COOLna

„Jsme někde na chvostu Evropy, nerosteme,“ říká Singer. A hledá příčiny: „Mezi ,podezřelými’ je naše provázanost s německou ekonomikou, která zraňuje sama sebe hlavně přechodem na elektromobilitu. V tom chtěla být světovým lídrem, ale nedaří se jí to. Dalším důvodem je struktura naší ekonomiky, dále naše setrvalá neschopnost stavět silnice a dálnice a také špatný výkon veřejné správy.

Počet lidí, kteří jsou placení z peněz daňových poplatníků, se zvýšil, ale podle exguvernéra ani větší státní aparát nebyl schopen si všimnout třeba toho, že letos přicházejí výrazně silnější populační ročníky a chtějí na střední školy. Nerůstu nahrává naše mentalita. Dostali jsme se do stavu, kdy stát něco či někoho dotuje za jeho pouhou existenci. A kdy chce každý něco pobírat a je hysterický, když by to mělo být jinak. I když se ho to netýká. Příkladem může být diskuse o tom, že by banky mohly zpoplatnit předčasné splacení hypotéky. „Vytvořil se zde pocit, že masy lidí najednou dostávají dědictví a vyhrávají ve Sportce, takže mohou předčasně splatit celou hypotéku,“ říká Miroslav Singer.

Jsme jedna ze zemí na úplném spodku Evropy, máme jeden z nejhorších výkonů ekonomiky od počátku covidu. Takhle to jde asi tři a půl roku, za něž máme statistické údaje. A to už není legrace.

A navíc – a to platí i o Německu – tohoto slabého výkonu dosahujeme přesto, že máme kvůli válce na Ukrajině větší populaci než předtím. Nemáme nezaměstnanost, máme o několik set tisíc lidí víc a neumíme růst. To je zarážející.

Určitě nás nebrzdí přílišná restriktivnost fiskální politiky, když to řeknu laskavě. Protože přitápíme pod kotlem deficitu až hrozivě. Z toho plyne, že je to strukturální problém ekonomiky a je třeba se začít bavit o tom, kde jsme si ho vyrobili a proč.

Podezřelí tu jsou. V prvé řadě naše vazba na Německo, které má stejný problém. Kus evropského průmyslu, na němž závisíme, se systematicky zraňuje. Zraňuje se zaměřením na oblast, o níž němečtí lídři říkali, že tím celosvětově vyhraje. Ale zdá se, že přechod na jiný typ mobility se Německu moc nedaří.

K tomu je německý průmysl v momentě, kdy mu zdražuje energie, nutně zraňován politikou Green Deal. Nenechme se zmást tím, že ve slunečné dny je energie na burzách levnější.

Druhým podezřelým je struktura české ekonomiky. Byli jsme hodně navázaní na turistiku a ta se zatím vrací pomalu. Další příspěvek k nerůstu: umím si představit, že neměříme ekonomickou aktivitu přesně, protože jsme slavně zrušili elektronickou evidenci tržeb. Důsledky vidím hlavně v turistickém průmyslu. Jsem na Šumavě a najednou nemohu nikde zaplatit jinak než v hotovosti.

Tam, kde vždy šlo platit kartou, to najednou nejde. Podle mne došlo k masivnímu využívání toho, že EET a daňové kontroly jsou pryč. To je pro ekonomiku svým způsobem ještě dobrá zpráva, protože to znamená, že ten průšvih není tak velký, jak vypadá podle čísel ČSÚ. A to není všechno.

A co jsou další zdroje našeho nerůstu?
Setrvalé zaostávání infrastruktury. My si to stále nechceme připustit, ale naši novoevropští sousedé a nám blízké země nás prostě předstihují. Polsko, Slovensko – všichni si dokázali silnice a infrastrukturu rychle a efektivně postavit. My jsme toho zatím udělali málo a neumíme to.

A dále: výdaje státu narostly. Nabrali se noví lidé, ale tento – proti roku 2012 výrazně větší státní aparát – nebyl schopen si ani všimnout, že letos přicházejí mnohem silnější populační ročníky a chtějí na střední školy. Nejde jen o to, že je ve státní správě hodně lidí. Ale také o to, že produkt státního aparátu je špatný. Svědkem toho jsme neustále, ale nic se nezlepšuje. I přes neustálé debaty, které jsou někdy až šílené. Stejně jako u momentálně aktuálních hypoték. Lidé, kteří debatují, už se nenamáhají ani předstírat, že o předmětu diskuse něco vědí. Týká se to bohužel i prostoru, kde se rozhoduje.

