COOLna

Trendy přicházejí a odcházejí, ale už několik let v kuse se na sítích drží jedna stálice – stále více lidí je nespokojeno se svým zaměstnáním a snaží se přenastavit rovnováhu mezi prací a volným časem.

Neustálé volání po větší životní pohodě není příznakem daleko větších společenských problémů?

Zmizela hustle culture i girlbosses, přišla great resignation, quiet quitting či v jiných koutech světa tang ping. Za všemi trendy výrazy se přitom skrýval stále stejný proces – nejen mladí pochopili, že se v zaměstnání nemusí sedřít k smrti a že život není jen o práci.
Řada lidí, především ve vyšších společenských vrstvách, si proto přenastavila hodnoty. Po zaměstnavatelích začala vyžadovat volnější mantinely a před neustálým vyděláváním peněz dala přednost většímu množství volného času a seberealizaci mimo „hlavní“ práci. Celá věc by se tak minimálně z novinářského hlediska dala považovat za uzavřenou, jenže tenhle soubor trendů navzdory očekávání neustal a nezeslábl.

Blogerka Anne Helen Petersen tento proces pokřivení a zjednodušení významu popisuje elegantní zkratkou – podnikatelé, média a následně mnohdy i jejich čtenáři si za složitý existenciální problém (proč je dnes práce nanic) dosadí jednodušší myšlenku, že se mladým bůhvíproč nechce makat. Pak začnou vymýšlet různá řešení tohoto uměle vykonstruovaného problému, který jen odvádí pozornost od skutečného jádra věci.

Pokud dospějí k závěru, že jsou mladí zkrátka líní, falešně tím hází vinu za systémové problémy na jednotlivce. O moc lepší ale není ani zdánlivě osvícené poznání, že na současném přístupu k práci je něco špatně a měli bychom ji zaměstnancům dělat příjemnější. To je jistě potřeba, ale vede to také k představě, že sféra práce je oddělená od zbytku světa a společnosti, a když problémy práce vyřešíme v práci, všechny ostatní frustrace a úzkosti zmizí samy od sebe.

Mimořádně dobrou analýzu tohoto úskalí sepsal Erik Baker pro Harper’s Magazine. Tvrdí, že čím dál víc pracujících ve všech sektorech společnosti začíná trpět pocity nespokojenosti a deziluze. Z toho vychází zmiňované quiet quitting a další trendy, které si ale špatně vykládají jak pravicově založené byznysové kruhy (tedy tábor „líná mládež“), tak i kritici z řad progresivní levice, kteří celou věc mnohdy redukují jen na boj za lepší práva a postavení zaměstnanců.

Ten je určitě potřebný a není sporu o tom, že kratší pracovní doba, důstojná mzda, lepší pracovní podmínky a ochrana práv zaměstnanců jsou zásadní věci, o které musíme usilovat a které zlepšují kvalitu života. Trendy jako quiet quitting nebo lazy girl jobs k tomuto úsilí (byť často oklikou) směřují. Baker ale prostřednictvím statistik z trhu práce dokazuje, že ve výsledku jde „jen“ o vyjednávání lepších pracovních podmínek a nikoliv o zpochybnění smyslu a legitimity celého společenského systému – jen málokdo se na práci vykašle úplně, aby tím vyzrál na kapitalismus.

Právě krize legitimity a celkové společenské důvěry je nejen podle Bakera jedním z primárních procesů v pozadí současných nálad (zde dobrá analýza lokálních českých specifik) a je to i krize morální.

Různá zlepšení v sektoru práce ji sama o sobě nevyřeší a nic nezmění ani na skutečnosti, že se z práce stala řídící struktura společnosti, které nelze uniknout – jednoduše řečeno, holá životní nutnost chodit do práce zůstává jednou z mála věcí, které ještě drží nahnilou konstrukci současné společnosti pohromadě.

Poznání, že společenský systém a jeho instituce ztrácejí legitimitu a že tu neexistuje žádná jednoduše dosažitelná alternativa, vede také k sílícímu pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem. Chudí ho nejspíš znali odjakživa, ale teď čím dál tím víc zasahuje i těmito chmurami dosud málo poznamenané střední a vyšší vrstvy.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.