COOLna

Kdyby jedno procento Američanů s nejvyššími příjmy platilo daně tak, jak jim náleží, americký rozpočet by si každý rok připsal 175 miliard dolarů. To by vystačilo právě na vytažení všech, kdo žijí v chudobě, nad úroveň bídy.

„Bohatí by nemuseli platit ani o cent víc než to, co mají, jen by stačilo, aby se daním nevyhýbali. Dokázali bychom vymýtit bídu v USA. A otázka je, proč se to neděje, když na to máme,“ upozorňuje americký sociolog Matthew Desmond ve své knize Chudoba po americku (v orig. Poverty, by America).

Desmond je ve svém oboru jedním z nejuznávanějších. Sociologii vyučuje na renomované Princetonské univerzitě a za předchozí knihu Vyhozeni z nájmu (v orig. Evicted) získal Pulitzerovu cenu.

Je spousta věcí, které americkým obyvatelům nedovolí vymanit se z chudoby. Realitní segregace, predátorské půjčky a bankovní poplatky, úbytek odborů a daňová politika, která zvýhodňuje bohaté. Ale ještě o něco důležitější je podle Desmonda to, co tento systém udržuje v chodu.

Tvrdí – a své závěry podkládá daty –, že lidé s vysokými příjmy z chudoby jiných těží, a proto mají zájem na zachování nerovnosti. Jinými slovy: bez chudých by oni nebyli bohatí.

Pro ilustraci problému Desmond pokládá otázku: „Kteří majitelé nemovitostí vydělávají ve vztahu k investici víc? Ti, kteří pronajímají v chudých čtvrtích, nebo ti v bohatých?“ Většina lidí odpoví, že ti s nemovitostmi v bohatých čtvrtích, tam přece žijí lidé s vysokými příjmy. Jenže to je omyl, upozorňuje slavný sociolog a přidává vysvětlení.

„Majitelé v chudých oblastech vydělávají prakticky dvojnásobek toho, co ti v bohatších částech měst. Důvodem je, že zatímco hodnota nemovitosti, výše hypoték a daně jsou mnohem nižší v chudých čtvrtích, nájmy jako takové už ne,“ objasnil.

Dva miliony Američanů nemají tekoucí vodu. 37,9 milionu lidí žije pod hranicí bídy. To je tři a půl České republiky. Celonárodní míra chudoby v poslední měřený rok 2021 dosahovala 11,6 procenta a za posledních padesát let se víceméně nezměnila.

Zároveň se ale znásobuje majetek těch nejbohatších, kteří žijí v nepředstavitelném přepychu: z deseti nejbohatších lidí světa je sedm Američanů a procento nejbohatších obyvatel USA vlastní víc, než vlastní 90 procent národa.

Chudí jsou často v pasti. Jsou vydáni na milost majitelům nemovitostí, protože nedosáhnou na hypotéku. Jdou na účtech do minusu a jen na poplatcích za úroky v roce 2019 zaplatili 11,7 miliardy dolarů. Američtí chudí trpí podobně jako chudí v jiných zemích – ovšem s jedním rozdílem, podotýká Desmond: Amerika má na to je z bídy vytáhnout.

Dvakrát v historii se jí to už podařilo a Desmond chce, aby jeho nová kniha byla iniciačním momentem pro třetí pokus.

Poprvé se o vymýcení bídy pokusil americký prezident Lyndon Johnson v roce 1964, když představil své hnutí proti bídě. S ekonomickým a sociologickým týmem předložil plán „Skvělé společnosti“, který měl několika synchronizovanými opatřeními lidem pomoct z chudoby.

Z té doby také pochází vzorec pro výpočet chudoby, který se v mírných obměnách používá dodnes: pokud náklady rodiny na jídlo za měsíc odeberou víc než třetinu jejího rozpočtu, je daná rodina oficiálně chudá. Johnson tento výpočet aplikoval na americké obyvatele a ukázalo se, že pod hranici bídy jich spadá mnohem víc, než se vědělo: 39 milionů.

Opatření, která jeho vláda tehdy nastavila, srazila bídu v USA na půlku. Počet lidí žijících v chudobě se mezi lety 1964 a 1974 snížil o padesát procent. Náklady s tím spojené se ekonomice později vrátily, protože lidé, kteří se díky tomu postavili na nohy, zase začali přispívat společnosti.

