COOLna

Máte jako adiktolog nějakou závislost?
Jasně, závislí jsme všichni – od vzduchu přes vodu až po jídlo. Závislost není ve svém základu negativní. Pro mě je hodně důležitý sport, potřebuju si vyčistit hlavu. Když se týden nedostanu na kolo, nemůžu si zaběhat, mám pocit, že se zblázním.

Napijete se někdy?
Napiju, nejsem abstinent. S nadsázkou říkám, že pocházím z jižní Moravy, takže to mám v genech. Okolí většinou očekává, že adiktolog je abstinent, že žijeme pouze zdravě a příkladně. To je velký nárok. Snažím se o to, ale stejně jako moji klienti taky nejsem dokonalý člověk. Proto se zdráhám říkat klientům, jak by měli žít. Spíš je doprovázím na cestě k abstinenci, přijetí sebe sama, pokud mají zájem. V zahraničí je docela obvyklé, že profesi adiktologa zastávají lidé, kteří mají vlastní zkušenost se závislostí.

Jaký je v Česku nejčastější druh závislosti?
Nejrozšířenější je závislost na tabáku, týká se asi dvou milionů lidí. Druhá nejčastější je na alkoholu, odhady hovoří až o 800 tisících závislých. Závislost na nelegálních drogách, jako jsou heroin či pervitin, se týká asi 60 tisíc lidí a závislost na gamblingu asi 150 tisíc lidí. Velmi významné jsou rovněž lékové závislosti, o kterých se ale málo mluví. Stále je to hodně neprozkoumané téma. Tady se bavíme o skupině v řádech statisíců.

Co digitální technologie a závislost na nich?
To je v současnosti velké téma, které řešíme primárně u mladých a dospívajících, ale ani dospělí nebudou výjimkou. U dětí máme všechno podložené studiemi. Průzkum se dělá už šestnáct let a ukazuje se, že mírně klesá počet pravidelných uživatelů alkoholu a tabáku, zatímco osmým rokem narůstá počet dětí závislých na digitálních technologiích a online hrách.

Čím si vysvětlujete pokles zájmu mladých lidí o alkohol?
Mají jiný styl života než generace před nimi, čím dál víc tráví čas v online prostoru, alkohol už je tolik neláká. Ale pořád se bavíme o mírném poklesu, není to žádné dramatické číslo. Navíc se objevují nové drogy. Obrovské téma je kratom, který není na seznamu zakázaných látek – a přitom je dostupný na ulici.

V Česku panuje obrovská tolerance k alkoholu. V jaký okamžik už je pro člověka pití problém, který mu „přerostl přes hlavu“?
Prvotní otázka, kterou dávám klientům nebo jejich rodinným příslušníkům, je, jestli mají pocit, že jim to někde v životě škodí. Když opustím složitá diagnostická kritéria, ptám se, jestli jim pití někde v životě ubližuje. Pokud už tam závislost je, tak je odpověď kladná. Zničilo mi to manželství, vztah s dětmi, zdraví, vyhodili mě z práce, … Druhá významná věc je, že většina závislých má kvůli svému pití pocity viny a výčitky. Když se jich na to zeptám, většina to přizná.

Kde obvykle má závislost na alkoholu své začátky?
Lidé, když něco takového o druhém zjistí, se ptají, kolik toho dotyčný vypije, co pije, ale ta důležitá otázka je: „Proč piješ a co ti alkohol dává a umožňuje?“ Případně: „Co ti alkohol nabízel, když jsi pil/a?“ Typická odpověď bývá: „Přináší mi to únik od bolesti, úlevu, zklidnění, cítím se méně nervózní, méně ve stresu, víc v klidu, mám vyšší sebevědomí a větší jistotu.“ Proto lidé pijí. Je ale nutné říct, že tohle všechno je jen dočasné, pak se to celé zásadním způsobem zhorší. K nepříjemným vnitřním pocitům, které se člověk snažil zahnat, se přidá ještě problém s alkoholem.

Platí stále, že Česko patří mezi země s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele?
Platí.

