COOLna

Nejsem příznivcem všech žadatelů o sociální dávky, nikdy jsem o nic na úřadech neprosila, ale přece jen mě situace donutila úřady navštívit a já se nestačila divit.

Na úvod musím říci, že jsem nežádala o dávky pro sebe, ale pro svého čtyřicetiletého syna Zbyňka.

Ale začnu od začátku.

Již na základní škole byla mému synovi diagnostikována porucha, která je všeobecně známá pod pojmem ADHD. U někoho problémy v době dospívání pominou, ale u mého syna tomu tak nebylo. Naopak. Když nad vším nyní přemýšlím, tak tento duševní nedostatek se v synově životě stupňoval.

Pokud jsem na syna měla vliv, šlo to. Na základní škole měl vyznamenání, stačilo mu jen dávat pozor a všechno uměl. Vystudoval učební obor s maturitou, odmaturoval dokonce z chemie.

Ale tím jeho úspěchy končí. Chodil s několika děvčaty, ale vždy došlo k rozchodu. Oženil se nakonec s velmi pohlednou dívkou, měli spolu dvě děti, syn chodil do zaměstnání, ale manželství spokojené nebylo. Kvůli předchozím rozchodům a neutěšené situaci v rodině začal syn pít. Nakonec došlo k rozchodu. V domku, který byl zatížen hypotékou (tu jsem platila já, protože co bych neudělala pro děti, které nemají kde bydlet), zůstal syn sám. Vyvrcholilo to tím, že se jeho hlavní starostí bylo, jak sehnat alkohol.

Situace vyvrcholila tím, že manžel syna z domu prostě vyhodil. On se šel dobrovolně léčit, poté bydlel na ubytovnách a „chodil“ do práce. Občas mi zavolal, říkal, kde pracuje, co dělá, ale až později jsem se dozvěděla, že to byla všechno práce „načerno“. Zaměstnavatelé vycítili příležitost a nejen mého syna, ale i ostatní dělníky zaměstnali bez smlouvy. Aby po nich nikdo nechtěl za práci plat, vybírali si „pochybné osoby“, které holdovaly alkoholu. Zaplatili jim tu nejlevnější ubytovnu a dávali jim 200 Kč denně, což tyto lidi motivovalo k tomu, aby druhý den do zaměstnání přišli.

Zaměstnancům to stačilo na velmi skromnou stravu, na cigarety a když se složili, tak i na flašku alkoholu. Příliš opít se za ty peníze nemohli, museli přece druhý den do „práce“.

Dle pozdějšího synova vyprávění jsem zjistila, že takto funguje spousta firem.

Synovi to vyhovovalo, dokonce si v Praze našel přítelkyni, ale opět to dopadlo špatně, protože s alkoholem neskončil. Samozřejmě že s výše uvedenými příjmy neplatil žádné sociální odvody, žádné daně, žádné alimenty. Tím se neskutečně zadlužil.

Ale abych to zkrátila. Po mnoha peripetiích se rozhodl se dát opět léčit. Na psychiatrii ho však nepřijali, že mají plný stav a že má přijít za dva měsíce. Syn zůstal opilý venku, omrzly mu končetiny a jednu nohu mu museli amputovat.

Přestože jsem si slíbila, že opilce doma mít nechci, neboť syn byl v opilosti agresívní a nevyzpytatelný, tak po této jeho nehodě jsem mu zařídila sociální bydlení a začala jsem se starat o to, z čeho můj syn bude žít. Domů jsem si ho vzít nemohla, protože bydlíme v malém domku s dcerou a její rodinou (domek patří dceři), překážkou je i spousta schodů, které by syn nezvládl.

My s manželem nějaké nadstandardní příjmy nemáme (jsme důchodci), tak jsem šla na sociální a důchodové zabezpečení. Tam mi oznámili, že synovi chybí dva odpracované roky a prý mám jít na úřad práce.

Nevěděla jsem, kam a do které kanceláře mám vstoupit. Šla jsem tedy do dveří – pro invalidní a postižené občany. Tam mi dali 8 formulářů. Vyplňováním jsem strávila dvě hodiny, ale dala jsem to dohromady.

