COOLna

Když na to teď Kim Čädžu zpětně vzpomíná, nejspíš to celé začalo rozchodem.

Jsou věci, které jsou tak protichůdné, že jejich vzájemná existence připomíná nekonečný řetězový výbuch. Třeba jako hluboce zakořeněný příkaz odvěké společenské tradice, že je nutné zplodit dítě (nejlépe syna) a že se to musí stát v manželství – a na druhé straně novodobá společenská realita, v níž se velká část mladých lidí odmítá vdát a oženit, natož aby chtěli mít děti (a mají k tomu pádné důvody).

Kim Čädžu patřil k té menšině, která touží po obojím. Plánoval to všechno – svatbu, potomky, spokojenou rodinu – a nebyl na to sám. Jenže pak přišel ten rozchod. A rovně vytyčená cesta se začala kroutit, až z ní zbyla jenom zapadlá slepá ulička.

Nejdřív omezil schůzky s kamarády, společné večeře a sklenky pálenky sodžu. Odmítal pozvání, pak na ně přestal reagovat a po čase mu začalo vadit i to, že mu ty zprávy chodí. A tak si změnil telefonní číslo a s nikým z přátel se o ten fakt nepodělil. Pak už ho žádné zprávy, které by mu připomínaly, že po něm venku za dveřmi bytu natahuje ruce svět, nerušily.

Telefon si samozřejmě nechal, nic jiného ani nepadalo v úvahu. Musel přece něco jíst a pít a občas to chtělo přikoupit i jiné věci, a to by bez telefonu bylo vyloučeno.

Ale stačí jeden malý, šikovně vybavený přístroj a máte vystaráno. Jižní Korea je v kurýrních službách velká přebornice – až tak velká, že to někdy může být na škodu.

Chcete si ve tři ráno dopřát grilované maso? Žádný problém. Párkrát se dotknete té pravé aplikace, třeba Yogiyo, a o víc se starat nemusíte. Jen počkat na upozornění a pak otevřít dveře bytu a sebrat z prahu balíček, co tam položil kurýr, kterého ani nepotkáte. Námahu vám dá leda vybírání, ze které z otevřených restaurací objednat, protože i v ty tři hodiny ráno je jejich nabídka pestrá. Jihokorejská pracovní doba se podle potřeby natahuje jako guma; pro hodně lidí znamená noc jen to, že je zrovna tma.

Je to praktická, pohodlná a často velebená možnost. „Která země má ty nejlepší kurýrní služby? Korea! Jsme králové kurýrních služeb! Telefon, trocha toho psaní a mám před sebou samgjopsal (grilovaný bůček, pozn. red.). Je to jako kouzlo. Zázrak! Tady si můžete 24 hodin denně objednat úplně cokoli. Neexistuje nic, co by nešlo,“ jásají někteří.

A potom jsou tu další, kteří toho pohodlí využívají také, ale vůbec jim nesvědčí.

Šlo to postupně, vzpomíná dnes Kim Čädžu. Jednoho dne se prostě „zavrtal“ do svého pokoje, protože si neuměl představit, že by vyšel ven. Pak se probudil a pořád si to neuměl představit. Uběhl týden, pak dva, pak tři. A svět tam venku byl pořád vzdálenější a abstraktnější.

„A potom to najednou byl rok a mně letělo hlavou: Takže to asi jde, takhle žít? Měl jsem nového kamaráda: počítač ve svém pokoji. Můj nejlepší přítel i nepřítel byl Google. Nuda? Na tu mi čas nikdy nedopřál. Pořád bylo čím se zabavit, co hledat,“ říká o dobách, kdy se vydával na daleké digitální cesty. Jak přes internetové vyhledávače, tak přes multiplayerové videohry.

Ale zatímco se toulal nekonečným virtuálním prostorem, jeho tělo zůstávalo na několika metrech čtverečních. A chřadlo: bylo na světě sotva dvacet let a už se přestávalo umět hýbat, obrostlo tukem a akné. A po něm přišel na řadu vnitřek hlavy, který začal trpět také. Tělo i duše se cítily hůř a hůř, jenže vyjít ven bylo ještě hrozivější. Kim Čädžu byl v pasti.

Slovo hikikomori pochází z Japonska. Doslova to znamená „stáhnout se dovnitř“ a ve skutečném životě popisuje někoho přesně takového, kým býval Kim Čädžu. Člověka, který se odstřihne od okolního světa (mnohdy včetně svých nejbližších) a uzavře se před ním někde na odlehlém, zdánlivě bezpečném místě, nejčastěji u sebe doma.

Psychologové a sociologové píšou o fenoménu hikikomori jako o vzorci chování, což implikuje jistou dobrovolnost. Ale jak dobrovolná ta samoizolace doopravdy je, toť otázka. Odborníci ji vysvětlují jako extrémní reakci na extrémní společensko-kulturní tlak. A nad tím má jedinec jen velmi omezenou kontrolu, podobně jako nad psychologickými mechanismy, které ten tlak spouštějí.

Hikikomori je japonské slovo, ale nikoli japonská výsada. Lidé jako Kim Čädžu se najdou na každém světadílu. Ovšem pravda je, že jejich podíl stoupá ve vysoce rozvinutých zemích – a prudce stoupá v těch, kde je kromě vysoce rozvinutého také vysoce soutěživé a psychicky náročné prostředí.

Viz právě Japonsko. Anebo Jižní Koreu, kde slovo hikikomori zaznívá velmi často. Jednak proto, že japonská a korejská kultura jsou dodnes úzce provázané a vyslovit hikikomori je snazší a úspornější než korejský ekvivalent undunhjong oitcholi. Jednak kvůli tomu, že na Korejském poloostrově je to stejně rozšířený fenomén jako na Japonském souostroví.

Japonská vláda odhaduje podíl hikikomori na nejméně 1,2 % obyvatel země (přes milion lidí) – a netají se tím, že to pokládá za příliš vysoké číslo a nebezpečný problém nejen po zdravotní, ale také po společenské stránce.

Jihokorejské úřady nedávno varovaly, že ve věkové kategorii mezi 19 a 39 lety žije v izolovaném osamění asi 350 000 Jihokorejců. To odpovídá zhruba třem procentům. A v hlavním městě ten podíl činí dokonce 4,5 %. Přičemž v Soulu žije zhruba polovina všech asi 52 milionů obyvatel Jižní Koreje.

Případová studie KIHASA (ústavu národního zdraví a společnosti) navíc zdůrazňuje, že čtyři z deseti mladých jihokorejských hikikomori se od svého okolí odstřihli ještě jako náctiletí. Citovala i příběhy některých z nich, například dnes sedmnáctiletého teenagera, který se izoloval v patnácti letech kvůli domácímu násilí. Předtím utekl do „letargie“, v níž „většinu času prospal, a když už jsem se odhodlal vyjít ven, nezvládl jsem se lidem ani podívat do očí“.

Kim Čädžu už ze sebe prokletí jménem hikikomori zčásti setřásl. Podařilo se mu to hlavně díky komunitnímu terapeutickému projektu K2, který vznikl v roce 1988 v japonské Jokohamě a dnes má pobočky také v Austrálii, na Novém Zélandu a právě v Jižní Koreji.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.