Čím to je, když asi všichni víme o negativních důsledcích, jako jsou zničené zdraví, zničené vztahy?
Těch důvodů je samozřejmě víc. Za totality se u nás pilo hodně a tento trend pokračuje. Velmi významná je také dostupnost alkoholu. Jak cenová, tak místní. Ve městě máte na každém rohu večerku, alkohol u nás dostanete prakticky nonstop. Když k tomu připočítáte nízkou cenu, je to ta nejdostupnější droga. A protože lidem není dobře, mají své obavy a problémy, jsou ve stresu a alkohol je nejrychlejší řešení, jak si mohou ulevit, sahají po něm. Terapie nebo návštěva psychiatra stojí čas, je to řešení na dlouhou dobu, ale my se naučili dostávat rychlé odměny a alkohol je nabízí. Po několika skleničkách je vám dobře. Naopak terapie může být dlouhý proces a někdy bolavý.

V době pandemie se mluvilo o tom, jak v izolaci víc pijeme. Projevuje se tohle nějak s odstupem?
V době covidu nebyl zaznamenaný žádný velký výkyv. Studií byla řada a vlastně se úplně neprokázala zvýšená konzumace alkoholu ani vyšší počet závislých. Ovšem ukázal se zvýšený zájem o léčbu. Pozorujeme to už tři roky. Dřív jsme byli schopni v ambulantní sféře přijmout nového pacienta do dvou týdnů, teď nepřijímáme vůbec, protože máme plnou kapacitu.

O čem to vypovídá?
Lidé se stále víc učí říct si o pomoc, méně se stydí. V tomto směru se společnost posunuje dobrým směrem, je to pozitivní krok. Obecně jsou psychoterapie, duševní zdraví, wellbeing (pocit duševní pohody) čím dál víc popularizované, čímž také stoupá zájem o adiktologickou léčbu a vůbec o psychoterapii, která je její součástí. Už není ostuda přiznat, že mám problém, stigmatizace se v tomto směru snížila. Bohužel s tím jde ruku v ruce i to, že kapacita odborníků je nedostatečná, což se právě za poslední tři roky velmi projevilo. Týká se to adiktologie, psychiatrie i psychoterapie. A začíná to už od dětí, služby jsou v tomto směru nedostupné.

Vyhýbá se alkoholismus nějaké sociální skupině?
Nevyhýbá se nikomu, chodí všichni: muži, ženy, dospívající i senioři, od dělníků přes zdravotní sestry po vysokoškoláky, učitele, lékaře i právníky. Opravdu všechny věkové i společenské vrstvy.

Zvyšuje se počet závislých žen?
Na to je těžké odpovědět. My se dozvíme jen o těch, které přijdou požádat o pomoc, ale o těch, které pijí, jsou doma a jsou závislé, ne. U žen je rozhodně vidět, že chodí čím dál víc na léčení, to je obrovský průlom. Zdravotnické statistiky se dělají od 50. let. Tehdy v léčebnách převažovali muži, poměr byl 9:1, v 90. letech už to bylo 8:2 a dnes je to 5:5. Společnost se na závislé pořád dívá skrz prsty a u žen to platí dvojnásob. Rodina jimi pohrdá, moralizuje je, kritizuje, jak něco takového mohly dopustit, když mají děti. Tohle muži neslýchají, ženy to mají v tomto směru těžší.

A asi je to také zrovna nemotivuje, aby s pitím začaly něco dělat, že?
Vůbec ne. Myslím, že i tohle je důvod, proč ženy problém s alkoholem dlouho skrývají a mlčí o něm. Muži často pijí veřejně někde v hospodě, ženy spíš o samotě v domácnosti. Začíná to přiznanou lahví na kuchyňské lince, kterou otevírají večer, později ji schovají a otevírají už dopoledne a po celý den si udržují hladinku.

Co je vede k pití?
Velkou roli hraje izolace po dobu mateřské a rodičovské dovolené. Typické je, že rodina má dům na okraji Prahy, žena je tam sama s dětmi, manžel je celý den v práci, vydělává peníze, chodí večer domů vyšťavený. Tam na něj čeká vyčerpaná, často osamělá žena. A oběma docházejí síly. Lahev vína je pro ni náhradou za něco, co jí chybí. Napít se v takovou chvíli je velmi snadné, protože už po jedné skleničce přichází uvolnění.

Je řešením návrat do práce?
Pro mnohé zcela určitě, ale práce přináší i další tlak. Od ženy se očekává, že bude skvělou lékařkou, manažerkou a souběžně s tím i vynikající matkou a manželkou. Ženy pak mluví o velkém stresu a napětí, které řeší alkoholem.