To vše však skončilo s nástupem prezidenta Ronalda Reagana, který jako tradiční konzervativec věřil v co nejmenší účast státu na chodu života běžných Američanů. Část důležité sociální pomoci zrušil, například financování podpory v dostupném bydlení ořezal o 70 procent. Přestože jiné druhy státní podpory ponechal, míra chudoby v USA začala opět růst.

Stále více se ukazovalo, že pro určení toho, kdo je chudý, nestačí počítat jen náklady na jídlo. Zatímco potraviny stojí ve všech amerických státech zhruba stejně, velký rozdíl je v částkách, které lidé musejí vydat za bydlení. Cena pronájmu stejně velkého bytu v Alabamě a v Kalifornii se může lišit až trojnásobně.

Proto když byly v roce 2011 náklady na bydlení do měření chudoby započítány, přibyly mezi chudými statisticky další tři miliony lidí. Ukázalo se, že celkem žije ve Spojených státech pod hranicí bídy každý devátý člověk. A to nemluvíme o těch, kteří spadají do širší kategorie zvané ekonomická nejistota, což je situace, kdy rodina ještě zvládne běžný chod, ale už ne náhlé náklady, například rozbitou pračku nebo nabourané auto.

„Ani já jsem nevyrůstal v bohaté rodině, často jsme jako děti nosili oblečení ze second handu. Chtěl jsem přijít na to, proč v tak bohaté zemi, jako je Amerika, je tolik tak strašně chudých lidí. A tak jsem šel na čas bydlet do areálu obytných přívěsů (tzv. trailer homes, kde v USA žijí lidé s nejnižšími příjmy, pozn. red.) v Milwaukee. Chudá část chudého města. Tam jsem viděl bídu, o které jsem netušil a která mě šokovala,“ popisuje Matthew Desmond ve své knize a vyjmenovává příběhy jednotlivých lidí.

„Babičky ve Wisconsinu, které během zimy neměly topení a modlily se, aby vydržely přes noc pod dekou. Děti, kterým zemřela máma, majitel je vyhodil z bytu a ony skončily v přívěsu. Jak je možné, že tak bohatá Amerika nechává své lidi v chudobě ohrožující život?“

Kolem sebe měl 130 obytných přívěsů, ve kterých žili lidé. Spočítal, že majitel přívěsů měl v tom roce čistý zisk zhruba 447 tisíc dolarů, tedy v přepočtu 819 tisíc korun měsíčně. „To mě šokovalo. Ti lidé tam žili ze šesti až sedmi set dolarů měsíčně (13 až 15 tisíc korun).“

Vzpomíná na příběh jednoho z lidí, které tam potkal. Lou stoupl na hřebík, rána se mu zanítila a nakonec mu museli amputovat nohu. Profesor mu pomohl vyplnit dokumenty k žádosti o podporu pro lidi s tělesným postižením, a přestože bylo všechno správně, úřad mu ji zamítl. Najali si tedy právníka, který Loua zastupoval výměnou za procento z částky, kterou získá od úřadu.

„Právník podporu vysoudil, Lou mu předal několik set dolarů a všichni byli spokojení. Kromě mě, já se z toho nemohl vzpamatovat. Jak je možné, že část peněz, které jako země vynaložíme na podporu potřebným, nedostanou oni, ale právníci? Ty případy se opakují znovu a znovu a podle posledního sčítání na tyto vedlejší výdaje padla miliarda dolarů.“

Amerika ke svým chudým není lhostejná, má pro ně programy, na které vynakládá miliardy dolarů. Jenže z každého dolaru, který americká vláda vyhradí na podporu, se k chudým dostane jen 22 centů, tedy pětina. „Je to přesně obráceně, než si lidé myslí. Chudí nezneužívají podporu. Chudí se k většině podpory, která k nim míří, nikdy nedostanou. Buď nevědí jak, jsou odmítnuti, přestože na ni mají podobně jako Lou nezpochybnitelný nárok, neodváží se, nebo se stydí říct si o pomoc. Daleko větší problém než závislost na dávkách je nemožnost se k nim dostat.“

Ke komu se ale naopak státní pomoc dostane efektivně, to jsou střední a vysoká příjmová třída. A to ne v podobě poukázek na jídlo nebo hrazení části nájmu, ale jako různé daňové odpočty.

Spojené státy v roce 2021 vydaly na daňové úlevy celkem 1,8 bilionu dolarů a největšími příjemci federální pomoci jsou právě bohaté rodiny.

