dejepispodtlakem.cz, kde zveřejnili drastickou výzvu, aby se zastavila „destrukce vzdělávací činnosti ÚSTR“. Z veřejné odpovědi ředitele ÚSTR vyplývá, že se žádné ukončení činnosti neplánovalo. Edukátoři tedy „destrukci“ provedli sami tím, že teď podali hromadnou výpověď. Nevím, proč sami udělali přesně to, z čeho obvinili vedení.

Ve výzvě se tvrdí, že ředitel ÚSTR se měl dopustit „cenzurních zákroků“. Obětí měla být Pýchova kniha 13 objektů z (ne)šťastného muzea, která je výstupem z toho (ne)štastného grantu za 25 mil. Kč. Znemožnil snad ředitel publikování té knihy? Ne, normálně vyšla. Utajuje její existenci? Ne, je normálně prezentována na webu ÚSTR. Tak v čem měla ta cenzura spočívat? Prý znemožnil prezentaci a distribuci. Zídek to na facebooku dokazuje třeba tím, že když si prý tu knihu dal do kosmas.cz, objevilo se mu, že je vyprodaná. Tohle se ale stává. Není v tom ani cenzura, ani spiknutí.

Ředitel Kudrna asi má nějaké námitky, ale ta kniha cenzurována nebyla. Za sebe můžu jen říct, že při pohledu na to, jak velkolepou péči tvůrci projektu věnovali třeba Juliu Fučíkovi, si říkám, že je to jak návrat před rok 1989. Proč má mít Fučík i teď takovou péči, proč má mládež být tak pečlivě informována právě o něm a ne třeba o prvorepublikovém demokratu Emilu Sobotovi?

Na té první, tzv. učitelské petici z 15. 3. 2023, jsou nejzajímavější ty podpisy. Ducháček si ji zpropagoval na blogu, kde neuvedl, že je zároveň autorem petice. Petice je napsaná v obecných pojmech, takže řada signatářů věřila, že vlastně podporují někoho, kdo chce zachovat původní účel ÚSTR. Třeba signatář Libor Vykoupil zde píše „Protože se smutkem v duši sleduji, jak je ÚSTR vláčen ode zdi ke zdi a původní myšlenky vložené mu do vínku zůstávají tou cestou-necestou poztráceny.“ Bohužel svým podpisem nevědomky podpořil právě ty, kteří chtějí tu původní myšlenku zašlapat.

Mezi signatáři nalezneme některé z proslulých apologetů socialismu: Matěj Spurný z ÚSD AVČR (podpis č. 598), Stanislav Holubec (č. 419), Vítězslav Sommer z ÚSD AVČR (č. 88), Karel Šima z Pullmannova ÚHSD FFUK (č. 377), Marek Fapšó (č. 465). Je tu dvojice Michal Frankl (č. 192) a Ines Koeltzsch (č. 320). Jsou tu redaktoři ĎaSu Iveta Coufalová a Martin Šorm i notorický podpisovač David Kalhous. Zkrátka známé firmy. Bohužel, podepsal i Michal Stehlík (č. 293).

Vtipné je, že si to podepsal i sám Petr Zídek (č. 599) a bývalý viceředitel ÚSTR Ondřej Matějka (č. 200).

Prohlášení historiků z 30. 3. 2023 bylo zprvu zveřejněno jen formou článků o něm. Nikde se nezveřejňoval odkaz na utajenou petici. Pro ideové zaměření kritiků současného vedení je důležité, že zprávu zveřejnili nejen přes novinky.cz, ale i přes A2larm. Ty dva texty jsou si celkem podobné.

Vynaložil jsem skutečně velké úsilí se k prohlášení dostat. Napsal jsem nejprve zdvořilou prosbu kolegovi Michalu Stehlíkovi, jehož média všude uváděla jako nejdůležitějšího signatáře. Poslal mi odkaz na „učitelskou petici“. Odpovídám, že tohle je odkaz na tu první petici, dle citací by měly být petice dvě. Stehlík sděluje, že má na starosti smysluplnější práci a odmítá se o prohlášení bavit. Divný postoj.

Já zastávám názor, že bychom vzdor rozdílným postojům měli udržovat vzájemnou komunikaci.

