COOLna

Týden ohňů ukázal Francii varovný fakt, že ne všichni Francouzi jsou Francouzi, i když se v zemi narodili. Šéfredaktor deníku Le Figaro napsal v úvodníku státotvorně, že ti, kdo celé noci zapalovali ulice, přepadali radnice a rabovali, „nejsou celá francouzská mládež“. Čtenáři ho v diskusi sarkasticky opravili: správně má být napsáno „není to francouzská mládež“.
Ten kontrast trvá už dlouho: když Francouzi s migračním pozadím, jak se to dnes oklikou říká, zabijí například učitele, jenž je „klasickým“ Francouzem, nevyrazí většinová populace jako na povel do ulic zapalovat auta a podpálit dům starosty i s rodinou, jak se stalo.
Ale když se to semele naopak, ve Francii nastane peklo. Říká se tomu mechanicky protest, ale ve skutečnosti ti lidé využívají záminku útočit na stát, který berou jako cizí. To je jádro věci. Žijí tam sice už třeba třetí generaci, ale vždy se nakonec ukáže, že se cítí jako enkláva na nepřátelském území.
Situace je mrazivá. Cituje se vyjádření policie „jsme ve válce“, ale listu The Guardian totéž řekl i muž z „druhé strany“, Pařížan Bashir Mokrani: „To není jako válka. Je to prostě válka.“
Někdy ani nemusí být příčinou smrt, nýbrž radost. Nepokoje vypukly ze škodolibosti a zadostiučinění i po vítězstvích marockého týmu loni v prosinci během mistrovství světa ve fotbale. Táhli je rodilí Francouzi, jejichž rodiče a prarodiče přišli do Francie ze severní Afriky. Ta země nemá jejich loajalitu. Experti upozorňují, že je to problém, s nímž musí kalkulovat i francouzští stratégové třeba pro případ nějakého širšího světového konfliktu.
Tehdy se také ukázalo, že to je rozsáhlejší fenomén, protože totéž zažila třeba i Belgie a další země. Teď se francouzských výtržností chytili i ve Švýcarsku a znovu v Belgii.
Je symptomatické, co bylo rozbuškou. Smrt sedmnáctiletého mladíka, který chtěl ujet policistům, automaticky znovu vrátila debatu, proč má Francie nepřiměřené zákony, jež umožňují policii pálit po řidičích, kteří jí chtějí při kontrole ujet.
Problém je ale i v tom, proč mladíci, jako byl mrtvý Nahel Merzouk, ujíždějí policii, přestože zřejmě nic neprovedli. Nabízí se odpověď: policista je stát, který není jejich, tak ho nerespektují. Dávají najevo, že s ním jsou v nepřátelském stavu, protože taková je tvrdá francouzská realita.
Tohle nebyl první případ, kdy se to stalo. Ve většině se to týká mladíků s migračními kořeny. Za poslední rok a půl bylo zastřeleno 17 prchajících řidičů, z toho většina afrického a arabského původu.
K tomu se ještě vždy dodává, že pravděpodobnost, že policie bude kontrolovat lidi afrického či arabského původu, je třikrát vyšší než u bělochů.
Jenže to jen ukazuje, jak to celé točí v kruhu. Zákon, na jehož základě byl zastřelen sedmnáctiletý řidič, je velmi mladý, vznikl teprve v roce 2017, přesto se zapomíná, že vznikl jako reakce na vlnu teroristických útoků spáchaných lidmi s „migračními kořeny“, kteří ujížděli kontrolám, a policie měla tehdy svázané ruce.

Když to svět sleduje, mluví o policejní brutalitě francouzských „fliků“, policistů, ale to poněkud zakrývá, že i oni sami se cítí jako lovná zvěř: z přistěhovaleckých čtvrtí, které Francie kdysi v dobré víře pro nově příchozí postavila, se stala ghetta ovládaná ozbrojenými drogovými gangy mladistvých, kteří si vstup střeží s kalašnikovy u vjezdu a s nimiž policie musí složitě vyjednávat, když něco chce. A někdy bojovat.
Výsledkem je, že i zákona poslušní obyvatelé ghett, kteří se bojí gangů, vidí policii ne jako ochránce, ale jako okupační jednotky.
Málokdo z obyvatel ghett najde cestu vzhůru, a tak je život sestupná spirála. Role oběti a protest jsou také pohodlnější než snaha. „Kultura protestu“ se tak stala vedle vyjádření zoufalství také cool módou i pózou. Každoročním silvestrovským obyčejem je pálení aut, na Nový rok 2022 jich napočítali 874.
Nůžky se rozevírají stále víc. Metaforou vývoje byl teď obraz otce, který vytáhl svého syna z davu protestujících a násilím ho nacpal do auta. Nebo babička zastřeleného, která vpálila mládeži v ulicích, že si vzali smrt jejího vnuka jen jako záminku a ať jdou domů. Mladá generace ale jako staří nepřemýšlí.
Rozhořčení některých bylo samozřejmě opravdové. Přestože Francie se snaží, byť často formálně. Už před lety dala muslimským vojákům na hadždž do Mekky armádní letoun, dává jim přestávky k pěti modlitbám a podobně.
Ale problém je hlubší, tudíž těžko řešitelný, protože multikulturní spolužití v řadě míst je jen fikce. Před dvěma lety britská firma Harris Interactive zjistila ve velkém průzkumu, že 86 procent Francouzů souhlasí s tvrzením, že v některých městech a čtvrtích nelze vymáhat zákony, 73 procent si myslí, že společnost se rozpadá, a 45 procent má za to, že zemi hrozí občanská válka.

A tak není divu, že ve Francii před občanskou válkou varoval před dvěma roky i otevřený dopis dvaceti bývalých generálů a stovky vysokých důstojníků. A že jsou docela úspěšné knížky jako trilogie Guérilla, jejíž první díl popisuje občanskou válku, jež vypukla poté, co policie na severu Paříže zabila několik přistěhovalců.
To je ovšem jen fantazie. Ale fámy jedou. Tou nejčerstvější je, že neloajální Francouzi s migračním pozadím vypečou Francii na olympiádě. Hlásí se hromadně jako dobrovolníci s úmyslem hodit se těsně před zahájením her marod a tím ochromit organizaci.
Za rok se tedy uvidí, jak aspoň tohle dopadlo.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.