COOLna

Rozmotává obří kauzy, ale i malé zápletky, přičemž jedna taková nevinná provázela už jeho narození. Pro úřady se totiž narodil na Josefa, ale ve skutečnosti to bylo jinak. „Buď to bylo o den dříve pět minut před půlnocí, nebo o den později pět minut po půlnoci,“ říká Josef Klíma, jeden ze zakladatelů české pátrací žurnalistiky.

Jak je možné, že datum narození ve vašem rodném listu nesedí?
Měl jsem se jmenovat Josef po tátovi, a když to mámě těsně nevyšlo na jeho svátek, přemluvila porodníka, aby zfalšoval zápis, takže mám všude uvedeno 19. března.

Mamince bylo v té době 41 let, měl jste o 15 let starší sestru. Plánovali vás?
Spíš nedopatření. Táta se vrátil na jaře v roce 1945 z koncentráku v Terezíně. Zavšivený, vážil 43 kilogramů. Doma ho pak asi vykrmili a nějak se vzchopil. V porodnici se potom na maminku – rodičku v letech – chodily dívat ženské z celé porodnice. A později, když už byl starej a máma, jejíž otec vlastnil hospodu, mu vařila poctivá česká jídla, on si je ředil vodou a zlobil se na ni: „Tohle žrát nemůžu, ty děláš samé těžké omáčky, ale já mám pořád něco se žaludkem. Jo, to v Terezíně, tam jsem byl zdravej!“

Proč se otec dostal do Terezína?
Protože si dopisoval se švagrem, který byl za války nasazen v Norsku na budování opevnění. Otec netušil, že se dopisy cenzurují. Na podzim 1944 mu napsal, že se blíží poslední kolo války. A přijelo si pro něj gestapo. Na výslechu prohlásil, že o posledním kole války mluvil ve svém projevu Joseph Goebbels. Vyšetřovatelé prý netušili, jestli mluví pravdu nebo ne, a tak ho pro jistotu bez rozsudku poslali do Terezína.

Jací byli vaši rodiče?
Velmi prostí. Otec byl mechanik kancelářských strojů. Kdo nejezdil ráno „pětkou“ vlakem do Prahy, byl u něj flákač. I já, který jsem studoval „divné věci“ a ráno se válel. Až do smrti byl podezíravý vůči tomu, co dělám. Ani moje knížky nikdy nečetl. Až když mu v dílně některou kolega chválil a on nevěděl, o čem je řeč, začal se opatrně zajímat.

Kdy jste přišel na to, že psaní je vaše životní vášeň?
Psal jsem už od nějaké čtvrté páté třídy. Chtěl jsem být spisovatel. Fotbal mi moc nešel, měl jsem šest dioptrií, a když si Dobřichovice pořídily zelené dresy a spoluhráči mi splývali s trávou, přestal jsem hrát. I ve škole mě před pubertou šikanovali kvůli brýlím. Byl jsem introvertní dítě a utíkal do svého světa fantazie.

O čem byla první knížka?
Sci-fi příběh o kosmické lodi s mezinárodní posádkou, který jsem si docela pěkně i sám ilustroval. A protože mi rodiče zatajili, že jim komunisté sebrali hospodu, byl jsem vzorný pionýr. Takže v té knížce Američan kul pikle a já – jako Čech – s Rusem jsme ho vždycky dostali.

Studium žurnalistiky byla jasná volba?
Hledal jsem školu, co by měla něco společného se psaním, a protože se psal rok 1969, jediný, kdy po mně na přijímačkách nechtěli ruštinu ani původ, který jsem měl špatný – „buržoazní“ –, tak mě vzali. A protože byla rovnou povinná praxe, zaťukal jsem v redakci Mladého světa a narazil na Rudolfa Křesťana, tehdy u nás vůbec nejlepšího novináře, a stal se jeho elévem. To on mi otevřel cestu k žurnalistice.

V roce 1968 vás Rusové málem zastřelili. Co se stalo?
S kamarádem Honzou Hrubým, skvělým houslistou, s nímž jsme měli v Dobřichovicích kapelu, jsme 21. srpna vyrazili do Prahy. Celý den jsme se motali po městě, až jsme se odpoledne domotali k Rozhlasu. Shora jely ruské tanky, všude rachot a prach a na rohu Vinohradské a Španělské ulice byly vymlácené výlohy. Lidi se cpali dovnitř a na nás zbylo místo už jen venku v první řadě. Stál jsem u sloupu, a jak ty tanky přerachotily kolem, najednou jsme pak s hrůzou zjistili, že vedle nás je v tom falešném mramoru zavrtaná série kulek. A kousek vedle Honzy už byla zkrvavená nějaká holka, kterou vynášeli a pak přikrývali státní vlajkou.

