COOLna

Stalo se módou hledat paralely mezi dystopiemi slavného novináře George Orwella a dnešní dobou. Dovolme si oponovat: žijeme mnohem spíše v millovském, nikoli orweliánském obručí. A ukážeme si to i na příkladu slavných univerzit země, jež George Orwella i Johna Stuarta Milla zrodila.

A ukážeme si to i na příkladu slavných univerzit země, jež George Orwella i Johna Stuarta Milla zrodila.

Když se řekne, že je něco orwelliánské, má se tím na mysli svět podléhající totalitní kontrole státu a jediné vládní strany. Zejména američtí konzervativci tento pojem používají poměrně rádi a mají pro to jisté ospravedlnění – tzv. liberálové (v americkém smyslu slova) skutečně oplývají touhou regulovat, předepisovat a zakazovat. I přesto ale pojem orwelliánský jejich počínání tak úplně nevystihuje.

Američtí demokraté – a jim podobné subjekty – se dnes mohou opřít o něco mnohem efektivnějšího, než je státní aparát. Kolektivní ideologizace americké společnosti jim nabízí možnosti, o kterých se agitátorům dob minulých ani nesnilo. Média, korporáty i individuální občané dnes dělají tu nejtěžší práci za ně: propagují tu „boj proti klimatické změně“, tu „boj za práva LGBTQ+ skupin“ nikoli proto, že by jim tak nakazoval někdo shora, nýbrž protože jsou tlačeni zdola.

Jsou to jejich zaměstnanci, sousedé a nedospělé děti na Twitteru, kdo chtějí páchat dobro. A je to naopak stát, kdo v této kolektivní honbě za vzdušnými zámky klopýtá v závěsu, a občas se dokonce zachová racionálně. Mnohem víc než Orwella to proto připomíná svět Johna Stuarta Milla.

Krásný příklad můžeme najít právě teď ve Velké Británii – ironií osudu ve stejné budově, kde kdysi sedal Orwell a která dnes patří univerzitě King’s College London. Na ostrovech se dlouhodobě řeší potlačování svobody slova v univerzitním prostředí. Původcem však není vláda, neřkuli profesoři věrní systému. Právě naopak, na profesory tlačí hrstky aktivistických studentů, kteří se sdružují ve studentských odborech a mnoha směry mohou profesorům znepříjemnit život, například jen tak jednoduchým nástrojem, že je ve studentském dotazníku označí za toxické či nepřípustné, a prostě jim zakážou vystoupit před studentskými spolky.

Byl jsem jedné takové situace svědkem, když studentské odbory King’s College London na jaře 2018 zakázaly vystoupení neurobiologa Adama Perkinse na téma svobody slova v univerzitním prostředí. Důvodem byl jeho údajný rasismus, podpořený několika náhodně vybranými citacemi z jeho knihy o psychologických aspektech sociálního státu. To všechno přesto, že Perkins na King’s College sám přednáší.

Je to naopak britská vláda, která spěchá opravdovým liberálům na kampusech na pomoc. Sice s rychlostí a obratností sobě vlastní, ale přece. V polovině května kabinet Rishiho Sunaka schválil nový zákon o svobodě slova a 1. června jmenoval historicky prvního zmocněnce pro svobodu slova v univerzitním prostředí s pravomocí uvalovat pokuty. Je jím muslim Arif Ahmed, profesor filozofie z Cambridge. Pár vět z jeho dopisu britskému deníku Times stojí za citování:

„Univerzita není klub. Není to politická lobby. Není to náboženský seminář. Existuje proto, aby hledala a říkala pravdu, ať to stojí, co to stojí, a kohokoli to může naštvat. Bez svobody prozkoumat kontroverzní či ‚urážlivé‘ myšlenky jsou univerzity ničím… Svoboda slova jen pro jednu stranu není svobodou slova vůbec.“

Iniciativu britské vlády je třeba kvitovat. Zmocněnec pro svobodu slova jistě nebude mít valné pravomoce a bude vystaven byrokratickým překážkám všeho druhu, nicméně už jen jeho jmenování a možnost udělit symbolickou pokutu se cení. Pisatel tohoto článku si ze studií na King’s College dobře vybavuje několik buditelských hrdinů, kterým by už jen hrozba symbolického plácnutí přes ruku vzala touhu léčit si svoje komplexy na svobodomyslných studentech a charismatických profesorech.

