COOLna

Je čas znovu se začít o sebe starat.

Naučit se mít sami sebe rádi není snadné, ale je to moudřejší než pasivně čekat, až přijde láska zvenčí. Sebeláska není sobectví nebo upozadění druhých. Sebeláska znamená proměnit se v hoteliéra a přijmout sebe jako nejváženějšího hosta do svého srdce a do své mysli – jako hosta, stojícího za speciální péči. Ať děláme cokoli, naučme se mít sebe rádi za to, že to děláme. Ať cítíme cokoli, naučme se mít sebe rádi za to, že to cítíme. To je dobrý způsob, jak začít.

Je čas znovu si začít užívat své vášně a koníčky.

Naučme se zamilovat. Ne do člověka, ale do činnosti, ambice, cíle. Představme si, že v jediném okamžiku přijdeme “o všechno” kromě mysli, srdce a zdraví. Co by mohlo být důvodem, pro který znovu vstaneme s úsměvem? Neříkejme hned, že nic takového není. Vždycky existuje něco, co v nás rozpaluje oheň – co nám udělá dobře. Možná budeme muset ve vzpomínání hodně do minulosti, až do dětství. Jak totiž stárneme, pod tíhou všech povinností se naše vášně a koníčky stávají něčím druhořadým, něčím, na co “nemáme čas”. Ale tak to být nesmí. Musíme si své radosti udržet, zařazovat je do každodenního plánu, vyžadovat je po sobě. I kdyby to mělo být dvacet minut denně, věnujme se tomu, co nás naplňuje a činí šťastnými jako děti. Zbavme svůj život zbytečných výmluv a lítosti.

Je čas znovu začít šířit radost.

Buďme sami tou změnou, po které se tolik ohlížíme. Buďme tím důvodem, proč se jiný člověk dnes usměje. Žádný projev laskavosti, ani ten sebemenší, není zbytečný. Využívejme příležitosti, rozdávejme soucit, humor, velkorysost, a to právě tehdy, když nám není do zpěvu – protože to dává pozitivní emoce nejen druhým, zlepšuje to i náš život – jelikož zlepšujeme své okolí. A pokud se nám u jiné osoby nedaří vyvolat úsměv, snažme se alespoň odstranit její smutek. Prospějeme tím také sobě.

Je čas znovu začít kvalitní komunikaci s milovanými lidmi.

Zdánlivě temná součást života, smrt, nám přitom pomáhá uvědomit si, že nemáme marnit čas; že správný čas na cokoli je teď; že když něco potřebujeme důležitým lidem sdělit, nemáme s tím otálet. Osvěžme si podstatu vztahů. Ty fungují pouze tehdy, když jsou dva lidé připraveni spolu sdílet své vnitřní pocity a myšlenky. Vyslechnout nebo se nebát být vyslechnut je zárodek hlubokých mezilidských spojení.

Je čas začít naslouchat druhým bez odsudků.

Učme se být selektivní. Vydržme o něco déle naslouchat a usmívat se, než hned impulzivně skákat do řeči a mračit se. Soucítit s druhým a jeho chybami je lepší než mít pravdu. Moudrou mysl dělá nejen znalost toho, kdy vstát a mluvit, ale také kdy zůstat poklidně sedět a jen naslouchat. Uši nás nikdy nedostanou do takových potíží jako ústa, navíc nám umožňují dozvědět se něco nového, zatímco vlastním mluvením se nic nového nedozvíme. Nehledě na to, že mnoho lidí až příliš směšuje špatnou náladu a špatná slova. Nedělejme to. Vždycky bude příležitost změnit náladu, ale už nikdy nepřijde příležitost vrátit vyřčená slova zpátky do úst.

Je čas znovu si začít užívat činnost i odpočinek.

Uvědomme si, že ani na vrcholu zaměstnanosti nikdy nejsme tak zaneprázdnění, abychom si nemohli dopřát pár minut vnitřního míru. A kdybychom až tak přetížení byli, potřebovali bychom to tím spíš.

Je čas znovu začít číst dobré knihy.

Na člověka v nich většinou neútočí žádné reklamy, nemohou se vybít jejich baterie a dlouhé hodiny si můžeme užívat vhledy do jiné mysli a sebevzdělávání. Slovo vzdělávat pochází z latinského educo – dostávat něco zevnitř. Neznamená to vkládat do sebe nový obsah, naopak v sobě objevovat to, co v nás už dávno je, jen čeká na objevení. Až se život pomalu vrátí do kolejí shonu a starostí, nosme při sobě nějakou knihu pro chvíle časových prodlev. I kdyby to mělo být pět minut tu, pět minut tam, vrátíme do svého života okamžiky, kdy otevíráme sami sebe jako konzervu.

Je čas znovu se učit z vlastních chyb.

Všechno v životě nemůžeme ovlivnit, ale něco přece ano. Tím prvním se netrapme, tomu druhému se věnujme. Největší chybou, které se v životě dopouštíme, je nepřiznávat své chyby, potažmo ustavičně se bát, že nějakou uděláme. Život je moc krátký na to, abychom se ho báli žít, abychom se báli vlastních chyb. My lidé jsme stvořeni jako omylné bytosti; chyby potřebujeme, protože právě jimi se učíme. Není možné žít a nedělat chyby. Osvoboďme se tedy od zbytečného strachu z dělání chyb. Dopřejme si trochu volnosti a rizika. Učme se těšit z většího poznávání života a nových barev – právě prostřednictvím chyb.

Je čas znovu začít oslavovat i malá vítězství.

Každý den není dobrý, ale v každém dni je něco dobrého. Učme se to nalézat a oslavovat to. Cvičme svůj mozek, aby viděl nejen to, co je špatné, ale i to, co je dobré. Pozitivní přístup není o žádné náhodě, ale osobním rozhodnutí. Podobně jako štěstí člověka závisí na kvalitě jeho myšlenek.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.