COOLna

Sever ostrova, kde leží hlavní město Rhodos, je bezpečný. Přesně, jak tvrdí cestovní kanceláře. Město funguje na pohled normálně. Restaurace jsou otevřené a je v nich živo. Hromadná doprava jezdí (podle jízdního řádu! Řecko sice leží na Balkáně, ale Balkán to tak úplně není…), taxíky čile kmitají ulicemi. Běžný, správně rušný život řeckého města uprostřed léta.

Jenže. Ne tak docela. Občas v některé z městských čtvrtí vypnou elektrický proud. Požár na ostrově zničil několik elektráren. Elektřiny je málo. Tím o sobě katastrofa dává vědět i tady. A také tím, že i v hlavním městě o požáru všichni mluví. Neustále.

„Je to jedna z Božích ran,“ říká nám taxikář Christos, temperamentní, upovídaný chlapík. „První rána pro Řecko byla dluhová krize. Druhá? To byl covid,“ povídá Christos. „Třetí je teď tenhle požár. No a tak teď všichni čekáme, co bude ta čtvrtá!“

Přijíždíme k městečku Vati. Všude kolem silnice se válejí nafouklé zdechliny divokých horských koz. Potkáváme kafilerní vůz, který má na pomoc malý bagr. Snaží se mrtvá zvířata odklízet. Ale je jich příliš mnoho.

Zápach je hrozný. Páchnou zdechliny, páchne spálenina, páchne kouř z ohňů na temenech hor. V našem autě páchnou rozpálené plasty – teploměr na palubní desce ukazuje 47 stupňů Celsia. Moje PET lahev s vodou se žárem deformuje. Upíjím. I ta voda páchne.

Vody jsem během dne vypil už šest litrů. A ještě jsem nešel „na malou“. Člověk všechno vypotí.

Tak zničující je zdejší vedro, živené žárem slunce i ohně. Venku vydržíme deset patnáct minut. Pak se musíme schovat do auta, kde klimatizace dělá, co může.

Na vrcholcích kopců jsou vysoké plameny. S hukotem na ně nalétávají obrovská vrtulová hasicí letadla. Vyklopí svůj náklad vody rovnou do ohně. A prudkým obloukem míří k moři, z jehož hladiny si za letu nabírají další várku. Tisíce a tisíce litrů.

Během cesty po ostrově jsme potkali i „krajany“, konkrétně tedy slovenské hasiče.

Pláž Lardos, jihovýchodní část řeckého ostrova Rhodos, asi 50 kilometrů jižně od hlavního města. Jindy turisticky nejvytíženější oblast je nyní evakuovaná. Stala se základnou pro slovenské hasiče. Jejich zdejší jednotka čítá 30 mužů, další jsou rozeseti dál po pobřeží, kde je přístup k vodě a stínu.

Ale pak zvážní. „Netrénovaný člověk v tomhle počasí vydrží venku maximálně hodinu na slunci. Pak nastává dehydratace, vlivem pocení i demineralizace těla, křeče. Musíte pořád pít. Naprosto pořád, jinak zkolabujete,“ připomněl slovenský hasič. „Navíc my jsme ještě v hasičských oblecích, kde je prostě teplota už nezměřitelná a vlastně se jen koupete v potu,“ podotkl hasič.

V okolních vsích se odehrávají další dramata. Hasiči nasadili buldozery, snaží se udělat bariéry z hlíny a kamení, aby plameny nepřeskočily na domy. A pak jsou tady místní. Jsou obdivuhodní. Neutekli. Nenechali se evakuovat. Naopak. Zorganizovali jakousi požární domobranu. Týmy dobrovolníků projíždějí městem a okolím a pomáhají všude, kde je potřeba.

Tihle mladí Řekové si chrání tváře šátky a jezdí na terénních pick–upech Toyota Hilux. Na pohled proto tak trochu připomínají islámské teroristy. Jenže místo kalašnikovů mají v rukou lopaty. Hážou hlínu, kde jim hasiči ukážou. Nebo organizují dopravu, aby hasiči měli volný průjezd a mohli dělat svoji práci.
Nechápu, jak to v tom horku vydrží.

