COOLna

Před časem jsem se takhle vracel do svého rodného Kolína a měl jsem namířeno na poslední vlak toho dne. Vyjíždět měl jednu minutku po půlnoci a za 35 minut měl být v mé destinaci. Kdyby ho člověk ale přece jen nestihl, pak měl ještě možnost jet vlakem osobním v půl jedné, jehož jízdní doba byla sice dvojnásobná, ale rozhodně to bylo lepší než trávit noc na nádraží.

Byla půlnoc a vlak, kterým jsem chtěl jet, stále ještě nikde. Pak se České dráhy uráčily oznámit, že vlak bude mít deset minut zpoždění. Nijak jsem to neřešil, stane se. Jenže z deseti minut bylo za chviličku patnáct, vzápětí pak rovných čtyřicet. To znamenalo, že ten osobní vlak vyjede dřív, jenže podstatné množství lidí stejně zůstávalo na nástupišti na ten dřívější vlak vyšší kvality, protože i se čtyřiceti minutovým zpožděním bude přece v Kolíně dřív, o čemž nás přesvědčovala i průvodčí z osobního vlaku. Ta byla zřejmě vyděšená z toho, kolik lidí by se nasoukalo do toho její malého osobáku.

Sotva ale osobní vlak odjel, přišlo další hlášení Českých drah. Vlak IC, kterým jsem chtěl jet do Kolína, byl zrušen bez náhrady, a to z provozních důvodů. Provozní důvody? To je jako co? Kdyby nám alespoň řekli, co se stalo. Na trati přece nic být nemohlo, když dvě minuty předtím osobní vlak stejnou trasou na čas odjel.

Lidé na nástupišti začali nadávat. Nebyli tam jen ti, co jeli do Kolína, ale i cestující do Pardubic nebo až do Brna. Byli jich tam desítky. Desítky těch, kterým České dráhy oznámily, že jediný spoj, kterým se mohou dostat domů, byl právě bez náhrady zrušen z provozních důvodů. Nikdo nebyl schopen podat k této události další informace a průvodčí, která s námi stála na stejném nástupišti vzala kramle.

Kdybych to býval věděl, jel bych oním osobním vlakem. Z části si tedy za to mohu sám. Ale i ta průvodčí osobního vlaku radši viděla, že jsme do jejího vlaku nenastoupili. No ale ten osobní vlak jel pouze do Kolína a do Pardubic, takže by stejně těm, kteří jeli dál, nebyl nic platný.

Bylo čtyřicet minut po půlnoci, když si většina přítomných na jednom z nástupišť hlavního nádraží v Praze musela chtíc nechtíc přiznat, že prostě nezbývá nic jiného, než počkat zhruba čtyři hodiny, než pojede ten první ranní vlak. Děkujeme, České dráhy, opět se vám to povedlo.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.