COOLna

Publikace Nakladatelství Alarm, nazvaná Piko a opatřená podtitulem Na životech feťáků záleží, je společným dílem Apoleny
Rychlíkové a Pavla Šplíchala. Sonda do skrytých zákoutí problematiky užívání pervitinu, závislostního chování a jevů s ním spojených si neklade malé cíle. Dlouhodobá stigmatizace narkomanie, systemický útlak a neochota komplexně uchopit související téma duševního zdraví způsobují, že dnes většina lidí závislosti vnímá zjednodušeně a nechápe jejich
společenský kontext ani individuální motivace uživatelů drog. Piko k problematice přistupuje z různých perspektiv – prostřednictvím reportáží, výpovědí samotných uživatelů
i statistik. Nechybí ani rozhovor s předním českým adiktologem Pavlem Nepustilem.

Piko nám umožňuje nahlédnout do osobních příběhů „vařičů“ i uživatelů této drogy od éry komunitně provozovaných varen v socialistickém Československu až po organizovaný zločin s mezinárodním přesahem, jenž je realitou dneška. Právě díky provázání společenského a individuálního aspektu problematiky návykového chování je Piko unikátním počinem a zaslouží si pozornost nejen laické, ale i odborné veřejnosti. Autoři trefně uvádějí, že je společnost desetiletí obelhávána a manipulována, aby uvěřila,
že existuje rozdíl v rizikovosti legálních a ilegálních psychoaktivních látek. Přitom existuje řada studií zkoumajících jejich skutečnou
škodlivost, které ukazují, že legalita či ilegalita míře potenciální škodlivosti neodpovídá. Přestože užívání alkoholu či cigaret má mnohdy ničivé zdravotní i sociální dopady, je díky propagandě i reklamě tolerováno. Oproti tomu psychedelika, u nichž je rizikovost a zdravotní či sociální škodlivost násobně nižší, jsou zakázána a jejich uživatelé stigmatizováni – a to navzdory jejich psychoterapeutickému potenciálu. Vytlačením do ilegality se navíc zvyšují rizika plynoucí z užívání těchto látek:
drogy jsou dostupnější dětem, uživatelé nemají přístup k bezpečnému produktu z regulovaného trhu a navíc se vystavují kriminalizaci.
Kniha nám přibližuje i palčivé téma prevence zaměřené na děti a mladistvé, na niž jsou
v národním rozpočtu protidrogové politiky
vyhrazena pouhá čtyři procenta (oproti 52
procentům na vymáhání práva) a je bohužel nezřídka vykonávána prostřednictvím
nefunkčních a přežitých metod, jako je vyvolávání strachu. Tento přístup je navíc podporován skrze necertifikované programy podporované Národní protidrogovou centrálou.
Kriminalizace a stigmatizace uživatelů přitom i podle výročních zpráv Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti vede k prohlubování propasti mezi uživateli a společností a v důsledku i mezi závislými a potřebnou péčí. Stigmatizaci zhoršuje i to, že se braní ilegálních látek demonstruje takřka výhradně na extrémních případech
rizikového užívání. Oproti tomu propagační materiály výrobců alkoholu konzumenty prezentují jako úspěšné a přitažlivé jedince, ačkoli
případy problémového užívání alkoholu, alkoholismu a s alkoholem spojeného násilí nebo zdravotních komplikací jsou extrémně časté.

Velmi důležitým, ale opomíjeným tématem je rozlišování užívání, návyku, závislosti a rizikové závislosti. Veřejnosti je tak sugerováno,
že drogy není možné mít pod kontrolou. Většina lidí, kteří přijdou s drogami do kontaktu, je ale užívá občasně a kontrolovaně. Je velmi pravděpodobné, že takové lidi máte ve svém okolí a ani o tom nevíte. Predispozicí ke vzniku rizikové závislosti, jež je definovaná zvýšenými zdravotními dopady, deteriorací sociálních vazeb nebo třeba problémy v práci, jsou traumata či jiné obtíže související s duševním zdravím. S prevencí vzniku rizikové závislosti se tudíž nepojí pouze potřeba destigmatizace užívání drog, ale též potřeba destigmatizace péče o duševní zdraví a zvýšení její dostupnosti, a to zejména u dětí a mladistvých. Péče o duševní zdraví nejmladších členů naší společnosti je dlouhodobě opomíjeným tématem, což může mít tragické důsledky
během jejich dospívání, ale také nedozírné negativní celospolečenské dopady. Neřešená traumata ústí v rizikové chování a vše se následně mezigeneračně předává, čímž vzniká začarovaný kruh. Publikace neopomíjí ani otázku genderu či jiných oblastí, jejichž dopad bývá v kontextu návykového chování marginalizován. Osudy
žen, prezentované například v kapitole Když emancipace bolí, jsou ovlivněné nároky, jež
jsou na ně kladeny od dětství, a je dobře, že je Piko prezentuje zcela otevřeně. Připomeňme,
že stimulanty byly v Americe padesátých let 20. století vydávány za neškodné dietní pilulky a i dnes řada dívek a žen končí na pervitinu a jiných amfetaminech i kvůli dosažení či udržení štíhlosti. Ženy jsou navíc snadným terčem násilí – ať už jde o nucení k prostituci, domácí a sexualizované násilí nebo výhrůžky násilím na dětech.
Piko však ve výčtu vlivu marginalizací nekončí u genderové problematiky, nýbrž zahrnuje i relevantní etnické či sociální aspekty. Některé skupiny obyvatel totiž de facto nemají přístup k léčbě – svoji „odvykačku“ zažijí nejčastěji ve vězení, kde je zastoupení uživatelů drog obecně výrazné, přičemž v systému stále zaměřeném spíše na punitivní než restorativní přístup nelze očekávat velké zlepšení.
Naopak, ve vězení často dochází k prohloubení odtržení od společnosti a navázání dalších kriminálních kontaktů, což u mnohých opět vede k sociálnímu vyloučení a většímu
riziku závislosti.
Kniha Rychlíkové a Šplíchala tedy zachycuje mnohem víc než jen tuzemský příběh pervitinu. Za nejvýznamnější přínos lze bezpochyby považovat právě její přesah a nuancovanost,
se kterou k problematice návykového chování přistupuje. To vše je předáváno přístupnou formou, kdy se jednotlivá témata vynořují jako smutné osobní zkušenosti, které psal sám život. Je docela dobře možné, že taková publikace udělá pro destigmatizaci a pochopení uživatelů ilegálních psychoaktivních látek víc než desítky odborných přednášek.

Jana Michailidu, vedoucí meziresortního týmu
Návykové chování v rámci Pirátské strany

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.