COOLna

Takřka každý aspekt cestování – od nákupu letenek přes rezervaci ubytování a předvýběr dobrých restaurací až po neustálé zaznamenávání a sdílení každé minuty dovolené – byl digitalizován, a tím i mimořádně usnadněn. Průběh našeho výletu můžeme do nejmenších podrobností odhadnout dopředu, a proto už se tolik nesoustředíme na odhalování neznámého, ale především na vytváření a sdílení toho nejstylovějšího obrazu naší cesty.

Tento přístup nedávno Rebecca Jenningsová výstižně popsala jako optimalizaci cestování. Davy výletníků sice na vyhlášených místech dělají potíže už od nástupu masové turistiky, ale situace se zhoršuje kvůli tomu, že nás nejrůznější aplikace i prostý stádní instinkt (posílený atraktivními obrázky na sociálních sítích) vedou k čím dál většímu slaďování cestovních itinerářů.

Jinými slovy není podstatné, na kterém slavném náměstí či pláži stojíte, ale spíše to, že jste si odškrtali přesně ta místa, jídla, podniky a zážitky, které jsou zrovna považovány za tu nejlepší a nejefektivněji využitou dovolenou.

Výsledkem nejsou jen zpocené davy, rostoucí emise z letecké dopravy, zdražování bydlení a služeb pro místní obyvatele a další notoricky známé problémy spojené s masovou turistikou, ale právě i vytváření v úvodu zmíněné paralelní turistické dimenze, která ve většině koutů světa vypadá velmi podobně a zámožnější západní turista se znalostí angličtiny jí může nenuceně proplouvat, aniž by si musel uvědomit, kde vlastně zrovna je.

Jako nejlogičtější řešení tohoto problému nejspíš většinu lidí napadnou principy, které ve svém článku zmiňuje i Jenningsová. Nehnat se za místy a zážitky z různých top 10 žebříčků, nesdílet každý krok na sítích, mířit do okrajovějších a méně známých lokalit, ponechat věci náhodě a nechat se překvapit, na co stranou vyšlapaných stezek narazíme.

To je ovšem přístup, za kterým se skrývá dobře známá marná honba za autenticitou, která vždy natropí víc škody než užitku. Pokud si stěžujeme, že masová turistika bere populárním místům unikátní charakter, díky kterému se původně stala slavnými, a řešíme to výpady do nepoznaných divokých koutů, jen tím startujeme stejný proces – což ostatně potvrdí každý „dobrodruh“, který poznával zapadlé vietnamské bufety či vesnice v Banátu dřív, než to bylo cool, pak o tom psal atraktivní blog a teď si stěžuje, že se mu tam nahrnuli čeští „řízkaři“ a už to není, co bývalo.

Kritici také podotýkají, že opovrhování zvyky a chováním běžných turistů udržuje při životě snobský a nesmyslný rozdíl mezi „špatnou“ turistikou a „dobrým“ cestovatelstvím. Tyto kategorie jsou už od dob Hanzelky a Zikmunda mimořádně populární i v Česku – zatímco turista se válí na pláži, pije lahváče a je obecně zavrženíhodnou existencí, cestovatel poznává, vzdělává se a pak o tom moudře vypráví na přednáškách s diapozitivy v maloměstských knihovnách.

Ve skutečnosti je ovšem také turistou, jen s větším kulturním kapitálem a citem pro aktuální trendy, a pokud sám uvěří tomu, že je něčím „víc“, je zaděláno na spoustu mrzení.

A i kdyby honba za autenticitou nepřesměrovávala davy do nových nepoznaných míst, pořád se nezbaví principu ideálního itineráře, který je potřeba naplnit – „cestovatelská“ scéna je na TikToku i dalších sítích stejně silná jako ta „turistická“ a trek mezi medvědy v kanadské tajze nebo tah po technoklubech v Kišiněvě má také ty „správné“ položky, které si musíte odškrtat a zaznamenat.

