COOLna

Šinčchondži je jihokorejská sekta vycházející z křesťanství, která do svých řad láká hlavně mladé věřící. V Praze už působí několik let, ale před veřejností toho dost skrývá.

Reportéři získali zvukové nahrávky, které odkrývají to, co se skutečně v Šinčchondži děje.

Jak to funguje uvnitř sekty, která má podle odhadů v Česku více než dvě stovky členů?

Například jeden z členů hnutí ostatní straší tím, že novináři jsou Satan. To proto, aby nečetli kritické články o Šinčchondži. Prý by se mohli „otrávit jedem“.

„Takto pracuje Satan. Kompletně všechny tyto články. Ještě jsem neviděl ani jeden článek pořádný,“ zní na jedné z nahrávek, získaných od bývalých členů sekty.

Reportéři už před třemi lety informovaly o tom, že Šinčchondži v Česku nabírá nové věřící pomocí lží.

Bývalé členky, se kterými reportérka mluvila, to potvrzují. Prvních pět měsíců po náboru vůbec netušily, kde se ocitly.

„Když mi to řekli, že jsou Šinčchondži, tak jsem to slyšela poprvé a oni na mě apelovali, abych si nic nevyhledávala, že to je nebezpečné,“ popisuje ve videu jedna z žen, která strávila v sektě čtyři roky. Zhruba před rokem a půl ze Šinčchondži odešla. Po dlouhém váhání a po překonání strachu, že skončí v pekle, jak ji v sektě strašili.

Reportérka mluvila celkem se třemi mladými ženami. Dvě z nich už členkami Šinčchondži nejsou, třetí ještě ano.

Ženy jednak nechtějí, aby jejich okolí vědělo, čím si prošly, a také u nich přetrvává i jistý strach ze sekty.

V létě 2021 hnutí Šinčchondži oznámilo, že už nebude nic tajit a bude transparentní. To, že do té doby lhalo, svým členům dokázalo lehce vysvětlit. Dokládá to další zvukový záznam. V určitých případech prý takovou „strategii“ Bůh povoluje.

Šinčchondži má tedy teď webové stránky, natáčí videa, pořádá online semináře a má i profily na sociálních sítích. Přesto se podle religionisty Zdeňka Vojtíška o transparentnosti nedá mluvit.

„Takové ty ‚zákrytné‘, nejasné akce, kdy se schovávají za nějakou organizaci nebo kdy o sobě na první poslech neřeknou, k čemu patří a v co přesně věří, to pokračuje dále. A ta církev není nijak otevřená,“ hodnotí současný stav Vojtíšek a jeho slova potvrzuje i jedna z bývalých členek.

„Přestože přiznávají, že jsou Šinčchondži, tak se pořád snaží dělat ty nábory s nějakým svým konceptem. Vlastně mně samotné přišla na instagram zase pozvánka, která nebyla podepsaná jako Šinčchondži, ale byl to nějaký jejich nástroj,“ vysvětluje „Eva“ praxi, jakou probíhá nábor nováčků.

Být členem Šinčchondži znamená, že člověk přijde o svůj dosavadní život. Sekta postupně zabere veškerý jeho čas. Členové se musejí účastnit biblických seminářů, bohoslužeb, dělat misijní práci, na kterou se klade obrovský důraz, nebo také chodit na fyzická cvičení. „Marie“ popisuje, jak třeba musela s ostatními večer po tmě běhat lesem.
„Musela jsem si vzít na záda kamarádku a běhat s ní do kopce. A všechno proto, abychom si ukázali, jak je těžké nést hřích,“ vzpomíná „Marie“.

Věřící se musejí podrobovat i zvláštním rituálům. „Eva“ a „Marie“ popsaly jeden, který byl pro ně velmi traumatický. Lektorka členům nařídí, aby sepsali na papír ty nejhorší věci, které o sobě kdy slyšeli. Pak jim, aniž by to čekali, dá na hlavu papírovou krabici. Chodí kolem nich, buší do krabice pěstí a křičí na ně věty, které napsali na papír.
„Asi po třech minutách jsem začala strašně brečet, začala jsem mít záchvat breku a byla jsem úplně psychicky na dně, protože to bylo hrozné,“ říká „Marie“.

Když vstoupily do Šinčchondži, bylo Evě a Marii kolem 25 let. Po čtyřech letech odcházely naprosto vyčerpané a se zdravotními problémy. Kvůli nárokům, které na ně vedení sekty mělo, prý spaly jen tři až čtyři hodiny denně. Přemýšlely o tom, že už nechtějí žít.

„Říkala jsem si, jestli nebude lepší skočit pod auto nebo si něco udělat, protože už jsem tak nechtěla žít,“ přiznává „Marie“ a „Eva“ doplňuje:„Řekla jsem si, že kdyby mě dneska srazilo auto, tak jsem s tím úplně v pohodě, že to pro mě bude naopak vysvobození.“

Jak se někteří cítí, dokládá i hlasová zpráva, kterou poslala „Marii“ jedna z členek sekty, nad kterou měla dohled

Je z ní cítit zoufalství dívky, která už neví kudy kam. Podle „Marie“ je stále členkou Šinčchondži.
„Mě to prostě nebaví, takhle pořád být. Já už to fakt nesnáším. Já pořád myslím na to, jak to nesnáším a jak už se chci nejradši zabít a někam odejít,“ svěřuje se ve zprávě dívka.
„Marie“ z toho byla velmi vyděšená. Na to, že je dívka v kritickém stavu, prý upozorňovala i vedení církve, ale to nijak nepomohlo.

Reportérka požádala vedení Šinčchondži o rozhovor. Vyžádalo si otázky předem, ale nakonec napsalo, že tak narychlo rozhovor neposkytne, a poslalo materiály, které prý dávají odpovědi na zaslané okruhy otázek.
„Věříme, že si materiály pročtete, budete jim věnovat pozornost a napíšete objektivní článek. Pokud ano, rádi bychom s vámi natočili rozhovor,“ napsal v e-mailu Patrik Smutný z oddělení pro vztahy s veřejností pražské pobočky Šinčchondži.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.