COOLna

Hodnotíte sami sebe víc jako optimistu, nebo pesimistu? A podle jakých kritérií něco takového určit? Moji přátelé, kolegové a lidé, co mě dobře znají, mě dnes většinou vnímají jako opravdového optimistu. Musím ale přiznat, že ne vždy jsem byl takový. Pamatuji si, že jsem ještě jako kluk měl ze spousty věcí strach. Nevěřil jsem v lepší budoucnost. Moje mysl se zaměřovala na všechny negativní okolnosti nejrůznějších událostí, tím mě často až paralyzovala a já se nebyl schopen rozhodnout nebo získat emoci, která by mi dala dostatek správné energie vedoucí k reálným činům. Převážnou část svého života, na kterou si vzpomínám, jsem byl spíš pesimistou. Jako bych se díval jen na jednu stranu mince.

Někteří lidé si myslí, že zmíněné charakterové vlastnosti našich osobností nám jsou vrozené. Myslí si, že když se narodíme s negativním pohledem na svět, tak s takovým pohledem musíme z tohoto světa také odejít. Já už ale dnes vím, že tomu tak není. Sám jsem během svého života zjistil a sám na sobě si ověřil, že můžu rozhodnout, kým se chci stát. Můžu si jasně definovat převažující charakterové vlastnosti mého budoucího já a těm se naučit. Jako kluk jsem byl spíš vzteklý a cholerický pesimista. Dnes by to o mně málokdo řekl. Když jsem začal rozvíjet svou osobnost a vědomě pracovat na těch vlastnostech, které bych si přál v životě mít, uvědomil jsem si to. Tedy, že každý má možnost přepnout mysl na lepší život. Pozitivní myšlení jsem začal vnímat víc jako dovednosti než jako vrozenou vlastnost a hodně mi k tomu pomohla práce Martina Seligmana.

Když jsem četl Seligmanovu knihu Naučený optimismus, překvapila mě kapitola, ve které popisuje své angažmá v pojišťovací společnosti MetLife. Vedení pojišťovny si najalo Seligmana, aby jim pomohl objasnit důvod vysoké fluktuace obchodníků a současně vysledoval klíčové vlastnosti lidí, kteří mají předpoklady ve svém oboru vytrvat a uspět. Seligman během svého výzkumu došel k závěru, že lidé s optimistickým pohledem na svět mají násobně větší předpoklady u své práce vydržet a dosáhnout v ní skvělých výsledků. Výsledky těchto lidí jeho teorii jen potvrzovaly. Podle čeho ale takového rozeného optimistu poznat? Také na to se ve své práci zaměřil.

„Otec pozitivní psychologie“ strávil desítky let výzkumem a snažil se zjistit, co je příčinou lidské deprese. Proč někteří lidé kráčí životem s úsměvem, ale jiní se hroutí už z maličkostí? Odpověď je snadná, ti druzí nejsou optimisté. Optimismus a pesimismus rozeznává podle tzv. vysvětlujících stylů. Jedná se o způsob, podle kterého si vysvětlujeme špatné události v našem životě. Podle Seligmana existují při pohledu na problémy tři charakteristické úhly pohledu, ve kterých se liší optimisté a pesimisté:

1. Optimisté vidí problémy jako dočasné, pesimisté jako trvalé.

2. Optimisté vidí problémy jako specifické pro danou situaci, pesimisté z nich dělají obecný případ.

3. Optimisté vidí problémy jako externě způsobené, pesimisté obviňují sami sebe.

Samozřejmě že nestačí jen určit, který z vysvětlovacích stylů jsme si během života osvojili. Taková analýza nám může být prospěšná třeba ve chvíli, kdy si vybíráme nové lidi do týmu. Jen řekněte sami, budete raději pracovat s umrmlaným pesimistou, anebo se budete cítit lépe po boku veselého optimisty? Samozřejmě že každý extrém škodí a čeho je moc, toho je příliš.

I přehnaný optimismus může být nebezpečný.

V tuhle chvíli je pro nás důležité si uvědomit, že pokud například o sobě zjistíme, že vidíme věci až příliš černě a že nám náš negativní pohled na svět brání k lepšímu životu, tak to pro nás může být i dobrá zpráva. Ptáte se proč? Protože když si uvědomíme náš současný stav a jsme schopni si připustit, že nám brání k růstu, otevírá se nám skvělá příležitost ke změně. Každá změna je ale proces. Nečekejte, že mávnete kouzelným proutkem a druhý den už bude vše jen růžové. Nemám pro vás žádnou kouzelnou pilulku Matrixu, která z vás udělá neohrozitelného optimistu. Každá změna je cesta a na jejím začátku si musíme uvědomit, co a proč chceme změnit, a když tuhle první fázi dokážeme a uvěříme, že můžeme skutečně svůj život změnit, tak až potom přichází čas se zabývat způsobem, jak na to.

Zabývám se příběhy lidí, kteří zjistili, že slovo nejde není odpověď. Lidí, kteří pochopili, že dokud sami věří v lepší zítřek, tak je nic nedokáže zlomit, a kteří se naučili, že vše, co se nám v životě děje, se děje pro naše dobro.

Lukáš Eder