A posledním dílem do skládačky nerůstu je, že jsme se dostali do stavu, kdy chce každý něco brát, něco dostávat. Každý je hysterický, když by to dostat neměl. Přesto, že se ho to vlastně netýká. Zářnou ilustrací toho je debata o zpoplatnění předčasného splacení hypoték. Vytvořil se zde pocit, že masy lidí najednou dostávají dědictví a vyhrávají ve sportce, takže mohou předčasně splatit celou hypotéku.

Zmínil jste, že problémem je pro nás navázanost na německou ekonomiku. Měli bychom se tedy snažit se začít obracet jinam?
Je to bolestné, ale myslím, že nám svým způsobem nezačne zbývat nic jiného. I když – odtrhávat se od nás budou sami Němci. Neuvidíme zavírání podniků. Ale to, že se do nich přestane investovat. A pracovní příležitosti začnou unikat v okamžiku, kdy už se nebude vyplácet ani výroba bez investic, zaměřená na zisk z dojetí té fabriky. A to, myslím si, začneme zažívat.

Trochu mimochodem – naše navázání na Německo vždy produkovalo málo přidané hodnoty. Díval jsem se do statistik, k čemuž mě inspirovala prohlášení někdejšího prezidenta Miloše Zemana, že do Ruska sice vyvážíme malé objemy, ale s vysokou přidanou hodnotou. Tak tomu nebylo, Rusko se v tomto ohledu ničím neodlišovalo od drtivé většiny ostatních zemí. Ale nádavkem jsem zjistil, že v našem zahraničním obchodě existují dvě země, které se tomu naprosto vymykají. Naše vývozy do Spojených států jsou výjimečně ziskové. Vyvážíme tam zřejmě solidní věci, na nichž máme na tamějším trhu solidní marže. Naproti tomu exporty do Německa jsou mimořádně neziskové.
První, co člověka napadne, je daňová optimalizace, ale pak si hned uvědomí, že Německo má vyšší daň než Česko. A teď se dostáváme k něčemu jinému. Všichni, co se už delší dobu pohybují v ekonomice, vědí, že kapitál má národnost. Takže se většinou snaží přetáhnout zisky tam, kde je doma, vykazovat si ho ve svých výsledcích. A druhá věc je, že Německo asi skutečně jelo v modu, že jsme v jejich výrobním řetězci opravdu fungovali jako článek s nízkou přidanou hodnotou.

Uvědomuje už si někdo, že můžeme o práci z Německa začít přicházet?
Mluvím o budoucích letech. Budeme si ji hledat, až o ni začneme přicházet. V tuto chvíli u nás nikdo žádnou velkou práci nehledá, protože ji všichni nacházejí. Máme plnou zaměstnanost. Ale funguje to ve smyslu scény z kultovního filmu Marečku, podejte mi pero. Kde se vývojáři hlásí hlavnímu hrdinovi filmu, mistrovi Kroupovi v podání Jiřího Sováka, že secí stroj perfektně chodí, ale neseje.

Co říkáte tomu, že Škoda Auto by se měla soustředit na vývoj a výrobu spalovacích motorů? Je to bráno jako sešup do podřadné ligy, či dokonce vyřazení ze scény.
Tahle debata mě příliš nevzrušuje. Mám totiž pocit, že daleko důležitější je vývoj v Německu. Kde se nenaplňuje to, co bylo slibováno spolu s přechodem na elektromobilitu. Rychlost, množství, kvalita, vliv na snižování emisí. Evropa vytváří asi osm procent světových emisí CO2.

A co stojí za vypíchnutí: existují čtyři třídy silničních vozidel. Nákladní auta, autobusy, osobní auta a pak takové ty rikši o třech kolech či čtyřkolé minidodávky, které známe třeba z filmů s agentem 007 – který jednu rikšu unese a druhá za ním jede a z ní po něm střílejí. V Indii a v Číně jezdí podstatně méně aut, zato tři miliardy lidí používají tahle vozítka. Je jich tolik a jezdí tak často, že spotřebovávají více benzinu než všechna osobní auta na světě. Takže všechna ohniska emisí se posunula do světa, který my neovládáme.

Plánovaný příběh elektromobility byl, že my v Evropě vyvineme koncept geniálního elektromobilu, k čemuž se Volkswagen nadšeně hlásil, a pak budeme naši technickou nadvládu draze prodávat zbytku světa. V reálu se děje to, že Elon Musk nainvestoval v Německu do výroby Tesly, kterou prodává hluboko pod cenou VW. A pokud rozumím tomu, co říkají odborníci, tak minimálně v oblasti práce s baterií a s elektrifikací jsou to mnohem lepší auta. A ekvivalenty elektrického VW Golf nám už v tuto chvíli buď v lepší kvalitě anebo za lepší cenu dováží Asie.