Ejhle, je to tedy britská vláda, kdo tu bojuje proti potenciálnímu útlaku, a nikoli skupinky odbojných občanů jako v Orwellově románu. Mezi těmi je naopak občas těžké najít někoho, kdo si dovolí podobně skandální myšlenky jako pan zmocněnec vůbec vyslovit. Tyranie státu, praví John Stuart Mill ve své stati O svobodě (1859), není ničím „proti tyranii převažujícího názoru a pocitu“. A zdá se, že je to právě tato logika, která určuje plíživou nesvobodu západního světa, nikoli orwelliánský útlak shora dolů.

Britský filozof 19. století vhodně rozlišuje „politický útlak“ (political oppression) a „tyranii společnosti“ (social tyranny). Naše každodenní zkušenost naznačuje, že je to mnohem spíše ta druhá možnost, která se nad občanem vznáší jako Damoklův meč, nikoli ta první. Pokud si dnes někdo na britské univerzitě dvakrát rozmyslí, než začne zpochybňovat existenci genderové fluidity, není to jistě kvůli potenciálním postihům ze strany státu. Západní zákonodárství je v tomto směru naopak velmi liberální, například americká ústava občanovi výslovně garantuje právo na svobodu projevu včetně práva veřejně pálit státní vlajku nebo třeba duhovou vlajku hnutí LGBTQ+.

Jsou to zcela očividně jiné ohledy, které studentům radí, aby se před svými spolužáky měli na pozoru – primárně nebezpečí společenské izolace v případě, že by jejich názory byly shledány „toxickými“ nebo „nebezpečnými“. To možná není tak závažný trest jako vězení, podle Milla ale „ponechává méně prostoru pro útěk“. Proniká totiž mnohem hlouběji do každodenního života a týká se doslova každého detailu jejich rozhodování – od stylu oblékání přes chování ve společnosti až po volbu partnera. Je to tedy tyranie společnosti, která „zotročuje duši samu“ – naopak politický útlak je schopen uvěznit maximálně tělo.

Pokud je tento náš teenager běloch, ale používá černý palec, vehementně tím signalizuje, že chce patřit na správnou stranu společenské debaty. Preventivně se pojišťuje proti případnému podezření z rasismu, které by ho mohlo stát společenské postavení. Chápe, že ho de iure nikdo nenutí používat černý palec, ale mírný ústupek tlaku převažujícího názoru je stále lepší než případná tyranie společnosti, kterou na něj můžeme uvalit.

Také genderové označení „he/his“, popřípadě „she/her“ na Instagramu, jež je dnes v amerických levicových kruzích téměř obligátní, není nařízením ze strany státu, nýbrž novou společenskou konvencí, kterou je dobré nebrat na lehkou váhu. Nikde sice explicitně nestojí, že bez ní nebudete přijat svými druhy v univerzitních spolcích, ale co když ano? Je rozhodně lepší si do bia na vašem profilu napsat, že jste „on/jeho“, i když je to všem jasné z vašeho jména a sdílených fotografií. Neudělat to znamená riskovat, že budete považován za genderově nesnášenlivé individuum a potenciálně za to nést budete odpovědnost.

Proti tyranii společnosti – jinde jí říká tyranie většiny – Mill staví originalitu individua, kterou chápe jako vyústění pocitu svobody. Pokud se bude každý člověk cítit svobodný, bude i celá společnost svobodná. A svobodná společnost produkuje nutně vyšší výsledky než nesvobodná, která nedá vyniknout svým nejslibnějším jedincům. Mill tu nezapře vliv svého učitele Jeremyho Benthama, jenž zastával tezi, že morální jsou pouze taková opatření, jež vedou co největší počet jedinců k co největšímu štěstí.

