COOLna

Před časem jsem se odvážila na jedné sociální síti veřejně povzdechnout nad jednou událostí v České republice. Mé zklamání se týkalo rozhodnutí soudu o vině či nevině jistého občana. Okamžitě se toho chytila jakási rozčilená paní a okřikla mě: „Vždyť tady nebydlíte!“

Pokusila jsem se jí vysvětlit, že v Česku sice nebydlím, ale dost často svou vlast navštěvuji, a o dění v ní snad vím dost, abych ho směla komentovat. Ale o to jí nešlo. Šlo jí o to, že pokud v Česku nebydlím, může mi být fuk, co se tam děje.

Proč by mě to mělo zajímat? Můj život to přece nijak neovlivní. Možná mě rozčilená paní chtěla jen pozlobit, ale myslím, že to myslela vážně. Pokud na některém místě zrovna nejsem, nemá proč mě zajímat, co se tam děje.

S překvapením jsem zjistila, že podobné přesvědčení sdílí spousta lidí. Význam veškerých světových událostí posuzují podle toho, jak daleko od nich se udály.

Válka v Sýrii mnohým Čechům žíly netrhala, teda za předpokladu, že si „sem k nám“ nepustíme válečné uprchlíky, ani v počtu pár desítek, a dokonce ani děti, protože by „sem k nám“ údajně zavlekly islámský terorismus.

Válka na Ukrajině je zajímala o něco víc, protože je Ukrajina blíž, v zeměpisném i kulturním smyslu. Brzo ale zájem ztratili a začali hlasitě volat, aby se Ukrajina Putinovi honem honem vzdala, anebo abychom aspoň poslali zpátky domů všechny ty Ukrajince, co nám sem nalezli a kteří nás, podle jejich soudu, přišli „ožebračit“. Že ruská vojska na Ukrajině vraždí lidi po stovkách, je nevzrušovalo. Hlavně aby válka co nejdřív skončila – každý den jejího trvání zvyšuje pravděpodobnost, že po nás Putin hodí atomovkou a ta nás srovná se zemí. Nás. Tady u nás. V zemi, kde bydlíme.

Byly doby, kdy podobnou, abych tak řekla, geografickou krátkozrakostí trpěli i mnozí lídři v demokratickém světě. Možná se takoví najdou dodnes, ale rapidně jich ubývá. Svět si začíná uvědomovat, že je jen jeden, navíc kulatý, a co od nás odejde jedním směrem, časem se vrátí z druhého. Taky je svět pořádně promíchaný a spousta lidí má příbuzné, přátele, rodiště nebo aspoň vzpomínky v jiné zemi nebo jiných zemích, než ve které právě teď žije.

Rozčilená paní na sociální síti nevěděla nebo nechtěla vědět, že někteří lidé (a není jich málo) dohlédnou trochu dál než na špičku vlastního nosu. Jasně, na první pohled se nezdá, že rozhodnutí soudu v České republice o vině či nevině jednoho občana může můj život v Anglii jakkoli ovlivnit. To ale bohužel není pravda. Už několik mých kamarádů, rozčarovaných situací v Česku, prosilo o azyl v Londýně, u mě a skoromanžela. A my je samozřejmě nenecháme ve štychu. Budeme se osobně starat o české politické uprchlíky a nebude to poprvé.

Iva Pekárková

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.