COOLna

ADHD dětí je proto téma jen několik desítek let, posledních pár let se mluví o ADHD u dospělých. Dnes mohou kromě klasických kanálů zvyšování povědomí a pochopení překvapivě dobře zafungovat sociální sítě, v Česku třeba svépomocná facebooková skupina ADHD v dospělosti. „Pomáhá mi úplně nejvíc. Už jen vědomí, že tady můžu s ostatními něco rozklíčovat, najít řešení, ujasnit si myšlenkové pochody. Vidět, že ostatním se to třeba nějakou formou daří,“ popisuje svou zkušenost osmadvacetiletá webdesignérka Bára Vlášková. „Našla jsem tu i přátele, kontakt na psychoterapeuta i psychiatra, úspěšně se léčím,“ dodává.

Pro doktorandku, která nechce zveřejnit své jméno, představuje skupina místo, kde je sama sebou: „Nemusím se tu za to své skutečné já stydět.“ Kreativec na volné noze, dramaturgyně a šéfka festivalu Meat design Karolína Skórková skupinu našla před dvěma lety. „Když jsem se do skupiny přidala, byla jsem šťastná, že to břemeno nenesu sama. Teď je super, že mám okamžitého ADHD rádce, 24/7. Cokoliv se vyskytne, vždy někdo odpoví k věci, posune mě dál.“

Probírají se zkušenosti s medikací, partnerské i rodinné vztahy, spánek, dopamin, jak neztrácet věci, jak (ne)řešit úklid či jestli funguje Rorschachův test.

Otcům a matkám je pak určena skupina Pro rodiče dětí s ADHD, obě dohromady mají 5500 členů. Zjištění, že v tom nejsou sami, že existují lidé, kteří různé výzvy zvládají, a že sdílené životní zkušenosti mohou pomáhat, popisuje mnoho členů jako intenzivní a vítanou úlevu. Stejnou úlevu ale popisují i partneři a rodiny.

ADHD může být hodně zákeřné, protože v neinformované a nechápající společnosti může probíhat jako neviditelný hendikep, ani u dětí, ani u dospělých nemusí být rozpoznáno. Jeho projevy naopak mohou být zaměňovány za dysfunkčnost a sabotérství, dotyčný je prostě špatný nebo směšný a selhávající člověk. I proto dospělí lidé s ADHD často nechtějí veřejně a otevřeně o svých problémech mluvit.

Řešením pro bolesti spojené s ADHD jsou totiž kvalitní autentické vztahy. Jsme vztahové bytosti, de facto pro nás neexistuje nic důležitějšího. Vztahy určují míru naší spokojenosti a radosti ze života. Nelhat sám sobě a mít se zdravě rád je stejně důležité jako to, jestli jsou k nám pravdiví lidé okolo nás a zda nás mají autenticky rádi i s našimi nedostatky.

Novinářka Ludmila Hamplová samu sebe popisuje jako šťastného psychiatrického pacienta. Kromě ADHD řeší i úzkosti. Pochopila, že bude „mimoň“ navždy, ale už se sebou nebojuje. Když člověk akceptuje sebe sama, může začít hledání cest, jak fungovat: „Nevyčítám si, že jsem věčně roztěkaná, chaotická, že neuklízím. Na druhou stranu to, že uvažuju jinak, mi dává určité výhody pro mou práci a těch se snažím využít. Taky už jsem si kolem sebe dokázala vytvořit vztahy s lidmi, kteří mají rádi mě a já je, aniž bychom se museli snažit něco předstírat.“

Klára věří, že pokud chcete něco kritizovat nebo člověka s ADHD někam dostat, nefungují příkazy, ale spíše metoda cukru a biče: „Všechno dělám za odměnu. Pokud můj partner ode mě očekává uklízecí návyky, které jsou jeho, a mám si je osvojit, potřebuji pochválit, že jsem to zvládla. Pokud neuvidím, že to oceňuje, přestávám to dělat nebo se zlobím. V partnerském vztahu musí fungovat pochopení, které mi často chybělo.“

Jednou z klíčových dovedností okolí je nebrat si chování člověka s ADHD osobně, fenomény jako prokrastinace, impulzivita, chození pozdě, ztráty věcí, neklid, skákání do řeči, špatné plánování a prioritizace nejsou záměrná sabotáž vztahu či přátelství. „Všechno se dá zlepšit, když o problému vědí obě strany a chtějí to zlepšit. A výsledná strategie musí být schůdná pro obě strany a musejí s ní dobrovolně souhlasit,“ soudí Markéta Radoberská, designérka doplňků pro zvířecí mazlíčky.