Millova etika je ale mnohem hlubší a sestupuje na psychologickou úroveň každého jedince. Pro morální vývoj každého z nás je podle něj nejdůležitější schopnost „činit rozhodnutí“. Jeho největší problém s davovou mentalitou – Orwell by dnes asi použil termín Irvinga Janise groupthink (skupinové myšlení) – je ten, že v lidech právě tuto dovednost potlačuje a činí z nich de facto opice napodobující jedna druhou. Používat genderové označení na Instagramu jen proto, že se to teď dělá, by Mill pravděpodobně odsoudil především na základě toho, že nevyrostlo z mentálního vývoje daného jedince, ale bylo mu vtisknuto davem, který „myslí za něj“.

Výsledkem je totiž nedospělá společnost, jež se topí v průměrnosti a produkuje jedince, kteří nebyli vedeni k tomu, aby mysleli za sebe, nýbrž jen napodobovali jeden druhého. „Mentální a morální síly se, podobně jako naše svaly zdokonalují pouze pravidelným používáním,“ píše Mill. Mohli bychom vést jeho uvažování do důsledku a poukázat na dnešní krizi elit, o které se hodně mluví – není právě ideologický groupthink, znásobený sociálními sítěmi, důvodem toho, že chybí silné politické osobnosti? Ale o tom více snad někdy jindy.

Přejímat automaticky cizí názory není tedy podle Milla pouze škodlivé pro vývoj jedince, je to ve svém důsledku amorální. Společnost se tím okrádá o to nejlepší, co je schopna vyprodukovat, tedy autonomně myslící individua, která byla formována vlastní svobodou a originalitou. Cokoli se těmto staví do cesty, je podle britského myslitele nejen na obtíž, ale je to znakem tyranie. „Cokoli boří jedinečnost, je despocií, ať už to na sebe bere jakékoli jméno,“ uzavírá Mill.

Abychom ale Milla pouze nevelebili, nabídněme vcelku očividnou kritiku. Člověk se při četbě o jeho silných individuích, jež zurčí jako Niagara, místo aby se dala spoutat jako holandský kanál, neubrání srovnání s Nietzschem a jeho Nadčlověkem, jenž se vymanil z měšťácké morálky svých souputníků. Mill to jistě myslí jinak a klade stále starý benthamovský důraz na přínos pro celou společnost, i tak jsou ale paralely nápadné. Také Nietzsche považoval Nadčlověka za výsledek morálního uvažování a všeobecné krize křesťanské etiky, kterou vnímal kolem sebe. Nebezpečí jeho třeštění o vše překonávající Vůli jsou pak z historie až příliš dobře známá, než aby tu byla traktována.

Mill, neznaje ani Niezscheho, ani Hitlera, si to očividně uvědomoval. Celým jeho dílem prostupuje snaha o stanovení hranic, které individuální svoboda může mít vůči zbytku společnosti. Jeho etika konstantně balancuje mezi rozvojem jedince a kontrolou, kterou nad ním společnost může vykonávat – bude ale fér napsat, že se mu tuto rovnováhu nikdy nepodařilo jasně definovat, a zejména po přečtení ocitovaných pasáží je evidentní, že to jedinec vyhrává na plné čáře.

Možná že je to ale nutné riziko, které každý opravdový liberál musí podstoupit. Raději než udusat miliony v polodementním opakování vyprázdněných sloganů – ano, tady se millovský svět blíží orwellovskému – je lépe riskovat, že nějaká rána občas padne vedle.

Alternativa je totiž příliš nemyslitelná a mnohem amorálnější. Nutně totiž vede k přesvědčení, že nic jako individuální vývoj nemá smysl a pravá moudrost se rodí v hlavě davu, načež je reprodukována zmocněncem pro boj proti dezinformacím.

Přistoupit na tuto hru by bylo popřením kořenů západní civilizace – a pokud pro nás tato něco znamená, měli bychom rychle začít pracovat na jejím opečovávání. Boj s klimatickou změnou je sice bohulibý počin, v porovnání s bojem za svobodu slova – a mnohem významněji za svobodu myšlení – se ale zdá jako zcela druhořadá kratochvíle. I kdyby vedla ke svému cíli, což se s ohledem na celkovou míru CO2 v atmosféře zdá nepravděpodobné, skončíme v krystalicky čistém ovzduší, ale jako nesvobodné opice. A to tu snad nechce nikdo.

Štěpán Hobza

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.