COOLna

Jakou roli v tomto hledání výmluv hraje kognitivní disonance, která vládne v mnoha oblastech? Například: kupuji sice skleněné lahve a ne plastové, ale jezdím každý den do práce v SUV. Nehledáme v této souvislosti neustále nějaké výmluvy?
Celá klimatická krize je jedna velká kognitivní disonance. Co to znamená? To je určitě třeba vysvětlit. Znamená to, že v naší mysli vzniká konflikt, a to z našeho fosilního životního stylu a toho, co tím pácháme. To je konflikt, který nikdo neprožívá rád. Je hrozné to vědět, když nasedám do auta, když letím na dovolenou, způsobuje to škody, ničí to budoucnost.

Fyzickým východiskem z tohoto konfliktu by bylo snížit emise, jezdit méně auty, přejít na elektromobily, méně létat a tak dále. A nebo je psychologickým východiskem hledání výmluv a jednou z možných výmluv je předstíraná ochrana klimatu. Takže děláte drobné věci, které jsou snadno proveditelné, třídíte odpadky, recyklujete, jezdíte trochu na kole, ale velkými věcmi se nezabýváte. Ale ve skutečnosti jsme se těmi velkými věcmi měli zabývat už dávno.

A tak obcházíme to, co je nutné, klameme sami sebe a děláme to s výmluvami, částečně za pomoci předstírané ochrany klimatu a to nejen na úrovni každého jednotlivce, ale i v politice. V politice vypadá pseudoochrana klimatu tak, že si stanovíme pěkný cíl, kterého chceme dosáhnout, například být do roku 2040 klimaticky neutrální, ale neprovádíme už žádná opatření, která by byla nezbytná k dosažení tohoto cíle.
Jinými slovy, podvádíme sami sebe když říkáme, že sice máme hezký cíl a celou dobu platí zákony o ochraně klimatu – jen emise neklesají. Je to nakonec fyzika, která je rozhodující.

Narážíte na politiku, od které často požadujeme aby přijímala takříkajíc top-down vážně míněné zákony. Na druhou stranu se zase říká, že my spotřebitelé můžeme klima zachránit uvědomělejším životním stylem. Kdo a za co nakonec musí převzít odpovědnost?

Problém můžeme vyřešit pouze politicky. Takže je hezké, když se jednotlivci snaží tu a tam létat méně, ale nakonec stejně vidíme, jak náš soused létá dvakrát více a dvakrát dále. Nejpozději v tu chvíli si uvědomíte, OK, to nefunguje. To vyžaduje politický rámec, který se vztahuje na všechny. Létání by se muselo stát méně atraktivním a cestování vlakem atraktivnějším. V současné době je tomu přesně naopak, zkuste se dostat vlakem do Londýna. Je to desetkrát dražší a trvá to pětkrát déle než levnou leteckou linkou. To jsou podmínky, které je třeba změnit, pokud to máme brát vážně.
A tato politická změna je samozřejmě závislá na jednotlivci. Tzn., že jednotlivci jsou vyzýváni, aby nevolili pseudoochranu klimatu, ale zvolili skutečnou ochranu klimatu. Aby to hlasitě vyžadovali, to je politická role jednotlivce. A to se pak nazývá ekologický otisk ruky, tj. poukázat na to, že se současnou klimatickou politikou nesouhlasím. Tento ekologický otisk ruky je v součtu mnohem důležitější než ekologická stopa, tj. vlastní emise, o kterých tolik mluvíme.

Vážnost situace přiměla klimatické aktivisty k tomu, aby se přilepovali k vozovkám a blokovali dopravu. Jak hodnotíte tato opatření a způsob, jakým na ně reagovali političtí činitelé?

Je mi zcela jasné, že se s tím nedá vyhrát žádná soutěž popularity. My, do této chvíle asi 300 vědkyň a vědců, jsme se za tyto blokády postavili, abychom zdůraznili, že to je skutečně něco jako požární poplach ve stále více hořícím světě.

Přístup politiky je zřejmý. Aktivisté jsou odsuzováni, jsou zatracováni, jsou nazýváni teroristy, chaoty a tak dále. A my, vědci, proti tomu můžeme argumentovat tím, že skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích, ale ve vládách a velkých korporacích, i ropných společnostech a jsou zodpovědní za klimatický chaos budoucnosti, který nyní vidíme jen v malých náznacích, to bude ještě daleko „lepší“, pokud toho opravdu hodně nezměníme.
V tomto ohledu bychom měli být aktivistům, kteří na tento problém upozorňují, vděčni. Do jisté míry bychom jim měli poděkovat, že se plným nasazením svých životních osudů, své finanční situace, tomuto šílenství postavili.

Ve čtvrtek 6. července byla průměrná globální teplota 17,23 stupně, což je nejteplejší den od počátků měření. Je při takovém vývoji vůbec reálné dosáhnout cíle Pařížské dohody 1,5 stupně?

S cílem 1,5 stupně je konec. Říkám to už tři roky, už je neudržitelný. Cíl 1,5 stupně překročíme v příštích dvou nebo třech letech pro jednotlivé roky a pak trvale v příštích 20 nebo nejpozději 30 letech.
Ale to neznamená, že už je pozdě a že je to stejně jedno, ale platí heslo, že každá desetina stupně se počítá. Takže kdybychom dokázali zastavit oteplování na hodnotě 1,7, bylo by to pořád ještě lepší než 2 nebo 2,5, protože s každou desetinou stupně, o kterou teplotu zvýšíme, jednoduše extrémní počasí, všechny druhy extrémního počasí, od sucha přes povodně až po bouře, přibudou. A budou častější a extrémnější. O tom to celé je a s každou desetinou stupně, o kterou teplotu nezvýšíme, něco získáme.

Reinhard Steurer, profesor na Univerzitě přírodních zdrojů a aplikovaných přírodních věd ve Vídni

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.