Nakonec se mi petici podařilo skrz kombinaci slov v citátech nalézt. Je to pod názvem Prohlášení historiků a historiček k dění v ÚSTR. Vzniklo 27. 3. 2023. Při pohledu na podpisy se vyjasňuje, že zdaleka nejde vždy o historiky, čímž se ta demografická záhada vysvětluje. I když teď tu je mnohem víc podpisů. Vidím tady jména lidí, které znám, lidí, které ale očividně motivovaly ty nejasně formulované dezinformace. Na prvních místech stojí skutečně podpisy Michal Stehlík, Pavel Kosatík a Jaroslav Miller. Je mi líto, že to podpořili kolegové Stehlík a Miller, jež jsem nepovažoval za podporovatele socialismu. Kosatík, ten mě nepřekvapuje. Dále jsou zde prakticky stejná jména, která podepsala „učitelskou petici“. Navíc se tu skví jméno Pavel Barša a také výkvět zahraničních historizujících dezinformátorů: Jan Láníček, Anna Hájková, Muriel Blaive.

Je mi líto, že prohlášení nezmiňuje onen grant za 25 mil Kč, ani to, že šlo o společný projekt Národního muzea a ÚSTR. Dokonce mám trochu pocit, že Michal Stehlík jakožto náměstek ředitele Národního muzea mohl být v této záležitosti malilinko podjatý. Škoda také, že články o petici nezmínily, že řada signatářů, jako paní Blaive, se jednoduše chtějí vrátit k sinekurám na ÚSTR, kterých je nový ředitel zbavil. Možná tyto informace mohly řadě signatářů pomoci před tím, než učinili kvalifikované rozhodnutí a prohlášení podepsali.

Aspoň mně připadá, že výuka k socialismu je něco jiného než výuka k demokracii.

Nová situace nastala 17. 7. 2023, kdy ÚSTR vydal prohlášení, jímž se od učebnice distancoval a v něčem dal za pravdu mým zjištěním. Titulek „Učebnice obsahuje chyby“ zapůsobil. Edukátoři i nakladatelství Fraus v tiskovém prohlášení reagovali pohrdlivým odmítnutím pochybení. Prý se jedná jen o interpretace. Edukátoři předložili obsáhlé vyvrácení kritiky, v němž zdůrazňují, že jejich učebnice je pojatá dle metody E-U-R (evokace-uvědomění-reflexe) a jejich bývalí kolegové z ÚSTR tomuto postupu nerozumí. Argumentují rovněž zněním Rámcových vzdělávacích programů – Základní vzdělání (RVP – ZV), jež prý učebnice splňuje.

Vzhledem k reakcím edukátorům se pozastavme u tří otázek: 1) Je v učebnici chvála socialismu?, 2) Jsou v učebnici opravdu chyby označené ve zprávě ÚSTR?, 3) Je obsah učebnice omluvitelný didaktickou metodou E-U-R?

1) Chvála socialismu a „hodnotové zakotvení učebnice“

Chvály socialismu se nacházejí v úvodních textech ke kapitolám o stalinismu v Československu. „Tato ideologie byla založena na představě sociálně spravedlivé vlády.“ (s. 64) „Nabízel vizi sociálně spravedlivé společnosti, ve které sobectví jedince ustoupí potřebám kolektivu.“ (s. 66) O politických procesech 50. let se dočteme, že měly také dobrou stránku. „Uvolněná místa v bytech [po odsouzených a popravených] ale zaplnili jiní, často ti, kteří vnímali předchozí politické uspořádání jako nespravedlivé.“ (s. 65) U této věty, jež se vyskytla v seznamu chyb ÚSTR, tvrdí edukátoři, že nebyla míněna jako pozitivum vyvažující negativní stránky procesů. Nicméně je tam spojka „ale“ a pozitivní obsah, takže celá pasáž má charakter sdělení „nejen negativa“, „ale i pozitiva“.

