COOLna

Až si čeští turisté otevřou na dovolené knihy svých oblíbených autorů, ti, kteří je přeložili, budou patrně kroutit další pracovní šichtu. K moři své děti neberou. Nemají za co. Renomovaní literární překladatelé bijí na poplach. Takhle zle prý ještě nikdy nebylo.

Měli talent, erudici, elán, velké ideály a ochotu „přinášet obětiny na oltář literatury“. Na prahu padesátky jim vedle polic plných knih a nejrůznějších ocenění zbyly prázdné kapsy, frustrace a pocit vyhoření. A ještě přízrak toho, že je nahradí umělá inteligence, na dohled.

„Ačkoliv pracuju ve dne v noci, víkendy nevíkendy, stejně mířím do minusu, rozpouštím rezervy a není žádná naděje, že bych na cokoliv našetřila,“ říká odevzdaně renomovaná francouzštinářka a angličtinářka Michala Marková (49), která do češtiny převedla mimo jiné knihy Dana Browna, Laurenta Bineta, Hilary Mantel nebo Jonathana Littella či Agathy Christie. Na kontě má za třiadvacet let praxe více než sto titulů a pět překladatelských cen k tomu.

Přesto si loni a předloni překládáním beletrie vydělala v průměru méně, než jaký je nástupní plat pokladní v Lidlu. „Po odečtu nezbytných výdajů na bydlení, energie, jídlo, pojištění a telefon mi v peněžence zbydou měsíčně tak dva tisíce korun,“ říká.
„Táhne mi na padesát, získala jsem renomé a pár cen, o práci nemám nouzi, ale nikam jsem se neposunula a není naděje, že by se to v brzké době zlepšilo,“ dodává.

Jejímu kolegovi Viktoru Janišovi (48) dotaz, kam jede na dovolenou, připadá jako „otázka z jiného vesmíru“. Držitel Ceny Tomáše Hrácha a tvůrčí prémie Jungmannovy překladatelské ceny a autor 140 knižních překladů z angličtiny prý letošní léto stráví ve společnosti Viktora Frankensteina a Talentovaného pana Ripleyho, tedy překládáním knih Mary Shelley a Patricie Highsmith.
„Ale dovolená jako taková? Nula, stejně jako loni, stejně jako předloni. Budu v Praze, kde jinde. Nemám chalupu, ostatně nemám ani auto.“ Workoholismus v tom prý není.
„Když člověk na konci měsíce zjistí, že je v minusu, nic jiného mu nezbude. Popravdě řečeno si nemyslím, že dovolená v cizí zemi je nějaké lidské právo. Neberu to úkorně. Líto mi je jen mých dětí, že jim nemůžu věnovat tolik času, kolik bych chtěl,“ přiznává překladatel.

Překládání beletrie nikdy nebyl zlatý důl a v porevolučním étosu 90. let, kdy k nám začala proudit literatura z celého světa, byl každý ochoten se uskromnit, shodují se oslovení překladatelé. Pak se ale celé odvětví utrhlo od reality.

Zatímco průměrná měsíční mzda v ČR se za posledních dvacet let ztrojnásobila (ze 13 219 Kč v roce 2000 na 40 353 v roce 2023), průměrná výše honorářů za literární překlad stoupla ani ne o polovinu, ze zhruba 130 Kč za normostranu na dnešních zhruba 190 Kč.
Na jedné normostraně literárního textu stráví člověk v součtu všech dílčích fází (kam vedle překladu samotného patří i zanesení redakčních změn, čtení textu v sazbě a korektury sazby) v průměru hodinu času.
Čím náročnější kniha, tím pomalejší postup. U poslední knihy plné slovních hříček, kterou Viktor Janiš právě překládá, se někdy po celodenním nasazení prokousá třeba jen třemi stranami textu.
Při pomyslném výdělku necelých 600 Kč denně mu tak nezbývá než konstatovat s Josifem Brodským: „Buď umění, nebo život, obojí mít nemůžeš.“

Neplatí to však beze zbytku a neplatí to všude. V řadě zemí existuje legislativa zohledňující fakt, že umění je nedílnou součástí kultury, kterou je třeba podporovat. A že k tomu, aby umělci byli schopni tvořit, musejí mít za co žít.

