COOLna

Naše krajina potřebuje obnovit, udělat remízky, zrušit meliorace, vysadit stromy, nové tůně, bla bla bla bla bla bla. Když si čtu články na toto téma, vidím o tom někoho mluvit, dělá se mi špatně. Jsem na to už alergický. Proč?

Protože to čtu a poslouchám více než 30 let. A protože se v tomto směru něco s mými kolegy také snažíme dělat. Téměř 30 let. A protože vidím, jak je realita vzdálená konferencím, různým článkům nebo státní politice. A na kolik různých bariér při tom narazíte, když chcete v krajině něco reálně změnit.
Mám tu výhodu, že pracuju v organizaci, která dělá v krajině praktické revitalizační projekty. Máme za sebou vysázené aleje, desítky nových tůní, přeměněné smrkové monokultury na pestré lesy, obnovené louky a dokonce, světe div se, i ty pověstné remízky z keřů na zemědělské půdě.

Vím, co ta práce obnáší, vím, jak dlouho to trvá, než v krajině něco zrealizujete a bohužel také vím, jakou to nese byrokratickou zátěž, finanční rizika a náklady, a jak neefektivně je celý systém nastavený.

Malá odbočka. V minulosti jsem se jako aktivista i politik věnoval i tématu korupce. V našem regionu, v mém rodném Liberci. Kradla se tu první liga, město bylo zadlužené nejvíc v republice. Věnoval jsem se tomu, dvakrát jsme vyhráli komunální volby. Ale nakonec jsem to vzdal. Nebyl prakticky nikdo, kdo by chtěl tyto aktivity dostatečně financovat a bez peněz to nejde, zvláště, když vidíte, kdo stojí na druhé straně.

Stát rozdělí všem neziskovkám na protikorupční projekty ročně cca 5 milionů Kč. To je „vývar“ u jedné menší cinklé zakázky.

Z veřejných rozpočtů se kvůli korupci a klientelismu ztratí miliardy, neziskovkám, které v tom mohou podstatně pomáhat, stát „smrkne“ pár milionů. Za to se to dělat nedá. I proto jsem z politiky nakonec odešel. Vidím v našem regionu, jak se vše vrátilo do starých kolejí, vidím předražené zakázky připravené na míru některým firmám, ale už se tím nezabývám.

Ochrana přírody, krajiny a obnova biodiverzity mi ale smysl stále dává. Jenže situace ani zde není o moc lepší. Všem neziskovkám, které v tomto oboru leckde zastupují nebo přinejmenším doplňují stát, MŽP ročně rozdělí cca 20 milionů Kč, kdy na projekt můžete získat 300.000 Kč.

Těch 20 milionů to je ekvivalent odbahnění jednoho menšího rybníka…

Stát dává peníze na realizaci krajinných prvků, ale vůbec neřeší, že čím je projekt větší a složitější, tím nákladnější je jeho příprava, včetně jednání s vlastníky a získání všech potřebných povolení.

Opakovaně jsem se setkal od různých úředníků s přístupem, že peněz je přece dost, protože ta opatření vznikají. Já je v běžné krajině ale nevidím. Jsou to spíše výjimky potvrzující pravidlo, žádné komplexní projekty.

Sazby za údržbu krajiny nebo realizaci různých opatření jsou navíc nastavené tak, že platí stejné sazby pro projekty připravené Agenturou ochrany přírody a krajiny, obcemi či kraji a stejné pro projekty připravené neziskovkami. Na první pohled spravedlivě. V čem je problém?

Ti první mají mzdy, odpisy, režie, vybavení, zkrátka svůj běžný provoz zaplacený ze státního rozpočtu a peníze na realizaci opatření mohou využít v zásadě jen ta opatření – sečení luk, budování tůní, výsadby stromů. I tak toho mnoho nevzniká.

Jenže když jste neziskovka, musíte z toho zaplatit všechno, protože žádná dotace ze státního rozpočtu, co by nám pokryla provoz, mzdy, vybavení, není.

A protože se to za ty peníze dělat nedá, musíme shánět dobrovolníky, sponzory, další granty a nějak se to snažit ufinancovat. Jako by obnova krajiny byl náš koníček a ne státní, či celospolečenský zájem.

Tak jsem si před dvěma, třemi lety řekl dost. Takhle to dál nejde. I když se budu snažit pracovat od rána do večera, v krajině to znát nebude a já nechci chlácholit sám sebe tím, že jsme udělali se Čmelákem pár desítek hezkých nových lokalit. To opravdu nestačí. Nechci strávit dalších dvacet let tím, že se budu snažit něco málo prosadit v současných podmínkách. Je třeba tyto podmínky změnit.

Proto vznikla Koalice pro krajinu, kterou aktuálně tvoří několik regionálních ekologických organizací, které se roky pohybují v praktické ochraně přírody a biodiverzity, mají výsledky, ale také mají často taky už plné zuby toho, v jakých podmínkách to musíme dělat.

Jsme unavení, ale ještě jsme to nevzdali.

Máme nyní dva hlavní cíle. Chceme zásadně změnit systém zemědělských dotací, aby tyto byly vázané na to, že je budou brát pouze ti zemědělci, kteří postupně vyčlení až 10 % půdy na krajinné prvky, a to nejen přechodné, jako například biopásy, ale zejména trvalé, jako jsou ty remízky, tůně nebo stromořadí.

A proto chceme získat 100.000 podpisů do roku 2025, abychom měli sílu ovlivnit podobu Strategického plánu společné zemědělské politiky v ČR 2028 – 2032.

A tím druhý cílem je změnit systém financování ochrany přírody a obnovy krajiny zejména mimo chráněná území, tedy na většině plochy našeho státu, protože jde o systém neefektivní, který nesměřuje ke splnění celé řady cílů státních politik a je dlouhodobě nefunkční. Stačí se podívat na stav realizace Územního systému ekologické stability po třiceti letech od schválení zákona o ochraně přírody a krajiny nebo na stavy populací a lokalit většiny ohrožených druhů…

Laskavý čtenář může nabýt z výše uvedených řádků dojmu, že jsem možná malinko naštvaný. Ano, spíše víc, než malinko. Ještě jsem to ale nevzdal, ještě jsme to nevzdali, frustrace a únava z toho, co děláme, ještě nepřevážila.

Mám tu výhodu, že se můžu podívat na naše nové lokality, které jsme vydupali ze země, a když vidím, co se nám povedlo, dává mi to sílu pokračovat.

Jenže sám člověk nebo jedna organizace nic nezmění.

Proto vznikl projekt Koalice pro krajinu, kde vedle Čmeláka aktivně působí například ZO ČSOP Jaro Jaroměř, Česká krajina, Sdružení krajina, Institut pro udržitelný rozvoj a několik dalších organizací. Jsme praktici, kteří v krajině působí desítky let, vidíme, jak jde její obnova pomalu a těžce a chceme to změnit. Pokud by Vám to, co píšu, dávalo smysl, přidejte se k nám. Ať to není dalších třicet let zase jenom bla bla bla….

Jan Korytář

Více o projektu na www.koaliceprokrajinu.cz

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.