Musel to být šok.
Bezprostředně to člověku nedochází. Až později jsem si uvědomil, že jsem byl deset centimetrů od smrti. Teprve potom jsem přemýšlel, co všechno by se neudálo, kdyby mě trefili. Klenba života se pak vyjeví osudověji než v tu chvíli.

„Buď si ji vezmeš, nebo to skončíš,“ řekl vám otec v devatenácti letech – a vy jste se oženil. To měl takovou autoritu?
Jana je o pár let starší a já za ní tehdy jezdil v noci pět kilometrů na tátově kole. Jenže pak to prasklo. Když jel ráno na „pětku“, zjistil, že je kolo píchnuté. Měl za to, že ten „náš blbec“ nalítl zkušené ženské, a šel na mě lstí: „Hele, ta už si od vztahu něco slibuje, směřuje k rodině. Buď si ji vem, nebo se s ní rozejdi, aby si mohla najít někoho jiného,“ hučel do mě a myslel si, že mě od vztahu odradí. Nečekal, že bude svatba, ale já to najust udělal. Vzali jsme se tajně jen se svědky. Je fakt, že jsem mohl pět šest let počkat. Byl jsem mladý. Ale jsme s Janou spolu dodnes.

Politická žurnalistika byla za socialismu nezajímavá. Čemu jste se věnoval?
Různým sociálním tématům. Pak jsem získal stipendium a jezdil na Slovensko za cikány. Schválně používám to nekorektní označení, protože oni si ani tehdy jinak neříkali. Toulal jsem se jejich vesničkami a napsal tehdy docela rozsáhlou studii, jak se jim u nás doopravdy žije. A díky tomu, že moje žena – učitelka zvláštní školy – měla na Zbraslavi celou cikánskou třídu, jsem s ní navíc mohl chodit i do rodin těch dětí. Pravdu mi tehdejší režim samozřejmě vydat nedovolil, a tak jsem ji přetavil do fikce a vyšla knížka Radikální řez.

Takže jste se stal něco jako ombudsmanem obyčejných lidí?
Dělal jsem to, v čem pokračuji dodnes. Obraceli se na mě lidé, že jim třeba ublížili v nemocnici, poškodili zdraví, že někoho třeba špatnou diagnózou dokonce zabili… A já z toho pak napsal knížku Ruka na zdi, kde se jde otec pomstít lékaři, který mu na pohotovosti špatně diagnostikoval dítě a to umřelo. Vezme kulovnici a jde ho zastřelit, jenže doktor je zrovna na výjezdu, a tak drží jako rukojmí všechny pacienty i doktory, co přicházejí a snaží se ho přesvědčit, že lékař nepochybil… Kupodivu to zase šlo vydat.

Co vás tehdy živilo?
Novinařina to nebyla, protože z Mladého světa mě tehdejší šéfredaktorka pro politickou nespolehlivost záhy vyhodila. Šel jsem na roční vysokoškolskou vojnu a skončil v deníku Obrana lidu, pak chvíli pracoval v časopise Květy, ale knížky mě bavily víc. Pořád jsem psal detektivky a vydal v té době i dost ceněný titul Brutalita. Byly to příběhy mladých lidí, které dokumentovaly, že ve společnosti mezi mladými lidmi narůstá násilí. Jeden z nich byl i příběh spartakiádního vraha Jirky Straky. Nebo požáru Ústavu sociální péče v Měděnci. Toho se chytil Filip Renč a natočil podle něj film Requiem pro panenku.

Po sametové revoluci jste se proslavil jako pátrací novinář, označovaný za zakladatele naší investigativní žurnalistiky. Ale vy to slovo investigativní nemáte rád. Proč?
Vnímám ho spíš jako citoslovce „wow!“. Je příliš americky nabubřelé. Asi jako když mi někdo říká: „Vy jste brand té televize!“ Houby brand (anglicky „značka“), já jsem ksicht televize. Možná… A už vůbec nejsem nějaký „otec zakladatel“. Bylo nás pátracích novinářů víc, jen jsme byli tehdy s Radkem Johnem v pořadu Na vlastní oči víc vidět.

