COOLna

Zdeňka vyrůstala jenom s maminkou, která ji porodila v pětatřiceti letech. Prošla jeslemi i školkou, kde byla velice nešťastná, připadala si zrazená. „Hloubku těchto pocitů z raného dětství jsem si uvědomila až mnohem později, v dospělosti. Ani škola mě neuchvátila, nejdřív jsem byla jedničkářka, ale pak jsem se zhoršila, nebavilo mě to tam. Děti na útlak, nesvobodu reagují různě; někdo se uzavře do sebe, někdo je rebel a začne zlobit… Ale dávají nějakým způsobem najevo, že trpí,“ zdůrazňuje Zdeňka. „Poslední kapkou byl na střední škole konflikt se zeměpisářkou, která si na mě zasedla, a to byla taková nespravedlnost, že jsem nakonec přestala do školy chodit úplně.“

V jedenadvaceti letech se Zdeňce narodil první syn a maturitu si nakonec dodělala o pár let později. Dva roky pak pracovala jako učitelka ve školce, začala i studovat předškolní pedagogiku na vysoké škole. „Tehdy si musely doplnit vzdělání i starší paní, které pracovaly s dětmi a neměly pedagogické vzdělání. Povinně jsme hrály na klavír, a když některá z nás špatně zmáčkla klávesu, starý učitel nás klepal ukazovátkem přes prsty. Nebylo to zvrácené? Na vysoké škole pedagogické? A tak jsem odešla.“

V té době měla Zdeňka už celkem jasný názor na to, že by děti měly mít stejně jako dospělí právo ovládat svůj život a mít nad ním moc. „Vadilo mi, že nemají zastání, co se týče jejich práv, která ony považují za důležitá. Copak jsou něco míň než my, dospělí? Pustila jsem se do studia vývojové psychologie a začala se zabývat tím, jak naše dětství ovlivňuje to, jakým jsem rodičem.“ Výsledkem byl projekt Děti jsou taky lidi.“

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.