Ale pořád jsem nevěděla, co dál… Nakonec mi někdo poradil, že mám žádat o hmotnou nouzi. Tam jsem vyfasovala 9 formulářů. Pak mi řekli, že mám žádat o doplatek na bydlení a příspěvek na bydlení, každá z těchto dávek se však vyřizuje zvlášť, musela jsem navštívit dvě kanceláře a opět hromada papírů k vyplnění.

Dodatečně po mně na úřadu práce chtěli potvrzení ze zdravotní pojišťovny, kolik a kdy platil sociálního pojištění. Přestože jsem oznámila, že syn v posledních pěti letech nic neplatil, říkali, že je to jedno, že papír prostě potřebují.

Poté mě poslali na sociální a zdravotní úřad, opět pro jakési výpisy, zase jsem jim říkala, že nic neplatil a oni znovu opakovali, že na tom nezáleží, že prostě doklad musí být. Následovala cesta do banky, kde měl syn před deseti léty jakýsi účet a úřad práce potřeboval výpis. V bance jsem se dohadovala asi půl hodiny, nechtěli mi výpis dát, že účet je obstavený, zablokovaný a 10 let bez pohybu, nakonec po telefonátu s úřadem práce mi nakonec dali aspoň potvrzení o účtu.

Nyní tedy bere syn doplatek na bydlení a pomoc v hmotné nouzi = 4860 Kč. Nikdy bych nevěřila, kolik je k tomu vyřízení potřeba formulářů a kolik úřadů. Když jsem to dala dohromady, mohla bych to vydat knižně – byla by to kniha odhadem tak 200 stran.

Při jakékoliv změně, například jde na rehabilitace či do nemocnice, dojde ke změně nájemného, musím vše hlásit ve třech kancelářích, i když jsou dvě z nich na stejném patře. Předávám zde totožné doklady, neboť počítačovou síť nemají propojenou. Toto nechápu, jak to tak může v dnešní době být? V době elektroniky a počítačového boomu.

Řeknu Vám, že když jsem si myslela, že vše je hotovo a znovu jsem vyfasovala další hromadu papírů, sesypala jsem se, přepadla mě obrovská deprese a nemohla jsem přestat brečet.

Nakonec jsem všechno zvládla a dala jsem se dohromady. Ono mi ani nic jiného nezbylo.

Ale po všech těch peripetiích se ptám, jak se může toto stát? Jak je to možné, že tolik firem zaměstnává lidi načerno? Stát je krácený na daních z příjmů, lidé se zadlužují, neplatí své další závazky, neplatí dětem, čímž i ty tím trpí, přibývají dlužníci a tím je postižená celá společnost.

Nemůžu se také nezastavit u oněch formulářů na úřadu práce. Proč se vyplňuje podle mě tolik zbytečných papírů? Všude stejná hlavička, pouze ke konci prostě zaškrtnu jinou kolonku. Proč mě zbytečně posílali do tolika institucí, přestože nezáleží na tom, co mi na požadovaný doklad napíšou?

Nechci v žádném případě omlouvat syna, ale myslím si, že trest za jeho nezřízený život je až příliš vysoký.

Dnes je mým jediným přáním vrátit čas. Myslela jsem si, že se syn o sebe postará sám, že už žije normálním životem. Bohužel, pozdě jsem zjistila, že tomu tak nebylo. Měla jsem se víc starat, hlídat ho, nechat ho pracovat poblíž a mít ho pod kontrolou.

Nyní mám v plánu objednat syna na psychiatrii, aby mi poradili, jak na něho. Není schopen s penězi hospodařit, děláme mu nákupy, všechno mu vyřizuji já. Snad mi poradí a snad se syn zapojí do normálního života.

Nyní mám totiž pocit, že on to vzdal. Neučí se chodit, vůbec nemá v úmyslu začít nějak pracovat. Posílala jsem ho do sdružení pro tělesně postižené, že mu snad pomohou s dluhy, či najít nějakou práci, ale z jeho strany je snaha nulová. Stále mi říká, proč by pracoval, když mu stejně všechno seberou. No, má pravdu. Ale zavinil si to sám.

Jsem z toho všeho hodně smutná. Trápí mě situace v naší společnosti, trpím tím, jak dopadl můj syn, nevím, jak mu pomoci, jak z toho srabu ven.

Marci

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.