Může se člověk z alkoholismu dostat sám?
Jsou lidé, kteří to zvládnou sami, ale vyžaduje to velké odhodlání. Není to úplně obvyklé. Já tuto cestu nechci zamítat, ale podpora, které se člověku dostane při léčbě, je často i něco, co mu předtím chybělo. Terapeutický vztah při léčbě je specifický, často velmi důvěrný. Je to prostor, kde řada lidí někdy poprvé v životě může otevřeně mluvit o intimních věcech, o tom, jak se skutečně cítí. Že se trápí, cítí se sami, mají pocity viny, nízké sebehodnocení, … To nejsou věci, s nimiž se běžně někomu svěřujete. Terapeutovi můžete. On vám prostor a bezpečí poskytne.

Podle čeho se rozhoduje, zda závislý potřebuje ambulantní, nebo pobytovou péči?
U většiny klientů je první volbou často ambulantní léčba. Na druhou stranu specificky u alkoholu, pokud je závislost velmi rozvinutá, potřebujete pobytovou léčbu, protože vysadit alkohol může být život ohrožující stav. Je potřeba absolvovat ústavní detoxikaci, kde se podávají léky zabraňující kolapsu organismu, což trvá zhruba týden dva. Tělo se zbaví fyzické závislosti. Jenže pak nastává ta těžší a dlouhá fáze: léčba psychické závislosti. Musíte se naučit řešit problémy ve vztazích, v životě, v práci, být sám se sebou bez alkoholu. Dokázat fungovat jinak než se skleničkou. To je na měsíce, někdy i na roky.

Jaká je úspěšnost léčby?
Při pobytové, protože je to intenzivní léčba a jste izolovaní v bezpečném prostředí komunity a nejste vystaveni žádným nástrahám, je to až 70 %. Sedm z 10 lidí po léčbě abstinuje, což je hodně. Ambulantní léčba má úspěšnost zhruba 30 % až 40 %, přičemž hodně lidí už během léčby odejde. Dokončí ji až na druhý, někdy i na třetí pokus.

S jakými pocity se k vám potom tihle lidé vracejí?
S hroznými. Mají pocit, že zase zklamali. Sebe, partnera, děti, rodiče, … Proto se od počátku snažíme mluvit o tom, že se to nemusí povést. A že když se to na první pokus nepovede, ať přijdou. Jakmile sáhnou po skleničce, ať se vrátí, protože za rok už to bude zase těžší.

Nebylo by motivační zavést poplatek?
Mělo by to velký smysl, ale u nás to není zvykem. Praxe v zahraničí ukazuje, že placení léčby je velmi motivační, lidé si jí víc váží, víc se snaží.

Existuje něco jako bezpečná dávka alkoholu?
Existuje řada výzkumů a stanovisek – včetně Světové zdravotnické organizace –, které říkají, že alkohol v jakémkoli množství škodí a není zdraví prospěšný. Víno není ani v malém množství dobré na krvinky ani na nic jiného, jak se dřív tvrdilo. Alkohol je spojený s řadou chorob včetně rakoviny. Jediná bezpečná dávka je žádná dávka. Nejsem příznivcem zákazu alkoholu, ale je dobré být informovaný a vedle toho se vyhnout užívání alkoholu jako „léku“ na emoční bolest či stres.

Když dnes přijdete na večírek a nepijete, jste za podivína. Otočí se tohle někdy? Bude jednou podivný ten, kdo pije?
Nevím, jestli nejsem naivní, ale věřím, že se tohle bude posouvat. Nedokážu říct, jestli se to stane za dvacet či třicet, nebo dokonce za sto let, ale společnost se v tomto ohledu velmi pomalu posouvá. Významně se navyšuje počet lidí, kterým velmi záleží na zdraví a na životní pohodě. Proto i víc řeší sport, relax a stravu, přičemž pití alkoholu a kouření s tím nejdou dohromady. Už dnes je tu významná část populace, která alkohol odmítá, a předpokládám, že se to bude dál posouvat. Jen nevím, jak moc rychle to půjde.

Zmizí někdy alkohol ze životů lidí?
To rozhodně ne. A pokud by náhodou zmizel, většinou jednu drogu nahradí druhá. Možná přibude závislých na digitálních technologiích, zatímco těch na alkoholu a cigaretách ubude. Potřeba úniku od reality a od emoční bolesti tu bude zřejmě vždy.

Ondřej Sklenář, adiktolog a psychoterapeut

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.