COOLna

Sedmdesátiletý šéf Kremlu dnes působí dojmem nerozhodného starce odstřiženého od reality. Vždyť s vyhlášením mobilizace váhal tak dlouho, až Ukrajinci osvobodili Cherson a východ Charkovské oblasti. Válka se přelila do Ruska. Nálety dronů na Moskvu, přeshraniční jízdy ruských partyzánů, útoky na Kerčský most a raketové údery na Krym, to vše ukazuje, že ruské „červené linie“ už nikdo nebere vážně.

Putinovu reputaci však nejvíc nahlodala wagnerovská vzpoura z počátku letošního června. Částečně si za ni mohl sám, protože v mocenském systému založeném na vyvažování zájmů nechal jako hlavní rozhodčí spory mezi Jevgenijem Prigožinem a ministerstvem obrany dojít až do bodu, kdy se konvoj po zuby ozbrojených žoldáků vydal na Moskvu.

Současně svědectví z bezpečnostních struktur ukazují, že v Kremlu během prvních hodin vzpoury zavládla totální paralýza. Zatímco obyvatelé Rostova vítali Prigožina jako bojovníka proti zkorumpovaným a neschopným generálům, armáda město vyklidila a zaměstnanci FSB se zabarikádovali ve své budově.

A za třetí je faktem, že polovičaté řešení vzpoury nikoho nepřesvědčilo. Putin šéfa wagnerovců v televizi otevřeně označil za zrádce, přesto ho nechává na svobodě, a dokonce se s ním setkal v Kremlu. „Po wagnerovské rebelii je pro Kreml daleko těžší vyzařovat auru nezpochybnitelné kontroly a politické kompetence,“ argumentuje politoložka Taťana Stanovaja.

Ultranacionalisté jsou přesvědčeni, že pouze naprostá mobilizace veškerých ekonomických a lidských zdrojů může odvrátit hrozící katastrofu, kolaps srovnatelný s chaosem po bolševickém převratu v roce 1917.

Podobné názory pronikají i do politického mainstreamu. „Totalitní systémy dokážou mobilizovat společenské a lidské zdroje pro válečné účely řádově efektivněji. Pokud chce Rusko zvítězit (…), musí samo zajistit vysokou mobilizaci svých zdrojů. K tomu jsou autoritářské a totalitní metody nevyhnutelné,“ zamyslel se prominentní politolog Sergej Markov.

V takové atmosféře není divu, že následky Prigožinovy vzpoury nahrávají hlavně zastáncům tvrdé linie. Dá se očekávat další utahování šroubů, lov na údajné zrádce a sílící tlak na elity, které byly zatím zticha. „Veřejnost přestává být shovívavá k privilegovaným Rusům, kteří si dosud od války udržovali odstup, dál žili v luxusu a pokračovali ve svém byznysu. Je stále těžší udržet pasivní nebo neutrální postoj k válce. Rusové neustále cítí rostoucí tlak, aby okázale předváděli své vlastenectví,“ argumentuje Stanovaja.

Podle ní tak v Kremlu nastává čas „mladých jestřábů“, kteří vyrostli za zády starých ideologů, jako jsou tajemník bezpečnostní rady státu Nikolaj Patrušev nebo Dmitrij Medveděv. Ti se sice výrazně podílejí na agresivní rétorice režimu, na každodenní výkon moci a vedení války však nemají žádný zásadní vliv. A někteří z nich na to ani nemají fyzické a intelektuální schopnosti.

Naopak o generaci mladší aparátčíci jsou spíše pragmatici, kteří sice na bludy o osvobozování Ukrajiny od nacistů nevěří, po invazi však oportunisticky najeli na ultranacionalistickou linii. Patří mezi ně například předseda vládnoucí strany Jednotné Rusko Andrej Turčak nebo místopředseda vlády Marat Chusnullin. Sedmapadesátiletý rodák z Tatarstánu dostal na starost rekonstrukci okupovaných území a letos v březnu doprovázel Putina při návštěvě Mariupolu.

Ještě větší vliv je připisován Sergeji Kirijenkovi, hlavnímu Putinovu poradci pro oblast domácí politiky. Není to žádný zelenáč, na konci vlády Borise Jelcina dokonce několik měsíců vykonával funkci premiéra, a to v pouhých pětatřiceti letech, takže si v médiích vysloužil přezdívku Kinder Surprise.

Tehdy byl podobně jako Boris Němcov považován za prozápadního reformátora, po nástupu Vladimira Putina se ovšem na rozdíl od svého někdejšího kolegy dokázal rychle přizpůsobit novým pořádkům. Devět let stál v čele státní jaderné korporace Rosatom a před sedmi lety byl jmenován Putinovým vicekancléřem.
V této funkci byl až donedávna vidět hlavně jako spoluorganizátor prezidentských kampaní, při rozdělování kremelských grantů nebo pořádání mládežnických festivalů v Soči. Jeho skutečné kompetence však byly nesrovnatelně větší. Stal se hlavním mužem Kremlu přes domácí politiku, dohlížel na výběr gubernátorů, mluvil do šíření režimní propagandy na internetu.
Po únorové invazi jeho role ještě vzrostla. Dostal na starosti správu čtyř ukrajinských regionů, které Moskva anektovala loni v září, a vysloužil si tak přezdívku „vicekrál Donbasu“. Nebojí se jezdit téměř na frontovou linii. Loni v Mariupolu odhaloval sochu bábušky s vlajkou SSSR, letos v červnu v Holé Prystani a Oleškách obhlížel následky protržení Kachovské přehrady.

Jeho největší devízou je ovšem přímý přístup k Vladimiru Putinovi, který se v ruském mocenském systému vyvažuje zlatem. „Kirijenkova chapadla omotávají čím dál víc vládní agendy. Dělá vše, aby se stal nepostradatelným kolečkem v soukolí ruské moci,“ hodnotí roli jednašedesátiletého rodáka z Abcházie nezávislý novinář Andrej Percev.
Někteří kremlologové ho dokonce považují za jednoho z favoritů na post Putinova následníka, ale na podobné spekulace je ovšem příliš brzy. V atmosféře nejistoty po prigožinovském pochodu na Moskvu se však podle expertů začíná ukazovat, že staří i noví jestřábi přestávají věřit v Putinovu schopnost udržet pořádek a zachránit Rusko před pádem do chaosu.

„Systém se začíná učit, jak operovat nezávisle na Putinovi. Tento vývoj neznamená posilování protiputinovských sentimentů nebo vznik politické opozice. Je odrazem poznání nedostatků prezidentova nezúčastněného manažerského stylu, kvůli němuž režim přehlédl reálné hrozby. Putin naprosto podcenil Prigožinovu radikalizaci a rostoucí konflikt s armádou. Tím se projevil jako stárnoucí vůdce, který selhává tam, kde by se mu to dříve nikdy nestalo,“ píše Taťana Stanovaja.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.