Řek Dimitris sedí s kolegy před vyhořelou kavárnou v Kiotari, dávají si kafe na spáleništi. Oheň už zničil část podniků a pláží na Rhodosu. Místní tragédii čelí různě.

Katastrofa však zasáhla úplně všechny. Ostrov totiž prakticky nemá vedle turistického ruchu pro lidi jiné uplatnění.

Pár minut a bylo po všem. Zatímco supermarket a hotel na hlavní silnici v Lardosu podél východního pobřeží jsou plameny nedotčené, malá taverna hned vedle shořela. Živobytí Marie a její rodiny je v troskách. „No jen se podívejte. Všechno je pryč,“ rozhazuje rukama a ukazuje zkázu, která ji postihla.

Shořela nejen restaurace, ale i předzahrádka. Vše dřevěné je na uhel. Bíle natřené zdi jsou očouzené, ale střecha to má za sebou. Žár byl tak velký, že roztavil a zdeformoval skleněné lahve s limonádou v přepravce. Dovnitř se ještě jít nedá, jaký je tam žár.

Venku na židli sedí dívka a cosi si pro sebe mumlá. Nereaguje na dotazy a jen zírá před sebe. „To je vnučka. Té se na nic neptejte, nezvládla to. Jednou to mělo být její,“ vysvětluje Maria. Jde k dívce a něco jí chvíli povídá. Pak se obejmou. Oběma dámám se zalesknou oči slzami zoufalství.

„Insurance?“ ptám se jich, jestli měli majetek pojištěný. Starší z žen jen zakroutí hlavou.

Kolem pobíhá chlapík se sluchátky v uších a zběsile někam telefonuje. U toho se snaží nějak pomáhat, ale tady už nic nemá smysl. Bezdůvodně přenáší shořelé věci z jednoho místa na jiné, je špinavý od mouru a sazí. „My family, my family,“ opakuje dokola jako stroj.

Požár na ostrově Rhodos si nevybíral, koho postihne. Shořely rodinné domy, restaurace, hotelové resorty. Nebylo v lidských silách jej zastavit. Zem byla na Rhodosu vysušená na troud už před požárem, vinou nezvykle silných veder a větru měly plameny snadnou práci. V takové situaci stačí, když někdo odhodí skleněnou lahev u silnice, od které slunce zažehne suchou trávu. Nebo odhozený nedopalek cigarety. Odpadky u silnic jsou obecně velký problém Rhodosu, válejí se prakticky všude.

Vanoucí vítr pak plameny dál přiživuje. Kdyby se vítr otočil, tak Rhodosu nepomůže ani Zeus. Požár by se rozšířil na dosud bezpečný sever ostrova.

Rhodos má plochu 1 400 kilometrů čtverečních. Zasaženo ohněm je asi 20 procent ostrova, tedy zhruba 280 kilometrů čtverečních. Plocha velká jako Brno. Ovšem nehoří v celku, v úterý to bylo 82 jednotlivých požárů na různých místech. Lidí málo. Techniky málo. Vítr rozfoukává vše, co doutná. Teplota 40 stupňů, což je i na Rhodos hodně.

Katastrofa se dotýká všech. Ostrov totiž, snad kromě pěstování oliv, nemá vedle turistického ruchu pro lidi jiné uplatnění. Penziony, taverny a kavárny jsou pro místní jediným zdrojem obživy. Někteří si možná ještě ani neuvědomují rozsah problému.

„Chlapci, pojďte dál, neostýchejte se,“ směje se Dimitris, bodrý tlustý Řek u kavárny Gre Café v rhodské Kiotari. Měli bychom napsat bývalé kavárny. Nezbylo z ní nic. Oheň vše vzal. Jen stolky a židličky před ní zůstaly.

Dimitris a jeho přátelé posedávají před vyhořelou kavárnou mezi torzy spálených kabelů a trubek a typicky po řecku pokuřují, pijí kávu – která se tu konzumuje všude a pořád – a hlasitě se baví.