Čili jsme si žádnou technologickou převahu nevybudovali. Jen jsme si připravili ke zruinování tradiční autoprůmysl. Byl to primárně německý projekt, takže mě to vede ke skepsi, jaký vliv to má nebo bude mít na nás. Nechápu, jak nemohlo nebýt jasné, že když má někdo nerostné zdroje na výrobu baterií, tak bude chtít ty baterie vyrábět. A že pro automobilku je zásadní, aby měla výrobce baterií co nejblíže u sebe. Zvlášť když managementy obou segmentů mluví stejnou řečí.

Zmínil jste jako jednoho z podezřelých našeho nerůstu, tedy secího stroje, který chodí, ale neseje, špatné fungování státu. A řekl jste, že je tady ten problém už dlouho. Co s tím?
Změna musí začít přímo u lidí. Voliči musejí začít chtít od státu více. Ne ve smyslu více peněz pro lidi, ale lepší výkon. To potrvá. Vedou se tady zbytečné debaty, kterými akorát ztrácíme čas. Debaty, kde vítězstvím je, že se nic nestane.

Klasický příklad – zrušení rodných čísel. Náš stát někdy od roku 2009 či 2010 pracuje s tím, že se rodné číslo zruší, protože vyjadřuje pohlaví v roce narození atd. Všem, lidem i podnikatelům, je to úplně jedno. Drtivá většina lidí je ráda, že se naučí jedno číslo, které je bezchybně identifikuje jako zcela konkrétní osobu.

A nakonec výsledkem práce tisíců hodin úřednického aparátu je, že nezrušíme rodné číslo? Ale všechna ta práce byla honorovaná. Plnily se úkoly, vypisovaly odměny, IT firmy nepochybně dostávaly konzultační zakázky. Pokud chceme bohatnout, nemůžeme fungovat systémem projektů, u kterých znamená vítězství, pokud se nebudou realizovat. Ale takové projekty nám ta státní správa generuje neustále.

Ještě si dovolím trochu jízlivě dodat, že když se někde děje něco efektivního, člověk si často říká, že je to spíš chybou úředníků a navzdory zákonným ustanovením. Ale je to o mentalitě společnosti, která neumožňuje dělat potřebné změny. Teď se debatuje o statusu umělce, k němuž by se vázaly dotace. Ale proč zrovna umělci, proč ne ajťáci, když chceme být ta digitální moderní společnost? A proč ne všichni, to je samozřejmě ta další otázka.
Pokud se tohoto uvažování nezbavíme, uvízneme v pasti, které se říká stagnace středních příjmů. Tedy že už k bohatším zemím konvergovat nebudeme. A to je jen další z mnoha příkladů toho, jak vypadá ta naše česká bramboračka.

Deficit státního rozpočtu je nyní tak vysoký, že i lidé na ulici přetřásají, že je nutné šetřit. Jsme na tom opravdu tak špatně? Vždyť náš deficit a náš celkový dluh je ve vztahu k HDP jen zlomkem deficitu či dluhu nejvyspělejších zemí EU.
Pokud nyní nepřijdou masivní dodatečné příjmy z wind fall tax (WTF) a dalších titulů, které dramaticky posunou celkové příjmy směrem nahoru, tak se mi bude trochu zdát, že ztrácíme schopnost náš státní rozpočet ovládat. Do tohoto problému ovšem patří i výdaje. I tato vláda pravého středu navyšovala výdaje v době, kdy už bylo jasné, že to není správná cesta. A k tomu si člověk není jistý, zda ministerstvo financí ví, kolik peněz přijde. Finance si namalovaly příjmy z WTF od bank na úrovni přes 30 miliard korun a budou z toho mít tak miliardu, dvě. A to je problém. Nevím. Uvidíme.

Do státní kasy připutuje dividenda od ČEZ, ta mimořádná daň od energetik. Třeba se ukáže, že se s deficitem nakonec na těch plánovaných 295 miliard korun dostaneme. Ale pravděpodobné mi to nepřipadá. A hlavně, a to je pro mou nevíru v naši schopnost zvládat rozpočet zásadní, se mi z komunikace resortu, ale i vlády zdá, že nikdo nečekal, že ten rozpočet bude v tuhle dobu vypadat tak hrozně (na konci května se dostal deficit těsně k hranici deficitu plánovaného za celý letošní rok). To je špatně. To je minimálně velká chyba komunikace.
Nechápu, proč v Letenské nevarovali ministra, proč nespustili už před zveřejněním těch čísel komunikaci, že teď to bude vypadat příšerně, ale pak se to zlepší. Bylo by to mnohem věrohodnější. Ale současně platí, aniž bych to chtěl bagatelizovat, že zadlužení Česka je tak malé, že problém prostě nemůže vyvřít v nějaké drama během několika let. Takové vyvření by nastalo tak po dvou dekádách.

Miroslav Singer, ekonom a bývalý guvernér ČNB

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.