COOLna

Všichni máme v základní výbavě k dispozici podobných čtyři tisíce týdnů, jak spočítal spisovatel Oliver Burkeman.

Time management je pro člověka, jenž se živí prací, klíčový. Tvrdí to i psychologové.

Jenže je nutné si uvědomit, že mantinely jsou skutečně mantinely, které něco definitivně ohraničují. Tak jako do pětilitrového kanystru prostě nenalijete šest litrů, tak jako hodina má šedesát minut a ani o vteřinu víc, tak i život člověka má za běžných okolností 4000 týdnů.

Tak se také jmenuje kniha Olivera Burkemana.

Místo vzletného ezo povzbuzování k neohraničenému výkonu ve stylu „Getting things done”, jak to razili jeho předchůdci v seberozvojové literatuře, od začátku jasně říká, že nikdy nestihneme všechno, co bychom rádi stihli, a tak je lepší se s tím smířit, neboť snaha o boj s časem nás jen ve finále bude stát úzkosti z prohrané bitvy, a především nikdy nedosáhneme onoho blaženého pocitu, že teď už konečně máme čas na to, čemu se opravdu chceme věnovat. Nikdy ho mít nebudeme.

Jedná se z jeho strany o racionální a přízemní úvahu. Burkeman v ní napadá zaběhnuté modely jakéhosi time managementu na steroidech, jenž s vymezeným časem pracuje jako s gumovou nádobou, která i když je plná, tak přece jen se nám při troše úsilí podaří do ní ještě něco napchat – pokud budeme zdatní manažeři, budeme používat aplikace na zefektivnění procesů, budeme méně spát a podobně.

„Produktivita je past,” tvrdí britský autor. „Zvyšování efektivity vás jen víc uspěchá a snaha o to vyčistit si stůl ho jen znovu ještě rychleji naplní. Nikdo v historii nikdy nedosáhl work-life balance, ať už to znamená cokoli, a rozhodně jí nedosáhnete tak, že budete kopírovat ‚šest věcí, co dělají úspěšní lidé před sedmou ráno’”. Snahu o vyřízení všech úkolů pak přirovnává k pouhé snaze rychleji a rychleji šplhat po nekonečném žebříku: Nezáleží na tom, jak rychle polezete, protože nikdy nedosáhnete jeho vrcholu.

Musíme tento fakt přijmout, uznat vlastní limity a odstranit ze svého života nejen to nepotřebné, co nám očividně ubírá čas, ale i části toho, co považujeme za důležité, máme rádi, ale prostě na to nemáme čas. Místo relativně jednoduchého rozhodování mezi důležitostí a zbytečností tedy stojíme před mnohem složitějším rozhodnutím: mezi důležitým a důležitým. Ale konečné rozhodnutí, když si za ním budeme stát a přestaneme se ohlížet, přinese úlevu.

„Hlavní výzvou k nakládání s naším omezeným časem není, jak vše zvládnout – to se nikdy nestane – ale jak se moudřeji rozhodovat, co nedělat, a v klidu to přijmout,” říká doslova Burkeman.

Klíčovým sdělením tedy je, že čas není natahovací, nemůžete donekonečna vstávat dříve a dříve, a i kdybyste to dokázali, stejně nikdy nevyřešíte všechny úkoly, neboť čím více e-mailů odešlete, tím více se vám vrátí odpovědí, čím víc položek z to-do listu si odmažete, tím větší prostor vzniká pro nové a nové projekty. Očekávat, že jednou zvládnete všechny své úkoly a dosáhnete jakési kancelářské nirvány, je naivní.

I Tomáš Baránek vychvaloval Burkemanovu knihu. A sám jako jeden ze svých posledních zlepšováků uvedl ten na filtrování přehršle informací: „Je jich víc, než za život stihneme vstřebat, takže jedním z mých vstupních algoritmů je, že mám sepsané okruhy témat, jimž se věnuji, a ty fungují jako hrubé síto, přes které jednou za čas nekompromisně profiltruji množství článků či knih, které se mi hromadí ve frontě. Přestože mě zajímá spousta dalších témat, musím si dávat pozor, abych kvůli spontánnímu rozšiřování záběru nezůstával na povrchu u věcí, které jsou pro mne klíčové,“ dodává.

Takový přístup přesně odráží Burkemanovo pojetí konečnosti a z ní vycházejícího přijetí limitů. Čas totiž skutečně není nafukovací. Možná to takto řečeno zní pesimisticky, fatálně, ale když člověk tuhle skutečnost přijme, akceptuje nastavené mantinely, je to úleva.