Jak jste k takové „specializaci“ přišel?
Na detektivkách mě vždycky bavilo vymýšlet a řešit zápletky. Propojilo se to s novinářskou praxí, kdy se na mě obraceli lidé se svými často až právě „detektivními“ příběhy a mě bavilo je rozplétat. Psala mi i spousta vrahů, kteří tvrdili, že jsou nevinní. A já nelenil a po nocích studoval jejich spisy. Občas jsem opravdu narazil na detaily, co neseděly. Nebo se na mě obrátila bezúhonná matka, jejíž osmiměsíční dítě soud svěřil do péče otci trestně stíhanému za drogy jen proto, že paní z okresní správy péče o dítě byla kamarádkou matky toho narkomana. Tlačil jsem na soudy a podařilo se změnit rozsudek: Soud dítě svěřil matce toho narkomana, která s ním žila v jednom domě! A tak jsem zase rok bušil na správné dveře, než se chlapečka podařilo vrátit mamince.

Tady se projeví váš temperament: Něco takového vás naštve!
Přesně. A když se mě lidé ptají, jak je možné, že se nebojím, odpovídám: „Nebojím, protože jsem v tu chvíli tak nasra…, že na strach není čas.“ To přijde až pak, když je reportáž venku.

I manželka o vás říká, že jste velký cholerik. S věkem se to nelepší?
Nelepší. Temperament je mi holt daný. Buď mě trefí šlak, nebo ještě nějaký čas vydržím. Včera jsem zase v hospodě málem dostal infarkt. Slávie hrála derby a já se pokaždé strašně rozčiluju: „Co ten debil…! Proč to udělal takhle…!“ Mlátím do stolu, vybíhám ven a zase se vracím. Doma mě pak vytáčejí malichernosti. Veřejně říkám, že každý, kdo žije delší dobu s učitelkou, by měl dostat medaili. To je pořád: „Udělal jsi to a to?“ Třeba: „Zamkl jsi?“ A když přitakám, jde to stejně zkontrolovat…

Prohlásil jste i to, že se nebojíte grázlů, ale spíš infarktu nebo rakoviny… A taky maniaků s psychiatrickou diagnózou nebo šílených řidičů na silnicích. A to mi v devadesátých letech chodily anonymy typu: „Jestli toho nenecháš, tak ti uřízneme hlavu!“ Poprvé jsme s tím šli na policii, pak už jsme anonymy jen házeli do koše.

Jak to brala rodina?
Ta člověka vždycky vidí jinak než veřejnost. Pro diváky jsem byl něco jako hrdina. Ale doma pod palbou, že si pořád někde honím vrahy a nemám čas přivézt substrát na zahradu, jestli jsem se přezul, zamkl na dva západy… Děti mě braly úplně jinak, když mě viděly ráno, jak lezu z postele, a protože jsem kouřil padesát cigaret denně, prochrchlávám se dnem. Copak tak může vypadat hrdina? A že jsme měli doma chvíli ochranku? To brali jako romantické dobrodružství. Manželka si ostatně dodnes s jedním bodyguardem píše.

Nezastavila vás ani srdeční příhoda v roce 2009.
Bylo mi osmapadesát, dlouho jsem kouřil padesát cigaret denně a měl hodně stresu. Všechno se to nakupilo – a najednou jsem nemohl dýchat. V IKEM mě vyšetřili a z čisté sebeobrany jsem ze dne na den přestal kouřit. Kupodivu jsem ani neměl absťák. Jen zkažený žaludek z holsek (větrové bonbony Halls, pozn. red.), které jsem vycucal vždycky, když jsem na cigaretu dostal chuť, což bylo tak dvacetkrát za den. Dodnes se snažím hýbat, chodit na procházky, jezdit na kole, v létě plavu a denně dělám čtyřicet kliků. Až to bude jen třicet, budu si připadat starej.