Nejspíš si je v současnosti klade stále více lidí a zajímavou odpověď na ně nabídla filozofka Agnes Callardová v eseji pro magazín New Yorker, která se po zásluze stala virálem. Podotýká, že záliba v cestování je sice naprosto nezajímavou banalitou (asi stejně jako okřídlené „mám rád plavání a četbu“), ale pokud někdo náhodou řekne, že cestování rád nemá, působí jako podivín nebo buran a pecivál.

Z cestování se stala obecně uznávaná kladná věc, která prý přispívá ke zlepšování rozhledu a vzdělání, i když realita často ukazuje pravý opak – na cestách si především chceme potvrdit vlastní představu o světě a jakýkoliv rozpor našich názorů se skutečným stavem věcí snadno překryjeme různými mentálními kličkami (rasistického strýčka z jeho názorů dovolená v Tunisu většinou nevyléčí). Lidé navíc nikdy necestují zcela spontánně a chaoticky, ale vždy si předem v hlavě vytvářejí nějakou „turistickou“ představu o své pouti, a tím také sklouzávají ke vzorcům, které kritizuje Jenningsová.

Turista je prostě turista (i když se k tomu tradičně nerad přiznává) a ve skutečném poznání dané lokality mu v neposlední řadě brání fakt, že cestování je vrcholně sebestředným aktem. To se ostatně projevuje i tím, že při vyprávění o svých dovolených většinou vedeme samolibé monology a jen málokdy se přátel a známých se skutečně upřímným zájmem vyptáváme na ty jejich.

Callardová tak dochází k jednoduchému, ale málo diskutovanému názoru, že hlavním motivem pro cestování je potřeba změny a úniku z nudné a frustrující každodenní reality – turistikou si především zaplňujeme nepříjemnou vnitřní prázdnotu. Až potud je její rozklad celkem solidní analýzou situace, ale i ona při následném pátrání po východiscích sklouzává ke stereotypům.

Důležité totiž není jen to, že si onu existenciální příčinu připouštíme, ale také kde hledáme její kořeny. Callardová kritizuje, že řada lidí na cestách bůhvíproč vyhledává věci, které je jinak nezajímají, a že většina návštěvníků Louvru doma do galerie ani nepáchne. Tím ovšem odhaluje jeden z důležitých skrytých motivů k nadávání na turistiku – od nepaměti jde především o stížnosti bohatších vrstev společnosti, které nemohou vystát, že se jim na jejich riviéry či lyžařské rezorty vlivem ekonomického pokroku nasáčkovaly chudé dělnické masy, a zkazily tak dříve exkluzivní zážitek jen pro vybrané.

Elitářské kořeny kritiky masového turismu pak odhaluje i její implicitní náznak, že onou vnitřní prázdnotou trpí především mentálně plytcí a nezajímaví jedinci, kteří si svůj život „doma“ nedokážou udělat dostatečně naplňující a zajímavý, a musejí proto cestovat, kdežto takový Kant při budování svých myšlenkových paláců nepotřeboval vytáhnout paty z Královce.

Kdybychom všichni mohli své životy zlepšit jen duševní obrodou, žili bychom nejspíš v ráji, ale tak jednoduše svět bohužel nefunguje. Vnitřní prázdnota, nuda a frustrace, které nás nutí k cestování, jsou jistě skutečné fenomény, které jsou ale z velké části způsobeny vnějšími společenskými a politickými problémy a pouhou změnou individuálního chování a přístupu se jich nezbavíme.

Je pak logické, že v cestování nacházíme snadné řešení a útěchu (o odpočinku a zdroji opálení ani nemluvě), a za sklony ke zdánlivě samoúčelné turistice se tak nemusíme stydět.

Proto je také ve výsledku možná nejlepší taková turistika, která se nestydí za to, čím je. Dělat z image turisty módní trend a hrát si na americkém dvorku na Hemingwaye v Paříži je sice trochu absurdní a vyvolává to kritické otázky o povaze a smyslu současné (nejen) mladé digitální kultury, ale samo o sobě to nejspíš není nic špatného.

A pořád je to lepší než se stylizovat do neotřelého cestovatele, který nejde s davem a poznává skutečnou povahu místa, a tu hlodající vnitřní prázdnotu tak před sebou i jinými zakrývá hned dvakrát.

Matouš Hrdina