Autoři se nyní snaží předstírat, že tyto věty vlastně nenapsali, prý jen nějak reprodukovali dobovou rétoriku. V článku, který vyšel v aktualne.cz a HN 22. 6. na základě rozhovoru se spoluautorem učebnice Václavem Sixtou se dokonce objevilo nepravdivé tvrzení, že prý jde o „ukázky z dobových textů“ (v HN i aktualne.cz to opravili až na můj zásah, nechali tam ale pokračování, což je humorné, 3. 7. zveřejnili z vlastní vůle omluvu). Jaroslav Pinkas pak v blogu z 30. 6. aspoň tvrdí, že prý jen vyjadřovali myšlenky, jimiž se režim sám charakterizoval. Ale ne, jsou to zcela nové věty napsané do úvodních textů ke kapitolám, které ani neodpovídají dobovému žargonu, vycházejí spíš z toho, co si myslí část dnešních neosocialistických historiků a historiček.

O úvodních textech napsal sám vedoucí autorského týmu toto: „Hodnotové zakotvení učebnice není nominální, v tom že je to někde napsáno. Prostupuje ale všemi výkladovými a úvodními texty.“ Takže tyto věty chválící socialismus vyjadřují „hodnotové zakotvení učebnice“.
Rovněž zmínka o kolektivizaci jako zasloužené odplatě vykořisťovatelům ve vzpomínkách členky KSČ Lackové (s. 64), je reálná (říká zde o 50. letech, že „kulaci“ byli „naháněči imperialismu“ a „po staletí vykořisťovali a vysávali“).

2) Kolik ministrů rezignovalo v Únoru 1948 aneb chyby

ÚSTR popsal údajné chyby metodou výčtu, ale na prvním místě bychom měli konstatovat, že je těžké hodnotit faktografii, když učebnice většinou místo historické skutečnosti ukazuje její mediální reprezentaci. Řadu témat ukazuje na citacích z filmů, seriálů, provokativních uměleckých dílech a také na evokačních fotografiích, které jsou umístěny na začátku každé kapitoly. Žáci se tak místo výroků T. G. Masaryka dozvídají názory scénáristy Pavla Kosatíka a namísto Masarykovy podobizny poznají tvář herce Martina Huby.

Z pojetí vyplývají i chyby vzniklé zamlčováním důležitých informací, což nejsou lži, ale selektivní pravdy. Příkladem je vylíčení romského holokaustu větou, že „[Obyvatelé židovského a romského původu] umírali už v Terezíně (…), respektive v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, které spravovaly české úřady.“ (s. 48) Ačkoliv tato věta neuvádí žádný nepravdivý údaj, lže tím, že uvádí jen polovičatou informaci o řídící funkci „českých úřadů“ a zamlčuje podstatnou informaci o tom, že v okupační správě podléhala všechna rozhodnutí schválení nadřazených německých úřadů. ÚSTR má tedy pravdu, když ve svém seznamu chyb na tento nedostatek upozorňuje. Holokaust Romů si vynutily německé úřady, které o něm rozhodly a reformou policie v roce 1942 si ještě víc pojistily podřízenost protektorátní kriminální policie, která antiromská opatření řídila. To vše ukazuje korektně článek Petra Lhotky z Muzea romské kultury, jenž vyšel již roku 2011. Autoři ve své odpovědi argumentují tím, že v táborech hlídali Češi, ale zamlčují, že němečtí okupanti běžně využívali Čechy pro výkon strážní služby v různých pracovních i koncentračních táborech. Nebyl to projev jakéhosi rovnocenného postavení Čechů, ani důkaz o spolurozhodování. Němci šetřili své vlastní ozbrojené síly pro boje na frontě. Češi nehlídali jen Romy v Letech, ale i Čechy nuceně nasazené v Čakovicích a Letňanech u Prahy. Češi pod velením SS hlídali i v Terezíně.

Teprve na třetím místě bych uvedl faktografické chyby. Na ně se ÚSTR soustředil nejvíc. Autoři i nakladatelství Fraus reagovali povýšenou odpovědí, že učebnice prošla pečlivým čtením řady historiků a vyjadřuje konsenzus. Zároveň tvrdí, že prý názory historiků prý nejsou jednotné a jde jen o interpretace. K tomu doplňme, že z přípravy učebnice byli vynecháni výzkumní pracovníci ÚSTR, kteří se vůbec nevyskytují mezi „odbornými poradci“. Na seznamu předloženém od ÚSTR jsou skutečné chyby. Na příklad chybné jméno zastřešujícího orgánu českého odboje ÚVOD je určitě faktografická chyba. Učebnice vysvětluje zkratku jako Ústřední výbor odboje domácího, ačkoliv jde o Ústřední vedení odboje domácího.