Na devadesátky vzpomínáte s nostalgií. Což zní na to, v jak hodně drsném prostředí jste se tehdy pohyboval, docela mile.
Z profesního hlediska neexistovaly žádné bariéry. Nebyli tiskoví mluvčí. Pokud už jsme měli nějaké jméno, mohli jsme ráno zaťukat na dveře ministra vnitra a nechat se pozvat na kafe. Mohli jsme přijít na Úřad vyšetřování – jako když zastřelili Jonákovu ženu. Nabídli nám kafe a ptali se, jestli chceme vidět vražednou zbraň. Za chvíli chlap přinesl pistoli i s tlumičem, my si to natočili a dál seděli u kafíčka. Mohl jsem se kdykoli s kýmkoli sejít. Zajímavé bylo, že se všichni tehdy chtěli scházet v noci u benzinové pumpy. A také jsme byli mladí… A v tom je vždycky nostalgie.

Neměl jste někdy pocit, že jste jen nástroj svých informátorů?
To víte, že měl. Ale i když třeba úplnou pravdu nezjistím, mohu se k ní přiblížit. Samozřejmě se mě občas někdo snažil takzvaně instrumentalizovat. Bylo období, kdy se první tuneláři rozváděli se svými manželkami. Nechali je s dětmi a našli si blonďatou sekretářku. Ty manželky za mnou tenkrát postupně přišly asi tři s tím, že napráskají všechno, co manžel udělal, a souhlasily s natáčením. V televizi byli pokaždé kauzou nadšení, ale když jsem pak dotyčné zavolal, abychom se domluvili na termínu, oznámila mi: „Víte, když jsem manželovi řekla, že jsem za vámi byla, on mi ten barák v Průhonicích přece jen nechá…“ A neměl jsem nic.

Byl jste populární, obdivovaný krásnými dívkami. Spousta takových slavných mužů podlehla pokušení a dnes je ty ženy obviňují z nekorektního chování…
Měl jsem tu výhodu, že jsem se stal slavným až jako starý. Pamatuju si, že když začínala televize Nova, pozval si nás ředitel Vladimír Železný na zámeček do Roztok a řekl: „Za týden nebo dva už budou někteří z vás slavní. Není to proto, co říkáte, ale rozhoduje o tom to, jak často se objevujete na televizní obrazovce.“ Dával nám najevo, že z toho nemáme zblbnout. A byli tam pětadvacetiletí kluci, co zblbli hned. Mně bylo už třiačtyřicet let, a tak už jsem byl opatrnější.

Dříve se přátelské plácnutí po zadnici neřešilo. Jak vnímáte ten posun?
Tehdy si ženy spoustu skutečných znásilnění radši nechaly pro sebe. Teď už nenechají. V tom je to dobře. Problematické je to, že když žena dnes chlapa obviní, on v podstatě nemá obranu. Je okamžitě skandalizován ještě dřív, než bylo nařčení vyšetřeno a odsouzeno. Zvlášť je-li veřejně známá osobnost. Pokud se ovšem nějaká žena ozve po čtyřiceti letech, že ji Michael Douglas plácl přes prdel, pak mi to připadá směšné.

Co byste dělal, kdyby se ozvala nějaká žena, že jste ji před léty plácl přes zadek?
Byl by to další zajímavý životní zážitek. Plácnout ženu přes zadek bylo tehdy pro některé muže úplně normální, ale mně osobně to vždycky připadalo žoviální, dost buranské a spíš jako vizitka primitivů. Ženy ovšem taky měly zaběhané postupy, jak mají reagovat, takže se to nebralo tak dramaticky. Hezkou odpověď měl kníže Karel Schwarzenberg, když před lety jedna novinářka zkoušela politiky, jestli si něco dovolí, bude-li je provokovat. Ptali se ho pak, zda se nebál znemožnění. A on říkal: „Sexuální skandál? V mých letech? To by byla čest!“

Přece jen máte starší školu etikety a zažité stereotypy mohou způsobit faux pas. Dáváte si teď větší pozor?
Chovám se stejně. Jen se někdy leknu, když mám třeba pomoct ženské do kabátu. Co kdyby to byla feministka a hned by chtěla rozmáznout, že se chovám šovinisticky… Ale na druhou stranu, abych měl k sexu podepisovat asistovaný souhlas…? To se přece vytrácí základní hra očí, gest a úsměvů mezi chlapem a ženskou. Nedávno mi známý vyprávěl, že se ho nějaká blogerka ptala, jak se seznámili s partnerkou, a pak se divila: „Tak vy jste se seznámil ještě analogově? No to je ale romantické!“ Klasické seznámení je dnes „old school“, „cool“ je přece seznámení online digital.