„Většinu státní pomoci dostávají rodiny, které ji potřebují nejméně. Když sečtete částku, kterou stát věnuje na daňové úlevy – odpočet úroků z hypoték, daňové úlevy při převodu majetku, příspěvky na penzijní účty, zdravotní pojištění nebo spořicí účty na vysoké školy –, zjistíte, že mnohem víc dotujeme blahobyt, než že bychom zmírňovali chudobu.“

Při svém zkoumání si všiml další souvislosti, která ho překvapila: jakmile se lidé dostanou do vyšších příjmových vrstev, nemají jako celek zájem pomáhat těm ostatním. Čím více bohatnou, tím méně mají potřebu investovat do společného veřejného prostoru.

Je to logické – lidé s nadprůměrnými příjmy nepotřebují kvalitní státní školy, protože dají své děti do soukromých. Nepotřebují dobré hřiště a bazén, protože si zaplatí členství v privátních sportovních klubech. Netrvají na knihovnách, protože si knížky nemusejí půjčovat, ani na fungující hromadné dopravě, protože ji nepoužívají.

O to méně pak jsou do těchto společných prvků ochotni investovat a o to méně volí ty, komu na jejich kvalitě záleží.

„Lidé, kterým zdravotní pojištění hradí zaměstnavatel – jemuž na to mimochodem samozřejmě silně přispívá stát –, často nesouhlasí s dostupným zdravotním pojištěním pro všechny (v USA přezdívaným Obamacare, pozn. red.). Lidé, kteří si odepisují hypotéku na dům z daní, často nesouhlasí s podporou v bydlení pro chudé. Pomíjejí, že i oni dostávají od státu podporu, chápou to tak, že jim to patří,“ podotýká Desmond.

Poprvé se počet lidí žijících v bídě Americe podařilo snížit v 60. letech díky plánům prezidenta Johnsona. Podruhé to bylo, když rodiny během pandemie covidu dostaly od státu v přepočtu kolem 100 000 korun na dítě. Efekt to mělo okamžitý: v USA klesla dětská bída na polovinu. Nad hranici chudoby se obratem dostalo 5,3 milionu Američanů a počet dětí žijících v nuzných podmínkách se snížil na historických 5,2 procenta.

Toto opatření bylo dočasné a americký Kongres ho neobnovil. Pod hranicí bídy v USA opět žije 17 procent amerických dětí. „Tehdy jsme měli začít křičet, že to je nepřijatelné. Je tragédie, že se nestalo nic.“

Když daně platí chudí, měli by je platit i ti nejbohatší, připomíná Desmond svůj hlavní bod, který podle něj povede k eliminaci bídy v USA. Tím připouští, že bohatí lidé při spravedlivém zdanění přijdou o část svých peněz. „Musíme si to říct narovinu a neschovávat se za to, že se to nikoho nedotkne,“ říká. „Ale všichni vyděláme na tom, když v Americe bude mnohem méně chudých.“

Navzdory nepříznivým statistikám proto zůstává optimistou a věří, že Američané dokážou chudobu ukončit. „Skoncovat s chudobou v Americe skutečně je lepší pro nás všechny. Pro nás, kdo máme svoji ekonomickou jistotu, i pro ty, kdo ji nemají. Jednou z cest je poskytnout jim pomoc, kterou už jsme jim vyhradili. Ale tou hlavní je méně pomáhat bohatým a víc se soustředit na chudé. Musíme si uvědomit, že daňové odpisy hypotéky jsou stejnou státní podporou jako poukázky na jídlo – obě stojí stát peníze a obě dávají peníze do našich kapes,“ zdůrazňuje Desmond.

Rozhodující je politická vůle, která je ke změně přístupu k chudobě potřeba. K té podle něj povede snaha všech, komu záleží na tom, aby byla bída vymýcena.

„Vím, že velké změny se nedají udělat maličkostmi. Změnu klimatu nezastavíme tím, že budeme sušit prádlo na vzduchu, a chudobu nevyřešíme jen tím, že budeme nakupovat u společností, které mají pro své zaměstnance důstojné pracovní podmínky. Ale všechny ty malé kroky mohou dohromady vybudit politickou vůli k větším věcem,“ píše sociolog Matthew Desmond v knize Chudoba po americku (Poverty, by America).

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.