Pamatuje na to mimo jiné „status umělce“, právní ukotvení, které lidem činným v kreativních profesích upravuje daňové podmínky či poskytuje úlevy při hrazení sociálního a zdravotního pojištění s přihlédnutím k faktu, že se nejedná o klasické podnikatele, za které jsou dosud v Česku považováni.

Oborová Obec překladatelů spolu s organizací Překladatelé Severu a Asociací spisovatelů v druhé polovině roku 2022 provedla šetření, jež mělo za cíl zmapovat, nakolik se spisovatelé a překladatelé beletrie svým povoláním uživí. Výsledky byly žalostné.
Ačkoliv má drtivá většina literárních překladatelů vysokoškolské vzdělání a hovoří několika cizími jazyky, jen každý druhý si překládáním beletrie na plný úvazek měsíčně vydělá více než 30 000 Kč.

Renomovaná sinoložka Zuzana Li (48) byla jako v Jiříkově vidění, když se po dvaceti letech překladatelské praxe nechala zaměstnat jako státní úřednice: „Najednou jsem objevovala, co to znamená vzít si placenou dovolenou nebo být nemocná a moci se v klidu vyléčit, aniž by to znamenalo výpadek příjmů.“
Zakladatelka knižní edice Xin a autorka překladů 25 knih z čínské literatury pověsila řemeslo na hřebíček a dnes vyřizuje administrativní agendu.
„Překládání miluju, chybí mi, a kdybych mohla, tak se ještě uskromním a budu knihy překládat dál, ale za současných okolností už to dál nejde,“ lituje.
Ačkoliv poslední léta pracovala pravidelně šest dní v týdnu včetně soboty, nevlastnila auto ani si nedopřávala zahraniční dovolené, sáhla si na finanční i psychické dno.

„Deset let jsem neměla volný víkend. Nerada to říkám, ale v průměru jsem si literárním překladem z čínštiny nevydělala ani 20 000 Kč měsíčně,“ přiznává renomovaná překladatelka, která v určité fázi života pochopila, že „člověk musí vzít v potaz základní životní předpoklady i to, že bude stárnout a nebude schopen v takovém nasazení pracovat až do konce života“.
Překládat čínskou literaturu po večerech jako „hobby“ prý nehodlá. „Je to nesmírně náročné povolání, to při zaměstnání na plný úvazek prostě nejde, nemám na to mentální kapacitu,“ konstatuje.

„Nejvíc mě na současné situaci mrzí, že dokud se nastavení českého knižního trhu nezmění, bude to mít dopad nejen na odliv mozků, ale i na kvalitu překladu, a tím pádem i na jazykovou kulturu a všeobecný rozhled obecně. Čeští čtenáři zůstanou ochuzeni o podstatnou část světové literatury,“ obává se Zuzana Li.

Švédštinářka a držitelka ocenění Zlatá stuha za nejlepší překlad v kategorii beletrie pro mládež Helena Stiessová (42) většinu ze svých 31 knih přeložila při zaměstnání: „O víkendech, dovolených, večerech. Šlo to, dokud jsem neměla vlastní rodinu,“ rekapituluje období, které u ní vedlo ke stavu blízkému vyhoření a k roční pauze.

Když vloni skokově vzrostly ceny energií a služeb, odhodlala se u smlouvy na další knihu požádat o zvýšení honoráře. Nakladatel byl ochoten přilepšit jí zhruba pětikorunou na hodinu.
„To mě skoro urazilo. Chtěla jsem 250 korun za normostranu, a nedostala je. Přitom ve výsledku šlo za celou knihu jen o pár tisíc navíc. Ta situace mi ukázala, že nemám vůbec žádné možnosti, jak vyjednávat, je to ber, nebo neber.“
Rozhodla se pro druhou variantu: „Musela jsem knihu odmítnout s tím, že pracovat na ní si zkrátka nemůžu dovolit.“ Švédštinářů je prý hodně, náhradník se záhy našel.

