Titan se začal potápět v osm hodin ráno východoamerického času. Následujících 105 minut pomalu klesal k vraku Titaniku, popisuje španělský inženýr a odborník na podmořskou techniku Luis Martín.
Plavidlo sestupovalo v naprosté tmě, aby šetřilo energii z baterií. Členové posádky poslouchali skladby, které si předem vybrali.
Problémy začaly v 9:45. Tehdy Titan ztratil kontakt s mateřskou lodí Polární princ (Polar Prince).
„Během ponoření Titanu, asi v hloubce 1700 metrů, musela nastat závada, která plavidlo ponechala bez pohonu,“ sdělil španělský expert.
Titan podle Martína po výpadku proudu ztratil podélnou stabilitu. Převrátil se do svislé polohy a padal střemhlav ke dnu oceánu.
Hmotnost pasažérů a kapitána plavidla, kteří seděli v přední části v blízkosti průzoru, batyskaf převážila. Bez elektřiny přitom nemohl kapitán aktivovat nouzovou páku, která by uvolnila olověná závaží, aby Titan vystoupal na hladinu.
To byl začátek konce, který si lidé v kabině plavidla museli uvědomovat. Tím spíš, že při převrácení Titanu popadali jeden na druhého.
„Představte si tu hrůzu, strach a agónii. Musela to být hororová situace,“ říká expert a upozorňuje, že v kabině byla naprostá tma.
Titan podle Martínových výpočtů, které braly v potaz hmotnost a tvar podmořského plavidla a zrychlení i odpor, kterým voda působí proti padajícímu tělesu, 48 až 71 sekund neřízeně klesal velkou rychlostí.
„Při rychlém pádu do hlubiny oceánu byl jinak odolný trup vystaven rychlému růstu tlaku. To vedlo k fatálnímu stlačení vrstev uhlíkových vláken, ze kterých byl vyroben,“ upozorňuje expert.
Imploze, při které se Titan náhle zhroutil do sebe důsledkem rozdílu tlaku mezi vnějším a vnitřním prostředím, nastala podle Martína v hloubce 2 500 až 2 700 metrů. To je víc než kilometr nad vrakem Titaniku, který od 14. dubna 1912 spočívá nad dně Atlantiku v hloubce 3800 metrů.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.




Napsat komentář