Cítil jste se někdy tak znechucen, že jste chtěl pátrací žurnalistiky nechat?
Mockrát. Před léty jsem programově vycouval z pátrání po velkých mafiánských kauzách, protože jsem fakt nevěděl, kdo je kladný a kdo záporný. Každý byl proti někomu a mě už vlastně ani nezajímalo, jestli je Franta spojený s Lojzou proti Vencovi nebo naopak. Navíc do toho ještě zasahovala ruská mafie a já už měl pocit, že jen pomáhám jednomu proti druhému. Sedával jsem pořád s lidmi, s nimiž jsem být vůbec nechtěl, trávil s nimi večery a patlal se v bahně, místo abych šel na pivo s kamarády a psal scénáře a knížky. Vrátil jsem se radši zase k dopisům a telefonátům diváků.

A není už teď čas si jen užívat vnoučata a chodit na pivo s kamarády?
Jenže mi vždycky někdo napíše. Třeba paní z Moravy, že jejího syna obvinili neprávem z vraždy, a já zjistil, že opravdu! Pak mi o Vánocích volala a plakala: „Pane Klíma, díky vaší reportáži, kterou někdo viděl, se našli vrazi, kluka zprostili viny a mám ho zase doma.“ A tak zase vezmu ten svůj „vozejk“ a táhnu ho dál.

Jako důchodce už byste pracovat nemusel.
Dělám, co mě baví, i když musím koukat i na peníze. Teď mi bude zubař nasazovat nový můstek, což mě bude stát měsíční důchod. Kdybych měl jenom peníze od státu, z čeho bych zaplatil energie a všechno ostatní?

Před časem jste mimochodem vyzval miliardáře, aby spolu s vámi posílali svůj důchod těm nejchudším. Ozvali se vám jen Karel Gott a Andrej Babiš. Proč to nakonec vyšumělo?
Nepodařilo se mi zjistit, kdo je nejchudší. Centrála sociálního zabezpečení to nesmí sdělovat. Nechtěl jsem částky, jen jména. Jenže se ukázalo, že jsou mezi nimi důchodci, kteří dostávají třeba osm tisíc, protože za komunistů trpěli. Pak ovšem zrestituovali činžák na Vinohradech a peníze mají v bance. Takže jsem se dozvěděl jen to, že vlastně nikdo neví, kdo je doopravdy nejchudší.

Z charity tedy sešlo?
Peníze teď dávám faráři, který je můj kamarád a zná konkrétní potřeby svých farníků. Například přišel s tím, že jedna stará babička potřebuje tři tisíce na nové zuby. Pak děda, co potřeboval pět tisíc na nový komín. A tak rozdávám jeho prostřednictvím.

Před časem jste veřejně přiznal chybu v příběhu z Ústavu sociální péče v Měděnci, kde při požáru zahynulo několik svěřenkyň, že jste vychovatelky křivě obvinil z týrání. Ty ženy si odseděly přísné tresty. Vyčítáte si to?
Člověk se má ke své chybě postavit čelem, vypít si hořký pohár a přiznat si, že tehdy viděl z nějakých důvodů události jinak. Stalo se to před třiceti lety, případ je promlčen. Poškozené vychovatelky nestály o soudní rehabilitaci, šlo jim o satisfakci před veřejností. Je fakt, že jsem to tehdy viděl možná přísně, ale co se tam za zdmi přesně odehrávalo, to dodnes netuším.

Uměl byste popsat předpoklady správného pátracího novináře?
Předně musí ta práce člověka bavit, musí být zvědavý i orientovaný ve společenském dění. Hodí se i zkušenost a paměť, protože ti lumpové se opakují. Mladí novináři nevědí, že ten, po kterém dnes jdou, už byl v minulosti vyšetřovaný, jen nebyl odsouzený. Na Googlu to není. Dál je nutná vytrvalost a počítat s tím, že práci obětujete veškerý volný čas. Třeba když utekl vrah Roztočil z plzeňských Borů. Bylo pět odpoledne a já zrovna skládal na zahradě dřevo, když mi zavolal a chtěl se dobrovolně vydat, pokud bude mít spravedlivý proces. Hned jsme za ním jeli do Vídně. (Rostislav Roztočil byl odsouzený ještě v Československu za vraždu Egypťana z roku 1975, z vězení uprchl v roce 2005, pak však byl v obnoveném procesu opět odsouzen.)