„Některé kolegyně dělají vedle beletrie ještě kurzy v jazykovce nebo komerční překlady, jiné mají manžely, kteří dokážou udržet rodinný rozpočet, ostatní se potýkají s velkou nejistotou a žaludečními vředy. Ti, kteří se překládáním dokážou uživit, zase stěží hledají čas na osobní život,“ glosuje Helena Stiessová, která si mezitím dodělala šperkařské učiliště a uvažuje, že se vydá směrem uměleckého řemesla.

Na Michalu Markovou z toho padají pocity marnosti. „Děláme vysoce kvalifikovanou práci, která není pro každého: vyžaduje určitý typ nadání, obnáší hlubokou znalost cizích kultur a jazyků, překládat znamená číst každou stránku doslova pětkrát, převádět básně, šifry, jména, zařídit, aby vtipy byly vtipné, dělat velmi náročné rešerše reálií ve vzdálených oborech, třeba v oblasti vojenské radiotelegrafie za první světové války a hned potom v oboru tovární výroby krajek. Navíc je to povolání pro naši kulturu naprosto podstatné. Ta totiž do značné míry spočívá na kontaktu s cizinou, to je specifikum malého národa,“ kroutí hlavou. I ona se po desetiletích náročné duševní práce cítí zahnaná do kouta.

Nízké honoráře jsou totiž jeden problém, druhý spočívá v jejich nepravidelnosti. „Člověk několik měsíců pracuje na knize vlastně zadarmo. Když práci odevzdá, dostane zálohu a zbytek peněz mu nakladatelství často vyplácí až poté, co kniha vyjde, což může trvat ještě mnoho dalších měsíců,“ posteskne si.

„Pokud podmínky zůstanou takové, jaké jsou, tak už svou práci nebudu moci dělat. Ne že bych nechtěla, prostě to nejde,“ konstatuje s tím, že už nyní se začíná poohlížet po překlenovací brigádě.
„Zjistila jsem, že třeba v údržbě zeleně se hodinový výdělek blíží běžnému honoráři za normostranu. A kdo umí zacházet s křovinořezem, vydělá si dokonce mnohem víc, s čistou hlavou a hlavně hned,“ podotýká coby živitelka rodiny a matka dvou dětí a nemyslí to jako žert.
„Člověk se musí pořád obhajovat, i z toho už jsem unavená,“ dodává. Nepotřebuje prý jezdit na Maledivy. Stačilo by jí, kdyby mohla vzít děti do kina a na zmrzlinu, aniž by se jí z toho svíral žaludek úzkostí o rodinný rozpočet.
A kdyby mohla být v častějším kontaktu s Francií, jejíž význačné literáty překládá a do níž se v jednom období nepodívala celých patnáct let.
„V posledních letech jsem aspoň chodila na francouzskou konverzaci, abych udržovala kontakt s živou francouzštinou. Loni jsem toho musela nechat, stálo to dva tisíce měsíčně, a to si nemůžu dovolit. Představa, že bych se se svými příjmy dostala k průměrné celostátní mzdě, když už nemluvím o té pražské, je pro mě vyloženě úlevná,“ svěřuje se.
Kromě brigád nyní proto zvažuje vlastní podnikání v úplně jiném oboru. „Zatím mě od toho zdržuje hlavně to, že coby literární překladatelka se cítím naprosto na svém místě a nechci odcházet od práce, kterou umím ze všeho nejlíp,“ říká.

