COOLna

Lidi si za rakovinu můžou sami, protože nemají rádi život. Herec Jaroslav Dušek řekl v podcastu Čestmíra Strakatého velmi Jarda-Dušek-věc™, a na líně letním internetu se z toho stalo hlavní téma. Dušek prohlásil tak nehoráznou věc, že se tolik nemluvilo o samotném výroku, ale spíš o mediální krajině, ve které žijeme. To si nemohu nechat ujít. Postupuju přitom v duchu Umění války a beru si Duškovu nejsilnější zbraň. Oprášil jsem Čtyři dohody, ezoterickou příručku pro dosažení skutečné svobody a naplněného života, kterou má v knihovničce i vaše teta – a Dušek s její dramatizací vymetl snad každý kulturák v Česku.

Bájní Toltékové, o jejichž moudrosti Čtyři dohody vypráví, žili komunikací. Žádná Atlantida a pyramidy. Nový sen světa nastane, až zlepšíme naše dorozumívání, říká v zásadě kniha od mexické ezo hvězdy Miguela Ángela Ruize. Má řadu dobrých poznatků, na něž se vyplatí vzpomenout i při virálních bouřích. Troskotá nicméně na stejné věci jako většina ezoterických příruček. Ve svém individualismu zapomíná na společenské poměry a politiku. Právě politický rozměr komunikace představuje to nejdůležitějších na všemožných duškovinách, a i proto se o nich tolik bavíme. Ale popořadě.

První dohoda: Nehřešte slovem. „První dohoda je nejdůležitější a je rovněž nejtěžší ji dodržovat,“ píše Ruiz a má velkou pravdu. Kdo někdy neplácal na internetu blbosti, ať hodí tomahavkem. Ruiz správně připomíná, že často říkáme či píšeme zbytečně zlé věci, za nimiž si vlastně ani nestojíme. To ale není celý příběh světa. Často ubližujeme i mlčením, když se neohradíme proti něčemu špatnému. Pokud s něčím nesouhlasíme, měli bychom to dávat najevo. Ne, rakovina není zásluhová, říkáš kraviny, Jardo.

Kdysi musel člověk vynaložit až aktivistické úsilí, aby se veřejně proti něčemu ohradil. Internet tohle naprosto proměnil. Někdo napíše nehoráznost i drobnost – a už to jede. Vzniká diskurz, diskurz o diskurzu a diskurz o diskurzu o diskurzu. Nikdo ho nedokáže zastavit. Padají zlé a ošklivé věci. Ale taky dobré. Nemůžeme nehřešit slovem. Minimálně dokud budeme žít ve společnosti, o níž máme určité představy, které chceme prosazovat a bránit. V plamenech diskurzu se však hodí znalost druhé dohody.

Druhá dohoda: Neberte si nic osobně. Tahle maxima upomíná, že zavilý kritik často prozrazuje hlavně něco o sobě samém, nikoliv o kritizovaném člověku či fenoménu. Nemusíme proto brát každého otrapu vážně. I tahle dohoda má však svá zákoutí, když neguje veškerou kritiku. Pokud nám rodina či kolegové říkají, že nejednáme právě příkladně, měli bychom si to brát sakra osobně – a něco se sebou dělat. Sebereflexe však nebývá lehká, a už vůbec ne na internetu. Naopak se zdá, že nás věčné rozbroje spíš utvrzují. Polarizaci nakonec nepůsobí slavné bubliny, ale spíš příliš častá setkání s těmi, v nichž vidíme přímé ohrožení našich představ o životě. To ovšem může být toliko domněnka.

Třetí dohoda: Nevytvářejte si žádné domněnky. „Vytváříme si domněnku, že každý vidí život stejně jako my,“ píše Ruiz a člověk z internetu se může pouze smát. Dostáváme se totiž do opačné situace, ve které máme pocit, že ostatní vidí život úplně šíleně. Nesetkáváme se totiž skutečnými lidmi a všemi jejich nuancemi, pouze s názory, ideálně v pár znacích. Ve skutečnosti lidé vidí svět podobněji, než bychom soudili z twitterového pobytu. Vytváříme si však domněnky. Přečteme si titulek či ostrý tweet, uděláme si rychlý názor, který následně šíříme. I jeden poctivě přečtený článek by nám ho mohl minimálně zkorigovat.

Tady vstupují do hry média, která mají nadále nezastupitelnou roli. Nejlépe to popsal to popsal etik médií Jan Motal v podcastu 5:59. Média podle něho už nemají přenášet názory, to obstará internet: sociální sítě i autorské podcasty. Redakce namísto toho mají nabízet analýzu a kontext, co za těmi názory vězí. Platí to i pro ezoterické výroky, které mají očividně nemalé publikum. A nechají se najít věci: výzkumy o takzvané konspiritualitě i přehledné výklady, co k ezu lidi táhne. Stojí za to hledat. I na internetu totiž platí následující:

Čtvrtá dohoda: Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Sítě zpravidla nebereme vážně jako třeba práci. Právem. Na druhou stranu bychom i na nich mohli odvádět lepší výkony. Sázky nejsou malé. „Veškerý smutek a dramata našeho života mají kořeny v tom, že si vytváříme domněnky a bereme věci osobně,“ píše Ruiz a nemá pravdu. Žijeme ve světě stíhaném nemocemi, válkami, nespravedlnostmi. To jejich velmi konkrétní projevy působí smutek. Výklad dramat i návrhy jejich řešení nakonec představují největší téma všech internetových bitev.

Ve víru diskurzu často zapomínáme, co to vlastně děláme. Někdy se jen tak bavíme. Často ale prosazujeme vlastní zájmy a představy světa, o němž si myslíme, že v něm nebude tolik utrpení – pro nás, naše blízké či celou planetu. Děláme politiku. V ní uspějí ti, co konvenují dostatku lidí. Stávající kulturní války mají spíš tendenci hledat nepřátele a vymezovat se proti nim. Plodnější však může být vytvářet prostor, kam se vejdou různí lidé. To vyžaduje naslouchat jejich potřebám a ukázat, že mohou být naplněny. Dušek a Ruiz tohle umí perfektně. Ve svém ezoterickém individualismu ale nakonec žádnou změnu nepřináší. To dokáže pouze propojený řetěz lidí, co vědí, kdy hřešit slovem, co si brát osobně a dělají věci, jak nejlépe dovedou.

Jakub Jetmar

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.