Jak moc při takové práci člověk okorá?
Je to zákonitý proces, k němuž jednou za čas dojde. Řešil jsem to pokaždé tak, že jsem odletěl k teplému moři, psal jsem si tam nějakou fikci a vyhýbal se Čechům, aby do mě nehustili další tragédie, což často dělali.

Z odvysílaných případů jich víc vyzní do prázdna, nebo s nimi reportáž pohne?
Víc jich vyšumí. Větší šance, že pomůžeme, je u těch menších případů. Třeba jsme přispěli k nalezení čtyřleté holčičky, s níž se tatínek skrýval v Německu. Spolubydlící v penzionu ho v reportáži poznali a zavolali nám… Teď naposledy jsme pomohli mamince pětiletého syna, jehož táta, recidivista, měl nastoupit do výkonu trestu, ale vzal kluka a odjel s ním do Španělska. Žebral tam, žili v autě. Naše úřady začaly jednat, ale španělské ne. Trvalo to rok. Až jsme reportáž odvysílali a Češi, kteří ji ve Španělsku viděli, na něj vymysleli past. Nalákali ho na práci, zavolali španělskou policii a ta ho zavřela. Kluka dali do děcáku a maminka si pro něj dojela.

A pak jsou kauzy jako zmíněný Měděnec nebo případ Jiřího Kajínka, kdy se pravda hledá těžko. Připomeňme, že Kajínek byl v roce 1998 odsouzen na doživotí za dvojnásobnou vraždu a léta předtím, než ho v květnu 2017 prezident Miloš Zeman omilostnil, jste vy napsal knihu Jiří Kajínek: Vrah, nebo oběť? a natočil o něm několik reportáží. Ale po propuštění v roce 2017 jste s ním, pokud vím, léta nemluvili. Zazlíval vám, že jste před jeho propuštěním natočil reportáž s lidmi, kteří tvrdili, že vraždil. Co si o tom případu dnes myslíte?
Kajínek už mě mezitím kontaktoval. Chtěl se sejít a oznámit mi, že opravdu hledá skutečného vraha. Dával mi k tomu nějaké informace, co si sehnal, a chtěl, jestli bych mu s tím nějak nepomohl. Řekl jsem mu, že nepomůžu, ale pokud sám něco vypátrá, ať se pak ozve, že eventuálně můžeme něco natočit. Možná nevinný je, jinak by teď toho náhradního vraha nehledal.

Věříte mu?
Nevím. Ukazoval mi jednoho člověka, po němž jsem už já před lety šel, s tím, že to možná opravdu udělal. Je mu dost podobný. Je to zločinec, který seděl nesčetněkrát ve vězení. Dnes je na svobodě. Já ho tenkrát nenašel, ale Kajínek se teď k němu dostal. Mluvil s ním, ale je tam jeden zádrhel, o němž nechci mluvit.

V divácké anketě jste se stal pětkrát nejpopulárnějším, a získal tak ceny TýTý. Jsou doma vystavené, nebo schované v krabici ve sklepě?
Všechny stojí doma na pianě. Když jsem dostal ceny, přece je nestrčím do šuplíku. Pak mám ještě dvě televizní ceny Elsa, Cenu Ferdinanda Peroutky a Cenu Jana Beneše.

Ale vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana jste odmítl. Přijal byste teď, kdyby se návrh opakoval?
Současného prezidenta jsem volil, nebyl by důvod odmítnout.

Kdyby vám bylo zase dvacet, dal byste se znovu na novinářskou dráhu? Nebo spíš na muzikantskou, fotbalovou či jinou?
Jako muzikant mám své limity, jako fotbalista ještě větší. Říkám studentům na besedách, že novinařina, jakou dělám já, je to nejkrásnější povolání. Lékař stráví život v nemocnici, právník u soudu, ale novinář je každý den někde jinde a každá kauza je jiná. Vidím společnost komplet, nejenom ze skleníku. Kamkoli můžu přijít a zeptat se. To je úžasné. Vzpomínám, že jednou jsem dopoledne stál po kotníky v nějakých fekáliích v Chomutově v sociálně vybydleném domě… A odpoledne – boty mi ještě smrděly – jsem už v parlamentu griloval poslance, jak je možné, že se v jednom bytě k trvalému pobytu může přihlásit i dvacet lidí a proč s tím nic neudělají.

Josef Klíma