COOLna

Je to historický propad. Americké armádě scházejí desítky tisíc lidí. Zrovna teď, když ve světě přituhuje… Co za tím je? Politika, obezita branců, málo peněz i představa, že armáda je pokrokářská příliš, nebo naopak málo.

Prostě se tam nehlásí – a ten propad je historický. A tak mají ozbrojené síly USA „vysoké ztráty“ a prázdné kavalce: armáda měla loni přijmout 65 000 nových rekrutů, ale zůstala o čtvrtinu za plánem. I letos to vypadá, že bude mít deficit patnáct tisíc vojáků. To je jedna pěší divize.

Stejně je na tom námořnictvo, které má letos přijmout 38 000 nových členů, ale vypadá to, že jich bude o deset tisíc míň. Podobně letectvo nepřilákalo tři tisíce nováčků z potřebných sedmadvaceti tisíc. Jen námořní pěchota táhla, takže má to, co potřebuje.

Uprostřed krize s Ruskem a napětí s Čínou je to nejhorší výsledek za posledních padesát let, kdy Amerika zrušila povinné odvody. Pentagon použil dokonce slovo „krize“.

Americká armáda má podstav a problém do budoucna, protože počet mladých lidí, kteří o armádě byť jen uvažují, prudce klesá. Podle New York Times jich je teď jen devět procent. Ještě před třemi roky jich bylo třináct procent. Před deseti lety to bylo patnáct procent.

Varovné je, že na kariéru v uniformě přestali myslet i mladí lidé z vojenských rodin, kteří vždy tvořili většinu nové krve. Bylo běžné, že osmdesát procent nových rekrutů mělo v rodině vojáka či veterána.

Teď i oni ztratili zájem, a jak píše například list Wall Street Journal, od armády je odrazují právě tátové a dědové, kteří v ní slouží či sloužili.

Důvodů je spousta, od peněz přes americké kulturní války, jejichž bojiště prochází i kasárnami, až po pandemii, ekonomiku a porážku v Afghánistánu.

A pak je tady ještě jeden šokující důvod: mladá Amerika je neschopná vojenské služby. Pentagon oznámil, že 77 procent lidí v odvodovém věku nemůže být přijato, protože by neprošli fyzicky – obvykle kvůli nadváze, neuspěli by ani v armádním vědomostním a osobnostním testu způsobilosti, mají kriminální či drogovou minulost nebo nyní módní duševní problémy.

Ale i ti, kdo by prošli hravě, se do stejnokroje nehrnou.

Zdá se, že i když armáda je v USA vážená instituce a služba oceňovaná zásluha a doklad patriotismu, mladé generace se to moc netýká. Amerika už pro ně není dokonalá země. Vlastenectví je out, protože část politiků a hodně médií ji líčí jako zemi nerovnosti a diskriminace. Takže armáda a to, co představuje, pro mladé tudíž není cool.

Dokladem nové situace byl nynější Den nezávislosti, který je pro část mladší populace najednou kontroverzním svátkem. Padaly názory, že pokud by se měl připomínat, pak jedině jako krádež půdy a podobně. Bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo podotkl v listu Military Times: „Jak můžeme chtít po mladých mužích a ženách, aby riskovali životy pro Ameriku, a dokonce pro ni umírali, když jim říkáme, že je to rasistická země?“

A k tomu se z obou stran přidává ideologie, která dělá z armády boxovací pytel pro všechny. Podle konzervativců je armáda v posledních letech příliš pokrokářská, podle levice je naopak skrytou baštou „bělošské nadvlády“, protože ke své minulé službě se rádi odkazují členové různých milicí, a to prý ukazuje, co se skrývá za fasádou apolitičnosti.

Městská levice nebyla takovou zásobárnou armády jako chudší venkované z konzervativních států. Ani ti se teď nehrnou, protože mají pocit, že budou muset poslouchat školení o bílé nadřazenosti.

Věci taky úplně neposloužila pentagonská šéfka náboru Christine Wormuthová, když řekla, že vlastně není dobré hledat nové vojáky v tradičních vojenských rodinách, jež jsou obvykle konzervativní, protože se tím vytváří „kasta válečníků“.

Ale i „kasta“ zřejmě ochladla. Alespoň podle listu Wall Street Journal je spousta vysloužilců válek s terorismem, kteří si po ostudném odchodu z Afghánistánu rozčarovaně říkají, k čemu to vlastně bylo. S tím, že budou držet děti co nejdál od uniformy.

Ale to hlavní jsou peníze. Když v USA po Vietnamu zrušili odvody, mohla armáda dobrovolníkům nabídnout dobrou a uznávanou kariéru, výsluhy, zdravotní péči a další plusy. Zaplatila vysokou školu. Fungovalo to.

Jenže teď po pandemii se americké firmy perou o lidi. A jak píše magazín Army Times, nabízejí v boji o lidi totéž. A armáda nemůže konkurovat civilním společnostem. Takže pro mladé existuje spousta lepších příležitostí než vojna.

Kromě toho maskáče nenabízejí kariéru, v níž zbohatnete. Média uvádějí, že mladí vojáci mají plat zhruba dva tisíce dolarů, což není úplně špatné, protože žijí i jedí kasárnách a mají zdarma zdravotní péči, takže plat je hezké kapesné. Jenže když mají rodiny, je všechno jinak. Plat už je vyšší, ale na americké poměry je to málo. Dostanou sice bydlení, ale každé přeložení znamená výdaje, protože i když armáda má platit veškeré náklady, vždy je třeba dokoupit nějaký nábytek, koberec a podobně.

Wall Street Journal uvádí, že příjmy vojenských rodin někdy nestačí pokrýt výdaje, takže podle oficiálních dat je jich nyní dvacet tisíc na potravinových dávkách. Prostě příjem na hlavu je tak nízký, že na ně mají nárok.

A tohle všechno je z hlediska vojenských náborářů zabaleno do problému, jímž byla pandemie: protože školy byly zavřené, nemohli tam chodit a vysvětlovat středoškolákům, jak skvělá je uniforma. Přitom v minulosti to byl často jediný kontakt mladých s možností vstupu do armády. „Influenceři jim neřeknou, aby se stali vojáky,“ komentoval to bývalý šéf generálního štábu admirál Mike Mullen. „A matky, tátové, strýčkové, trenéři a duchovní to nevidí jako dobrou volbu.“

Je to velký problém. Wall Street Journal píše, že pokud se ho armádě nepodaří vyřešit, musela by snížit početní stavy a zrušit některé útvary. Což by byl v době mezinárodního napětí problém: Čína má dva miliony vojáků proti dnešním 1,4 milionu amerických. Někteří experti přicházejí s poněkud divokým řešením jiného druhu, třeba vytvořit americkou „cizineckou legii“, tedy verbování cizinců, kteří by za vojenskou službu získali občanství a prestiž. Ale to hlavní bude pořád na náborářích, kteří prý už vyrážejí do středních škol jako kdysi.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.