Nejvíc pozornosti vyvolala otázka, zda učebnice uvádí mylně počet ministrů, kteří podali demisi v únoru 1948. Je to otázka zásadní. Pokud rezignovalo jen 12 ministrů, jak tvrdí učebnice, nezískaly demokratické strany většinu a pak bylo správné, že nepadla celá vláda a nevyhlásily se nové volby. Pokud rezignovalo 14 ministrů, jak tvrdí ÚSTR, prezident měl Gottwaldovu vládu odvolat a měly následovat nové volby. To bylo cílem demokratických ministrů.

Věc jsem si ověřil, dokonce jsem našel texty demisí z Archivu Pražského hradu (jsou online). Pravdu má ÚSTR. Skutečnost, že demisi podalo 14 ministrů, byla zpopularizována při letošním výročí, mluvil o ní respektovaný historik starší generace Jiří Kocian z ÚSD AVČR v rozhovoru pro aktualne.cz. (Je tam i skvělá infografika!) Vědělo se o tom ale již dřív. Autoři tedy jen neznají nejnovější stav bádání.

Autoři nemají pravdu ani ve své arogantní odpovědi, kde tvrdí, že měli na mysli jen demise podané 20. února a dva sociálně demokratičtí ministři prý podali demisi moc pozdě, když to již pomohlo komunistům. Jednak v učebnici nemluví specificky o 20. únoru. Zadruhé sociálně demokratický ministr Václav Majer podal demisi 25. 2. a v textu jasně říká, že tím podporuje demokratické ministry. V případě druhého sociálně demokratického ministra Františka Tymeše není zřejmé, kdy během 25. února odstoupil. Podle Kociana ale nebyly obě demise podány pozdě, prezident Beneš měl počítat s tím, že demisi podalo 14 ministrů. To Gottwald jej donutil dvě demise ignorovat. Ve svém návrhu řešení krize prezidentovi uvedl Gottwald jen 12 rezignujících ministrů, k čemuž navrhl odvolat i Majera, protože prý nepožívá jeho důvěry. Že Majer sám podal demisi neuvedl.

Většina údajných chyb se ale vyskytuje v četných citátech, na nichž je učebnice založená. Proti tomu autoři samozřejmě namítají, že tak to současníci prostě viděli a prý takové případy ošetřili v příručce pro učitele a kontext taky vysvětlí učitel. Ale potíž je v tom, že pokud někdo založí výklad na provokativních, kontrafaktuálních výrocích z rozhovorů a pamětí a netypických příkladech, bere si příliš velké sousto a nikdy nemůže komentáři v příručce ošetřit všechny nepravdy a nedorozumění. Na příklad ve vzpomínce W. Stricka na okupaci pohraničí po Mnichově se tvrdí (s. 30), že Němci se připojili k Německu a ne k nacismu ani k Hitlerovi a na to navazuje informace, že o negativních stránkách nacismu „většina“ snad ani nevěděla. V citaci členky KSČ Lackové (s. 64) je nejen explicitní odsudek demokracie prvorepublikové i polistopadové, ale i implicitní názor, že komunistický režim byl jediný přátelský k Romům. Svérázným příkladem je citát ze vzpomínek sestry zesnulého skladatele Gideona Kleina tvrdící, že Sokol je za první republiky odmítl přijmout kvůli židovskému původu (s. 17). Možná se to stalo, možná hrálo roli, že mluvili německy a ne židovský původ, kdo ví? Sám Klein zemřel během holokaustu, mluvit už za sebe nemůže. ÚSTR namítá, že Sokol za první republiky nezakazoval členství Židům, jde o zavádějící příklad. Autoři poskytli humornou odpověď, že prý sice Sokol možná Židům členství nezakazoval, ale prý to bylo jen de iure. Důkazy o tom, že de facto Sokol Židy odmítal, nepřinesli. Podstatné je, že téma „národnosti v první republice“ je na celé dvoustraně prezentováno výhradně takovými příklady diskriminace, jež jsou převzaty ze vzpomínek a rozhovorů. Vzniká tak dojem, že občanská práva byla rezervována jen příslušníkům československého národa. O garantované rovnosti před zákonem §128 odst. 1 Ústavní listiny učebnice mlčí. O aktivní účasti Židů na vzniku a udržování RČS zde také nic není. Vzdor svým výmluvám nesou autoři odpovědnost za výběr a „správné“ namíchání citátů.

