COOLna

V České republice umírá v důsledku konzumace alkoholu asi 6 500 lidí ročně. Více než 1,5 milionu dospělých obyvatel ČR pije rizikově. Normalizace konzumace alkoholu se dotýká nás všech již od rané puberty, přesto jsou dopady alkoholismu (nejen) v českých domácnostech extrémně tabuizovány a individualizovány. Alkoholismus je zdrojem traumatu, jehož závažné následky si lidé mohou nést po celý život. Často jej doprovází psychické či fyzické násilí, zanedbávání (nejen) emočních potřeb dětí a kodependence partnerů (patologický vztah závislosti člověka k osobě závislé na návykové látce). Navzdory tomu je alkohol jednou z nejvíce tolerovaných návykových látek v české společnosti. Důvodů může být mnoho. Pro stát tvoří prodej alkoholu v podobě spotřební daně či DPH velký příspěvek do státní kasy. Od útlého věku jsme konzumaci alkoholu vystavováni v rodinách, ve společenských kolektivech či v populární kultuře a reklamách. Paradoxně na menstruační pomůcky se stále vztahuje 21% daň (jedna z nejvyšších v Evropě), což je v mnoha případech vyšší než daň na pivo, která se pohybuje mezi 10 a 21 %. V neposlední řadě alkohol představuje normalizovaný a plošně přijímaný způsob, jak utéci od každodenní reality, problémů a viditelných i neviditelných tlaků, ať už jde o nesnáze v práci, či doma.

Trauma můžeme charakterizovat jako reakci lidského organismu na nečekanou, zraňující a zatěžující událost, kterou není schopen zpracovat skrze běžné obranné mechanismy. Je to nevědomá obrana těla na něco, co se stalo v minulosti, ale v současnosti se stává prizmatem, skrze něž nahlížíme realitu. Podle psycholožky Schwab Fugush mohou takové situace způsobit dlouhodobé trvání různých poruch a potíží, a pokud jsme jim vystavováni delší dobu, vzniká komplexní vývojové trauma. „Člověk je zvýšeně dráždivý a lekavý, i malý podnět vyvolá silnou reakci organismu. Neustále je připraven k obraně svého života, který ovšem již ohrožený není. Je vyčerpaný, unavený, má poruchy pozornosti.“ Sama se většinu času cítím v pozoru, neustále připravená řešit krizi, problém, bolest. Jako bych byla zaťatá pěst, neschopná povolit.

Lékař a publicista maďarského původu Gábor Maté vydal knihu s názvem Mýtus normality: Trauma, nemoci a léčení v toxickém světě (2022, česky 2023). Autor jako primární zdroj psychických problémů, traumat, závislostí a jiného duševního utrpení pojmenovává společenský systém, v němž žijeme. Klade na nás obrovské nároky, které nejsme schopni naplnit. Hodnoty a procesy, v nichž selháváme, považujeme za normální a běžné. Ať už se jedná o genderované očekávání od nás všech, kapitalistický tlak na výkon a produktivitu, či limity nukleární rodiny. Původ naší únavy, zranění, vyčerpání či pocitů nedostatečnosti hledáme v individuální zodpovědnosti každého z nás.

Současné sociální struktury pro nás všechny totiž vytvářejí velice úzké mantinely, v nichž se jako dospělí lidé můžeme pohybovat, zatímco systém se nás snaží přesvědčit, že jsme ve svých životech svobodní. Patriarchát od nás všech očekává určité chování, role, životní dráhy či hodnoty na základě toho, zda jsme socializovaní jako muž či žena, a mylně nám předkládá heteronormativní binární vidění světa. Ten stejný systém umožňuje různé druhy násilí na jednotlivých sociálních skupinách, například na ženách či LGBTQA+ komunitách. Český stát zůstává vůči takovému násilí víceméně apatický a v některých případech pak touto apatií hraje přímou roli v nemožnosti společenské nesnáze řešit proaktivně a strukturálně.

Maté také uvažuje o traumatu jako o nevědomém, moudrém, přírodním sebezáchovném principu, který nám v minulosti umožnil nejen přežít, ale také si našel rozličné způsoby, jak naplnit a uspokojit naše existenční potřeby. Sama si hodně svých obranných mechanismů dokážu vysledovat zpátky do dětství, kdy mi chyběl elementární pocit stability a bezpečí či kontrola nad tím, co se mi děje. Odhaluji jednotlivé procesy, kterými se mě můj mozek snažil bolesti a chaosu nejen uchránit, ale také vyvinul mechanismy, jak mé základní potřeby naplňovat jinak.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.