COOLna

Ruština je jazykem agresora a v srdci našeho hlavního města nemá místo, nechal se slyšet Vadym Vasylčuk, místopředseda ukrajinského Stálého výboru pro vzdělávání, vědu, mládež a sport. Poukázal tak na snahy o omezení nebo úplný zákaz ruské kultury a všeho ruskojazyčného umění. Ty nejsou na Ukrajině ničím novým, v poslední době však s ohledem na pokračující válku sílí.

Nedávno totiž občanské hnutí Vidsič (Obrana), usilující o „derusifikaci“ už od anexe Krymu v roce 2014, prohlásilo, že v Kyjevě zákaz považuje za nezbytný. Od předminulého týdne podle západních médií radnice ukrajinské metropole zavedla dočasný zákaz ruskojazyčného umění a kultury, který se vztahuje na pouliční hudebníky, bary i restaurace.

Na veřejnost tím pádem nepatří ani ruské knihy, divadelní hry, koncerty v ruštině, ani díla do ní přeložená. Zákaz je však pouze symbolický a nijak nevymahatelný, neboť ho neschválil parlament.

„Je to spíše morální faktor, jenž dodává odvahu lidem, kteří nechtějí tolerovat ruskou hudbu na ulici nebo v divadle,“ vysvětlila Katěrina Čepurová z hnutí Vidsič.

Některá omezení však už úspěšně prošla legislativním procesem. Jedná se o zákon zabraňující dovozu a distribuci ruských knih, který nedávno podepsal prezident Zelenskyj. I pouliční písničkáři od června minulého roku nesmějí reprodukovat písně ruských umělců, což se ale nevztahuje na ty, kteří odsuzují válku na Ukrajině.

Přestože Rusko za poslední rok zničilo stovky ukrajinských památek, lidskoprávní aktivisté považují iniciativy usilující o vyštípání všeho ruského umění, s cílem se zcela zbavit ruského vlivu, za diskriminační a protiústavní.

„Všechny tyto zákazy jsou mýtem o oběti ukrajinské kultury, která má právo diskriminovat jiné druhy kulturního projevu. Ukrajinskojazyčná kultura skutečně ví, co je diskriminace, takže cesta k překonání tohoto traumatu by neměla spočívat v působení podobné bolesti jiným,“ varovala ukrajinská překladatelka a spisovatelka Jevhenija Bjerusecká. Podle ní by Ukrajina neměla napodobovat agresora.

Dalším aspektem, který jde proti snahám o jazykovou cancel culture, je fakt, že Rusko a Ukrajina byly přirozeně jazykově provázané.

Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 citovaného deníkem Jerusalem Post byla ruština mateřským jazykem čtvrtiny obyvatel Kyjeva, na Donbasu 65 procent a v Oděse 42 procent Ukrajinců. Jelikož je však ukrajinština od roku 2019 úředním jazykem – což nevylučuje používání ruštiny soukromě – a ruština je považována za nevlasteneckou, čísla se od té doby změnila.

Mezi ruštinou jakožto mateřským jazykem etnických Ukrajinců a schvalováním ruské agrese však podle průzkumu Kyjevského mezinárodního institutu z roku 2014 neexistuje přímá souvislost. Například ve zmíněné Oděse si tehdy 84 procent jejích obyvatel přálo nezávislost Ukrajiny. I vzhledem k těmto rusky mluvícím Ukrajincům se Bjerusecká v kontextu zákazů obává rozdělení společnosti. „Na Ukrajině je stále obtížnější o tom mluvit, protože takový diskurz je označován za nepřátelský,“ dodává ukrajinská spisovatelka.

Ale v Charkově, který byl historicky rusky mluvícím městem a leží jen 25 kilometrů od hranice s Ruskem, je dle listu Washington Post velká poptávka po kurzech ukrajinštiny. Číšníci, holiči a prodavači přestali ruštinu používat. Učebnice ukrajinštiny se na pultech knihkupectví nestačí ani ohřát.

V ukrajinských městech lidé začali nosit své knihy v ruštině do sběren, aby se z nich udělal toaletní papír. Ruská jídla jako pelmeně byla v restauračních jídelníčcích přejmenována.

„Pro mnoho lidí je nyní nemožné mluvit rusky, protože je to jazyk nepřítele,“ řekla Postu Iryna Pobidašová, vysokoškolská profesorka lingvistiky. „Ruština nyní nese stigma bolesti a utrpení. Jazyk není jen o komunikaci, člověk jím také dává najevo svůj postoj, kým se cítí.“

Snaha o omezení ruské kultury se však nevztahuje jen na umění „nehmotné“ a Kyjev. Ukrajinská města odstraňují i sochy ruských literátů, nejde ale o jejich plošnou likvidaci.

Zachování sochy závisí na vztahu umělce k Ukrajině. Busta básníka Alexandra Puškina tak podle deníku The Jerusalem Post zmizela nejprve z Mukačeva a následně byla rozbita kladivy i v desítkách dalších měst a vesnic po celé zemi. Kamenné ztvárnění dramatika Nikolaje Gogola bylo však uchráněno, neboť své dětství strávil na ukrajinském venkově. Naopak Michail Bulgakov a Lev Nikolajevič Tolstoj sdílejí Puškinův osud.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.