Káva je po požáru už dovezená autem odjinud. Kavárník nám nabízí, ale ve čtyřicetistupňovém vedru nemáme sílu vypít cokoliv teplého. „Tak si vemte vodu s ledem,“ nabízí nám ze své ledničky zapojené v autě. Je nám trapno brát si od lidí, kteří sami přišli o vše. Muž naše rozpaky zpozoruje a plácne nás po zádech.

„Mám to pojištěné,“ řekne s trochu předstíraným smíchem. Jeho kmitající očka ale prozrazují, že bohorovnost je to místy jen hraná. Letos svůj podnik už asi neotevře.

Míříme dál po východním pobřeží, kde požár přeskakoval z místa na místo. Něco ušetřil, něco zachránili hasiči, něco zůstalo nedotčeno. Pláž Glystra v oblasti Genadi například úplně zmizela. Zde se oheň dostal prakticky až k vodě. Spálil slunečníky, lehátka, celý plážový bar a restauraci. Po pláži se povalují spálená surfovací prkna.

I v této apokalyptické atmosféře sem přesto několik žen vyráží na koupel. Řekyně. Nemáme právo je soudit, jsou tu doma. A dříve byla pláž plná hotelových turistů. Nyní mají Řekové sice smutnou, ale jedinečnou příležitost se vykoupat na prakticky liduprázdných místech.

Je jasné, že dovolená na Rhodosu nebude nejméně pár dalších sezon stejná jako dřív. Některé hotely už prostě nejsou. Čtyřhvězdičkový hotelový komplex Princess Sun v Kiotari shořel, stát zůstala jen malá část. Zkroucené černé pivní sudy prozrazují, jak obří zde byl žár.

Na Rhodosu začal ve středu platit stav nouze, což je opatření, které umožňuje vládě pružněji reagovat na situaci. Například nasadit armádu. Poznat to jde hned: při pobřeží létají gigantické vojenské helikoptéry s bambivaky a odlétají kamsi do hor shodit tekutý náklad. Křižují se u moře s vrtulovými hasičskými letouny, které majestátně prolétají po hladině jako labutě a sbírají vodu.

Sledujeme situaci z hotelu Lardos Beach, jehož majitel poskytl hotel a okolí pro potřeby slovenských hasičů. Ti si už mezi řeckými kolegy vydobyli skvělou pověst. „Když viděli, jak organizovaně vedeme hasičský útok, tak čuměli. Oni tohle vůbec neznají, hasí tak nějak divoce, jak je prostě napadne,“ svěřuje se jeden ze slovenských hasičů během pauzy.

Má pár hodin, aby se zotavil a nabral síly k dalšímu zásahu. Žvýká sendvič a hltavě pije isotonický nápoj. Podělil se i o vychytávku, kterou tu slovenští hasiči zavedli: „Objíždíme opuštěné resorty a čerpáme vodu z hotelových bazénů. Je tam lepší přístup k vodě než u moře a jde to rychleji,“ svěří se.

Pak už mu jeho vysílačka zachrastí a hlas v ní jej povolá znovu do akce. Je poledne, vzduch má už 43 stupňů, což je o tři méně než včera. „Zatím dobrý,“ hlesne hasič a kluše vstříc dalšímu boji s živly

Někteří čeští turisté dál míří na požárem zasažený Rhodos, jiné repatriační letadla odvážejí z ostrova nazpět domů. České cestovní agentury svým jednáním vytvářejí paradoxní situace. A turisté nevědí, zda přijít o těžce naspořené peníze, anebo riskovat a na dovolenou odletět.

Vracející se Češi měli smůlu, že byli ve střední nebo jižní části ostrova, kde se oheň šíří a kde mu padly za oběť celé vesnice a hotelové resorty. Evakuováno bylo k pondělnímu večeru 800 lidí.

Na jednom místě tak dochází k situacím, kdy jedni unavení a vystrašení Češi přilétají a jiní Češi naopak na ostrov míří. Může za to politika českých cestovních agentur, které za nebezpečnou považují jen požárem zasaženou část ostrova a naopak tu severní, kde zatím nehoří, označují za bezproblémovou a nadále sem vypravují zájezdy.

