COOLna

Úřady práce mají v popisu činnosti především informační služby ohledně volných pracovních pozic, zaměstnavatelům naopak pomáhají vyhledávat vhodné uchazeče o práci. Zároveň vyplácejí podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci, přičemž samotnou rekvalifikaci také zprostředkují. Cizincům úřady práce udělují povolení k zaměstnání. Kromě toho však vykonávají mnoho dalších, vedlejších činností.

Nejde ale jen o zatížení prací. Ze zkušenosti Lucie až polovina zaměstnanců Úřadu práce sama pobírá dávky. Případně mají ještě další zaměstnání. „Peníze se během posledních let nezvyšovaly. Platové ohodnocení je vzhledem k agendě, náročnosti a rizikům velmi malé,“ uvádí Lucie.

Pracovníci na přepážkách úřadu spadají podle ní většinou do deváté platové třídy. Nováček bez praxe tak podle aktuálně platných tabulek začíná na 21 710 Kč hrubého.

Vzhledem k současným vládním škrtům se přitom nedá v dohledné době očekávat výrazný nárůst.
Její slova potvrzuje i další bývalá zaměstnankyně úřadu práce Petra (i její jméno redakce změnila). „Celkově mohu říct, že to byla nejhůře placená práce, kterou jsem kdy měla. Vzít si brigádu však nebylo úplně snadné, protože ve služebním poměru se musí veškerá další výdělečná činnost odsouhlasit vedením kvůli možnému střetu zájmů. Ale vím, že některé kolegyně si přivydělávaly načerno,“ doplňuje pro Lidovky.cz svoji zkušenost.

Úřady práce jsou v posledních měsících pod drobnohledem především kvůli zpožďujícím se výplatám sociálních dávek a příspěvků. Ty kvůli zhoršující se ekonomické situaci pobírá stále více lidí. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) kvůli špatnému výkonu úřadů v únoru odvolal tehdejšího generálního ředitele Úřadu práce Viktora Najmona.

Aktuální situace však nevznikla náhle. Úřady práce dlouhodobě bojují s nedostatkem pracovníků, nízkými platy a stále bobtnajícím objemem vyřizované agendy. Ta se ještě zvýšila po příjezdu statisíců uprchlíků z Ukrajiny.

„Obecně to funguje tak, že mnoho lidí neví, co má dělat. Máte nějakou náplň práce, kterou někdo vymyslí. Ale ten, kdo to vymyslí, většinou není v kontaktu s tím reálným prostředím a spousta věcí pak v realitě nefunguje. Ale protože je tam hierarchie, tak jako člověk, co tam dělá, nemáte možnost to řešit. Nemůžete například přímo kontaktovat někoho v hierarchii mnohem výše. Změny se tudíž dělají velmi obtížně,“ popisuje svou zkušenost Lucie.
Na pracovní úřady se podle ní převádí veškerá agenda, se kterou si stát neví rady. Kromě běžných věcí proto vyřizují spoustu další práce. Zároveň zde panuje často velký podstav, což zapříčiňují i nízké platy.

Na přepážkách se podle svědectví bývalých zaměstnankyň v současnosti netrhnou dveře. Zároveň se zaměstnanci musejí vyrovnávat se stresujícím a často až nebezpečným prostředím.

„Zažila jsem, že na mě lidé řvali za to, že jsem je nepustila do budovy mimo úřední hodiny. Kolegové ale zažili i fyzické útoky. Občas se prostě stane, že dostanete pěstí,“ říká jakoby mimochodem Lucie.

Zároveň však uznává, že klienti jsou ve složitých životních situacích. Bezpečnost na pobočkách se podle jejích slov začala řešit až po smrtelném útoku, při kterém v roce 2021 Jiří Dvořák přišel na pobočku Úřadu práce v Praze 2 a zastřelil jednu z pracovnic kvůli tomu, že mu v minulosti nepřiznala dávky.
Situaci podle Lucie nepomáhá ani to, že na Úřadech práce z větší části pracují ženy, na které si klienti více dovolí. Úřad práce podle ní po zmíněném incidentu vydal tiskovou zprávu, že dělá vše pro bezpečnost, ale půlka z uvedených opatření nebyla vůbec zavedena, a zabezpečení poboček je tak stále spíše ledabylé.

Zmíněný nápor ukrajinských uprchlíků pak vytěžil už tak oslabené úřady práce na maximum. „Ve větších městech byl velký nápor a bylo to hodně nezvládnuté, hlavně ze strany vlády, která nic nevymyslela a hodila to opět na nás. Najednou do té agendy přibyli uprchlíci, lidé s jazykovou bariérou. Bylo spousta otázek od klientů, které jsme nemohli zodpovědět,“ pokračuje Lucie.

„Byl tam i rasismus ze strany kolegů zaměstnanců. Nechtěli jim třeba dávat dokumenty v rodném jazyce. Obecně zaměstnanci úřadů práce nejsou ochotni vyjít těmto lidem vstříc. Nebo při tlumočení, když tam byla tlumočnice jako výpomoc, tak mi řekla, že to nemám Ukrajincům překládat a nemám se o to vůbec zajímat. To mi přišlo hrozné,“ přidává další nepříjemnou zkušenost.
„Bylo tam hodně zmatených lidí. Oni si často mysleli, že si jdou už pro novou práci, ale to se tam nedělo, ale těm lidem to nikdo neřekl. Všichni je ignorovali. Přes tu jazykovou bariéru bylo těžké jim to vysvětlit,“ dodává Lucie, podle které narážky na Ukrajince vystřídaly dříve hojné narážky na Romy.

Xenofobii na pracovišti vnímala i Petra. „Dost často se vůči některým pracovníkům praktikoval protekcionismus, a to bohužel často vůči pracovníkům, kteří byli vůči klientům vulgární, nebo dokonce rasističtí. Klienti, kteří si na toto chování pak stěžovali u vedení, měli nakonec smůlu s řešením své situace, protože jejich stížnosti se řešily maximálně formálně, ale v reálu daný pracovník nedostal ani slovní výtku.

Bylo běžné, že jsem přes zavřené dveře kanceláře slyšela, jak se jedna referentka chová agresivně vůči klientům nebo se jim třeba vysmívala za to, jaká jména dávají svým dětem. Nejkontroverznější byl asi otevřený rasismus a xenofobie ze strany velké části zaměstnanců vůči klientům,“ doplňuje.

Někteří zaměstnanci úřadu práce se také skrz prsty dívali na klienty se syndromem vyhoření nebo diagnostikovanou depresí. Tehdy podle Lucie „hlásali, že přijde nějaký magor“. Paradoxně přitom sami zaměstnanci byli podle její zkušenosti vyhořelí. „Částečně se těm lidem nedivím, celkově je to velmi stresující prostředí,“ dodává Lucie.

Jednou z možností, jak současnou situaci změnit, podle ní je, aby byla jasně daná agenda úřadů práce. „Protože když neustále přichází nová práce, tak to velmi zdržuje a pak se například zdržuje i výplata dávek. A zároveň je lidí velmi málo. Ten, kdo si pak odskáče ty věci, není vláda, ale lidé na úřadech práce. Lidé si na nich vybíjejí zlost na vládu,“ uzavírá.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.