Ještě lepší výkon ale podali při pokusu doložit, že v učebnici není vynechán Jan Palach. Autoři odpovídají, že v ÚSTR si učebnici asi vůbec nepřečetli, jelikož Palach je přeci na straně 94. Tam je ovšem kapitola o sametové revoluci a časová osa událostí roku 1989, kde je čárka s nápisem „Palachův týden“. Míněny jsou demonstrace z ledna 1989. Kdo byl Palach a co udělal, tam vysvětleno není. Nalistujeme-li kapitolu o sovětské invazi roku 1968, zjistíme, že o Palachovi tam není ani slovo, a to ani v časové ose.

3) Metoda E-U-R

Užívání podobných provokativních případů je spíš postup užívaný spíš v novinách, ne v učebnicích dějepisu. Edukátoři ospravedlňují svůj postup užitím metody E-U-R (evokace-uvědomění-reflexe) a obviňují mě i ÚSTR z toho, že didaktice nerozumíme. Já ale mám zkušenost s nakladatelstvím Fraus, dělal jsem na učebnici č. 8, a dle mého úsudku se přítomná učebnice soudobých dějin příliš neliší od pojetí dřívějších dílů (evokace, minimum výkladu, lišty, citáty, aktivní přístup). I já samozřejmě vítám snahu o aktivní zapojení žáka. Myslím, že nakladatelství Fraus vytvořilo zajímavý formát spojující pracovní sešit s učebnicí. Negativní stránkou je, že jejich učebnice bývají pojaty více jako noviny, než jako učebnice. To je vidět na nadpisech, na soustředění na konkrétní příklady a ignorování „nudného kontextu“. Možná se zapomnělo, že původně bylo cílem těchto metod udržet pozornost a pomoci se zapamatováním. Nyní totiž formát spíše rozptyluje, šokuje a rozčiluje. Jako to dělávají některé noviny. Na příklad „evokační obrázek“ funguje jen pokud opravdu naráží na něco, co žáci už znají. Fotografie , která v kapitole o hospodářské krizi 30. let ukazuje hnutí Occupy Wall Street z roku 2011, ale odkazuje na událost, kterou dnešní děti neznají. V důsledku by děti musely zpracovat dvě různé historie.

O metodě E-U-R jsem si tedy něco zjistil. Ne proto, že bych se chtěl s edukátory hádat, ale pojetí učebnic považuji za důležitou otázku i pro historiky. Myslím, že tato metoda není vázána na konkrétní obsah, neospravedlňuje tedy názorovou orientaci učebnice. Ze zahraničních materiálů mi ale připadá, že autoři učebnice zkombinovali dva trochu odlišné postupy. Zatímco inquiry based learning preferuje otevřenost otázek a objevování, research-based learning usiluje spíš o řízené upevnění znalostí metodou konkrétnějších otázek. Metoda E-U-R tedy neospravedlňuje ani dogmatické odmítání výkladu a alibistickou metodu provokativních citátů. Dějepisu by vyhovovala metoda, která bude respektovat nároky na kvalitní výklad (např. že nemůže být v rozporu se sebou) a bude klást spíše konkrétnější otázky zaměřené na upevnění znalostí. Je zcela v pořádku, pokud materiály nabízejí pestrost médií (tj nejen text, ale i videa, karikatury, propagandu atd.), ale měly by se víc využívat i nástroje pro vytvoření přehledu (infografiky, víc map, časové osy, tabulky). Jinak má tato pestrost efekt „písku v očích“.

„Bádání“ taky nevyžaduje, abych zavrhoval pravdu. Když jdu do archivu, abych něco zjistil, jdu tam s předpokladem, že chci zjistit pravdu. Kdybych tam šel s předpokladem, že o ničem se pravda neví, spíše by mě to odrazovalo. Znamenalo by to, že ani já nemůžu nic zjistit. V tom ohledu mi vadí, že nakladatelství Fraus i edukátoři ve svých prohlášeních neustále podsouvají, že historici nevědí nic jistě a že záleží na tom, co říká většina, a ne na tom, co říkají důkazy. Bádání je o radosti z poznání.

Ivo Cerman

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.