„Je to svinstvo,“ naoko si odplivne žena v květovaných šatech stojící ve frontě na odbavení na pražském letišti. „Zájezd na Rhodos nás stál s přítelem 60 tisíc. Chtěli jsme ho stornovat, ale cestovka Blue Style nám řekla, že sever je bezpečný a storno podmínky tedy neplatí. Tak jsme měli na výběr: buď letět, anebo těch 60 tisíc oželet a zůstat doma,“ řekla žena.

Sama přitom v médiích sledovala příběhy Čechů, kteří se z ostrova sotva stačili evakuovat a domů se dostali bez dokladů a zavazadel. Ty museli nechat na hotelech, kam se přiblížily plameny. Nebyl ani čas zabalit si na cestu zpět.
Lidé se oprávněně bojí, aby je stejná situace nepotkala také.

„Podívejte se, Rhodos není malý, ale pořád je to ostrov o šířce asi 40 kilometrů. Stačí, aby pár dnů foukalo jiným směrem, a oheň se dostane všude,“ sdílela své obavy Stanislava, která odlétala v pondělním letu v 19:00 na Rhodos. I ona měla volbu: buď se dobrovolně připravit o zaplacenou dovolenou, anebo to risknout.

„No, co myslíte? S manželem jsme šetřili celý rok, abychom nám a vnoučatům pořídili dovolenou u moře,“ krčí rameny Stanislava. „Hele, když se neopálíme od sluníčka, tak aspoň od ohýnku, ne?“ vmísí se do rozhovoru její malý vnuk. „Prosímtě, kušuj,“ utne ho rázně babička.

V davu Čechů reportéři nenašli ani jediného, který by na Rhodos letěl cíleně a rád. Všichni si představovali, že jim cestovka peníze buď vrátí, anebo nabídne jinou destinaci. Nevyšlo to. České ministerstvo zahraničí varovalo, že nemá nástroj, jak nařídit cestovním kancelářím plošné zastavení letů na Rhodos.

„Naše doporučení jsou směřována na občany, nemůžeme ale vstupovat do vztahu mezi cestujícími a cestovní kanceláří. Jsou to cestovní kanceláře, které nesou plnou odpovědnost za uskutečnění zájezdu,“ uvedl v pondělí večer resort Jana Lipavského.

Už přistání má pro řadu lidí děsivý nádech. Ranveje letiště lemují obří hasičská vrtulová letadla, část hlavního města je pak ponořená do tmy. Vítá nás lepivé dusno, kdy vzduch má pocitově hodně přes 30 stupňů. Odletová hala je zaneřáděná odpadky, především prázdnými PET lahvemi od vypitých minerálek. Na zemi tu a tam leží unavení lidé. Vzduchem se nese pach zvratků.

„Celý náš hotel postihla nějaká úplavice. Všichni jsme to odskákali průjmem a nevolností,“ popisuje Česka čekající na půlnoční odlet z Rhodosu do Prahy. Celý zájezd byl v oblasti Faliraki, která je označovaná za bezpečnou. Oslovení Češi pouze viděli kouř linoucí se zpoza hor ve vnitrozemí ostrova.

Přesto jsou rádi, že se vracejí do Čech. „No, bylo tu hezky, ale stejně na to nešlo přestat myslet. Když země bojuje s přírodní katastrofou, prostě se vám blbě leží na pláži a koupe v moři,“ shrnul jiný muž čekající ve frontě na odbavení.

Taxikář Christos, který nás veze, nedokáže pochopit, proč na ostrov stále lidé létají. „Tohle je válka. Takový požár tu ještě nebyl! Nikdo neví, co bude zítra,“ svírá vzteky volant.

Zatímco lehký vánek žene od moře teplý vzduch, naděje na to, že by si s požárem příroda poradila sama, je mizivá. „Naposledy tady pořádně pršelo loni v září,“ odpoví si sám pro sebe taxikář Christos.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.