Manžel Silvie Š. má ADHD a Silvie popisuje objevení diagnózy jako velkou úlevu pro ně oba. Sebe a manžela považuje za typické exempláře s učebnicovými problémy. Snaží se je řešit, i když to není snadné, problémy se někdy kupí: „Myslela jsem si, že ty věci dělá snad schválně, a absolutně jsem to nechápala. Přišlo mi to jako cílené deptání mé osoby. On ty věci fakt nedělá schválně, fakt ‚nevidí‘, že je potřeba doma něco udělat. Nepomáhá postavit tašku s odpadky za dveře. Nevšimne si toho. Musí si z těch činností udělat nějakou rutinu, to pak funguje. Třeba každé ráno před odjezdem do práce uklidím nádobí.“

Podle Silvie je dobré vědět, že podobné vztahové problémy jsou s touhle diagnózou typické. Bohužel sehnat terapeuta, který dobře rozumí dospělým s ADHD, je snad nemožné. Téma úklidu je nepochybně důležité pro všechny páry; v partnerství lidí s ADHD se objevuje překvapivě často jako kritický problém, na který je vhodné se zaměřit intenzivně, jinak to může být spouštěč konce vztahu.

Jak popisuje i Klára, člověk s ADHD bude lépe fungovat, když se mu dostane pochopení a odměny, nikoliv výčitky. Pokud se nemění takovým způsobem nebo tak rychle, jak chcete, není to vždy jeho chyba. Možná se snaží víc, než si myslíte, jenže rozvoj a osvojení nových způsobů existence trvá déle, když mozek vždy nespolupracuje. Profesor Ptáček tento fenomén popisuje jako problematické fungování exekutivních funkcí mozku: „Jde o regulaci chování a emocí, schopnost plánování a organizace, a třeba právě i pracovní paměť. Krátkodobá paměť je v pořádku, ale udržet v mysli více mentálních objektů, se kterými musíme provádět operace, je už mnohem těžší. Jednoduchá sekvence úkolů typu ‚vynes odpadky, zajdi do obchodu a pak ulož děti‘ může být pro lidi s ADHD náročná.“

Oslabené je taky učení se ze zkušenosti, což znamená, že nové rutiny se člověk učí déle. „Zajímavé by bylo porovnání vnímání partnerů. Oba – jeden s ADHD, druhý bez – mohou mít ze svého úhlu pohledu pravdu, ale nemohou se prostě potkat, protože ta ‚pravda‘ je naprosto odlišná. A pokud se problém řeší, řeší se strašně izolovaně. Téměř nikdo se v ČR nevěnuje ADHD partnerství. Nemyslím, že by s tím uměl pracovat běžný rodinný terapeut, protože ADHD vztahy jsou opravdu hodně specifické. Partnerství lidem hodně troskotají a to má na ně další negativní dopad, opět další selhání…,“ zamýšlí se členka facebookové skupiny Jana.

S manželem bojovali téměř deset let a jen díky opravdu silné vůli nerozbít rodinu to „snad už nějak vybojovali“. Jana si myslí si, že mnozí vztahy vzdávají s tím, že jim je nakonec lépe samotným, nebo si vytvoří obranný mechanismus, přesvědčení, že je nikdo nerespektuje a moc na ně tlačí, že musejí být respektováni, jinak je partneři přece nemají rádi.

ADHD je vztahový problém. Aby život s ADHD nebyl pro nikoho prokletím, je potřeba začít u nich. Člověk srovnaný se svými pozitivními i negativními vlastnostmi je schopen nalézt zdravou sebehodnotu.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.