Knižní odvětví se podle Janiše dlouhodobě veze na nadšení všech zúčastněných: překladatelů, redaktorů, korektorů i knižních grafiků, kteří za nedůstojných podmínek čtenářům knihy de facto sponzorují. „Zatímco lidem kolem mě za posledních dvacet let mzdy razantně rostly, překladatelské honoráře se zvyšovaly jen symbolicky,“ vysvětluje Janiš.
Podle něj to nebyla náhoda, mluví o tom, že nakladatelé spolu uzavřeli „implicitní kartel“. „Všichni věděli, kolik platí konkurence, člověk si neměl jak polepšit. Vydávání knih je povolání pro srdcaře, ale i tvrdý byznys. Zejména obří nakladatelství vidí v knihách rychloobrátkové zboží,“ je přesvědčený Janiš.

„Realita je taková, že celé odvětví je téměř před krachem. Ono to vypadá, že si nakladatelé mastí kapsy, ale lidé knihy přestali téměř kupovat, částečně kvůli zdražení i nutnosti platit více za energie, nájem a podobně. Knihkupci nakladatelům platí s velkým zpožděním, distributoři také dluží, není z čeho financovat další přípravu knih,“ upozorňuje Antonín Kočí, ředitel nakladatelství Euromedia Group, které sdružuje jedenáct knižních nakladatelských firem včetně ikonických značek jako Odeon.

Stovky překladatelů ze zhruba dvaceti jazyků, kteří pro Euromedii připravují kolem 500 překladových titulů ročně (60 % produkce nakladatelství), za svou práci podle Kočího získávají honoráře v rozmezí 180–200 Kč na normostranu.

„Člověk, který mi přijde opravit myčku, si za výměnu ventilku vezme bez uzardění 800 Kč za hodinu. Takže to, že mi někdo zvýší honorář o osmnáct korun na normostranu, nic neřeší,“ komentuje lakonicky Viktor Janiš.

Nakladatelé si podle něj zvykli, „že nás mají levně, že jsme služky, co se z lásky k autorovi smíří se vším“.

Když zdražily tiskárny, nakladatelé to podle Janiše bez řečí akceptovali a přenesli tyto náklady na čtenáře. „Ale s námi překladateli se hrdlí o každou pětikorunu za normostranu. Nelze než konstatovat, že to takhle už dál nejde,“ dodává Janiš.

„Nemusíme pokládat obětiny na oltář literatury navěky. Dali jsme srdce na dlani a ostatní ho snědli. Už není z čeho dávat,“ říká.

Pokud se zásadně neupraví podmínky, za nichž jsou literární překladatelé nuceni tvořit, nastane podle Janiše exodus podobný tomu, jaký Česko v minulosti zažilo v souvislosti s nízkými platy lékařů a učitelů.

Při vší své erudici prý nemá pocit, že je nenahraditelný („vždycky se najde dost lidí, co si stoupnou do fronty na nesmrtelnost“), ale na druhou stranu spoléhá i na to, že mladší překladatelé, kteří nezažili éru knižního étosu devadesátých let, nebudou ochotni se uskromňovat tolik jako on a jeho vrstevníci.

„Nová generace Z je na sebe mnohem hodnější. Zatímco my jsme si říkali, že práce je pro nás sama o sobě odměnou, pro ně platí heslo: po práci legraci. Z průzkumů organizace Překladatelé Severu vyplývá, že nejmenší problém říct si o slušný honorář mají lidé, kteří dosud přeložili tři až pět knih, jsou tedy na začátku své kariéry. Vede je k tomu možná mladické sebevědomí, ale hlavně je mnohem víc než nás starší pálí výše nájmů a horentní ceny nemovitostí. Ti nebudou ochotni nakladatelství sponzorovat tak, jako jsme to dělali a dosud děláme my.“

Že matador Janiš není daleko od pravdy, se ukazuje záhy, když si ve facebookové skupině literárních překladatelů posteskne letošní laureátka Překladatelské soutěže Jiřího Levého pro začínající překladatele do 35 let Anna Štádlerová nad faktem, že literární časopis, který by rád otiskl její vítězný překlad, jí za úpravu ukázky a doprovodný text nenabízí žádný honorář.
„Honorář nebude. Honorář nebude. Jak si to mám sama před sebou ospravedlnit? Asi jako když mi teď v nakladatelství, kde vyšel jiný můj oceňovaný překlad, nabídli za další román stejného autora 200 Kč za normostranu. A tak se v tom všichni uplácáme a ukamarádíčkujeme k smrti,“ zoufá si Štádlerová.

Podle Janiše by byla ideální ucelená kulturní politika například po vzoru Slovenska, kde překladatel při práci na skutečně náročné a literárně cenné knize může od státu pobírat příspěvek ve výši průměrné mzdy, a dostává tak zaplaceno pravidelně každý měsíc.

„A ne až na svatého Dyndy, poté co kniha vyjde,“ pozastavuje se Janiš, který řadu nabídek na překlad musel odmítnout, „protože bych to v žádném myslitelném vesmíru nedokázal ufinancovat“.

Stagnující honoráře podle něj ostatně nevyhnutelně povedou k tomu, že ti, kteří v branži vydrží, nebudou s ohledem na paušální nízké honoráře ochotni trávit dlouhé hodiny dumáním, jak převést náročné slovní hříčky, nebo rozplétáním složitých reálií.

„Už teď dochází k ochuzování literární produkce, za stávajících podmínek se náročné knihy přestanou překládat,“ prorokuje.

„Když na konci měsíce zjišťuju, že jsem nikoliv na nule, nýbrž v minusu, zbývají mi reálně tři možnosti: zkusit ještě přidat na tempu práce, nebýt tak pečlivý nebo jít dělat něco jiného. Já už i tak pracuju o víkendech a místo dovolené, odvádět nekvalitní práci není moje cesta, tak co mi zbývá?“ táže se.

Až budou velké jazykové modely schopné provádět tytéž procesy, jaké dneska provádí literární překladatel, bude lidstvo podle Michaly Markové stát před o dost zásadnějšími problémy, než kdo mu bude překládat literaturu. Co všechno si do té doby budou muset stroje osvojit?
„Rozpoznat a zprostředkovat poetiku originálu, náležitě převádět humor a ironii, najít záměrné chyby textu a pracovat s nimi, vhodně adaptovat reálie tak, aby byly čtenáři srozumitelné, ale zároveň nezkreslovaly vyznění originálu, odhalovat a nahrazovat citace a variace na citace, funkčně nahrazovat slovní hříčky a tak dále a tak dále,“ vypočítává Michala Marková.
V rozporu s očekáváními mnohých umělá inteligence zatím nejenže nedokáže literární překladatele nahradit, ale ani jim podle Viktora Janiše nikterak nešetří čas.

„Hledá totiž řešení na úrovni slov, místo aby překládala významy. Přepisováním doslovností překladatel beletrie naopak čas ztratí – a navíc si tím zavře cestu k alternativním řešením, protože ho AI přitáhne k jednomu konkrétnímu. Výsledek je ‚placatý‘ a nevyvolává u čtenáře náležitou emocionální odezvu. Kdo by chtěl něco takového číst?“ táže se Janiš.

Ani po třiceti letech v branži prý neslevil ze svého ideálu, aby se vydávaly knížky napsané kultivovaným jazykem, a platí to i pro nenáročnou žánrovou literaturu, v níž by se umělá inteligence teoreticky mohla uplatnit nejvíce. „Jak říkal Jan Zábrana: ‚Dobře přeložená detektivka je – v živlu jazyka – víc než špatně přeložený Puškin,‘“ glosuje Janiš.

Někteří mladší překladatelé jsou však ve svých soudech ohledně budoucího vlivu AI méně rezolutní než zavedenější kolegové. „Třeba ChatGPT v současné době a podobě špičkovým literárním překladatelům zdaleka nedostačuje. Pokud si někdo již dnes nechá přeložit román překladačem DeepL a je s výsledkem spokojen, říká tím mnohem víc o svých nevelkých čtenářských nárocích či kompetencích než o úrovni současných technologií. To ale neznamená, že v horizontu několika let nemůže být vše trochu jinak,“ uvažuje Anna Štádlerová.

Radka Smejkalová, překladatelka z nizozemštiny a angličtiny

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.