COOLna

Proč jste si vybrala zrovna Island?
Kvůli vztahu. V Německu, kde jsem studovala interkulturní germanistiku, jsem se seznámila s Islanďanem, kterého jsem si poté vzala. Nikdy předtím jsem na Island nechtěla, ale v té době to byla v porovnání s Českem lepší volba, protože manžel byl na Islandu hodně usazený a životní úroveň tam byla vyšší než u nás.

Věděla jste, do čeho jdete?
Když se přestěhujete do cizí země, vždy na vás čekají nějaké výzvy. Ale lákalo mne žít v cizí zemi a vyzkoušet si teorie ze studií ohledně jiných kultur a toho, jak komunikovat interkulturně. Myslela jsem si, že jsem na to připravená, ale bylo to samozřejmě těžké. Nejtěžší bylo naučit se islandsky. Ze začátku jsem pracovala v mateřské školce, kde se rozhodli, že na mne nebudou mluvit anglicky, ale jen islandsky, abych se ten jejich jazyk co nejrychleji naučila. A to byly hodně krušné roky.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučila přiměřeně komunikovat?
Prvního půl roku jsem mlčela, po roce už jsem zvládla základní komunikaci a po dvou letech jsem se domluvila na tom, co jsem potřebovala. A pak se to pořád zlepšovalo. Ale člověk se islandsky asi nikdy nenaučí úplně dokonale. Jsem tady už osmnáct let, ale stále třeba při čtení různých článků nacházím slova, která neznám.

Narazila jste vedle jazyka i na nějaké další překážky?
Na spoustu kulturních rozdílů. Navíc jsem na začátku nebyla moc v kontaktu s žádnými Čechy, neznala jsem moc lidí, i když jsem byla předtím zvyklá mít hodně přátel. Tenkrát navíc nebylo tolik možností, jak komunikovat se zahraničím, nebyl zadarmo Skype, WhatsApp apod., kontakt s mými blízkými byl hodně omezený. Nechala jsem doma veškeré sociální sítě, rodinu a přátele.

Také mi dlouho vadilo, že na Islandu není jaro. Rok se zde rozděluje jen na zimu a léto, i když tady je zima vlastně pořád – roční průměrná teplota je pět stupňů a v létě, když je opravdu hezky, máme kolem dvaceti stupňů. 21. dubna je oficiálně první letní den, je to velká sláva, státní svátek, kdy se nechodí do práce. Pak někdy v květnu začne růst tráva a potom přijde krátké arktické léto, i když někdy může celé propršet. Děti tu mají jedny z nejdelších prázdnin v Evropě, protože když už začne být hezky, je prostě volno. Končí školu na začátku června a vracejí se do školy na konci srpna. A podzim může být pěkný, ale je to sázka do loterie, na pěkné počasí se nedá nikdy spoléhat.

Odráží se toto náročné podnebí nějak na společnosti?
Ano, spousta lidí tady bere antidepresiva, když tedy vycházíme z toho, kolik léků a zejména těch antidepresiv se tady předepisuje a užívá. Ale běžně to na lidech nevidíte. Mně osobně tma jako taková, která je tady v zimě téměř pořád, nevadí, hodně pracuji a nevnímám to tolik. Někomu může připadat útulná, ale jiní lidé to mohou zvládat hůř a mít z toho deprese, i když Islanďani jsou na to obecně zvyklí. (Islanďané patří mezi největší konzumenty antidepresiv na světě, podle OECD užívá každý den antidepresiva 130 lidí z 1 000 a čísla se dlouhodobě nesnižují).

Jeden Čech, který na Islandu pracoval, se mi zmínil, že vedle depresí jsou problémem také drogy.
Záleží na tom, v jakých kruzích se člověk pohybuje a s kým je v kontaktu. Před několika lety tady mladí lidé hodně pili, kouřili a brali drogy, dnes už to tolik nevidíte, maximálně mají elektronické cigarety. Islandská vláda se už roky snaží cíleně zapojovat mladé lidi do organizovaných volnočasových aktivit, což tady výrazně snížilo statistiku všech těchto nešvarů. Opravdu to zabralo a funguje to jako prevence. Říká se tomu „islandský model“, lidé zde prostě hodně sportují a žijí zdravě. Ale to samozřejmě nepopírá fakt, že zde existují různé mafie a gangy, pro něž je tu asi stejně jako všude jinde určitý trh. Kriminalita se očividně zvyšuje, protože policie, která byla dlouho beze zbraní, teď může nově nosit elektrické zbraně. Ovšem obecně jsou Islanďané mírumilovní a případné podsvětí tady nevnímáte.

Na Islandu je hodně drahý alkohol, prodává se ve speciálních obchodech, ale o víkendu jsou tam prý běžné velké alkoholové party. Jak je to možné?
Ano, na Islandu je paradox, že se můžete vdát už v osmnácti, ale alkohol si můžete koupit až v 21 letech. Je tu opravdu silná protialkoholová společnost. Do roku 1989 zde byla dokonce prohibice na pivo. Nesmělo se dovážet ani prodávat. (Pivo bylo zakázané do 1. března 1989, nyní je tento den každoročně v Reykjavíku oslavován jako Bjórdagur neboli Den piva). Každopádně Islanďané mají hodně vysoké příjmy, takže nemají problém do alkoholu investovat, i když je drahý. Většinou však začnou pít doma, domácí party jsou také běžné a do baru se přemístí až později, kolem půlnoci, aby je to tolik nestálo. Noční život je tady vyhlášený, je to jedno z lákadel a důvodů, proč do Reykjavíku jezdí turisté. Ale často se pak v pátek a v sobotu ve městě stávají různé konflikty a úrazy.

Proč jste založila český spolek?
Chtěla jsem syna naučit česky. A tak když mu byly dva roky, kontaktovala jsem českou ambasádu, že bych chtěla založit český spolek. Ti mě propojili se Zdeňkou Motlovou, českou maminkou, která rovněž žila na Islandu a měla malé dítě a která se jim ve stejné době také ozvala se stejným nápadem. Společně jsme pak založily spolek Čeština na Islandu. Nezakládaly jsme ho jako nějakou kulturní instituci, ale kvůli české škole. Bylo to v době, kdy zemřel Václav Havel, dělala se k tomu na Islandu akce, kam přišel tehdejší islandský prezident Ólafur Ragnar Grímsson a bývalá islandská prezidentka Vigdís Finnbogadóttir (ve funkci byla v letech 1980–1996), která se s Havlem osobně znala. Četly se tam Havlovy divadelní texty v islandštině a přišla tam i spousta Čechů žijících na Islandu.

Jak ta vaše česká škola vypadá?
Máme prostor v místní základní škole, kde se scházíme každou sobotu a učíme děti česky, děláme různé kreativní a pohybové aktivity. Máme dvě věkové skupiny, předškolní a školáky, takže vlastně taková školka a škola v jednom, dohromady asi kolem 15 dětí. Starší chodí na dvě hodiny, mladší na hodinu. Nejsme akreditovanou školou, ale jsme jediné místo, kde se děti na Islandu systematicky učí čtení a psaní v češtině. A navíc je škola dostupná všem, vybíráme jen symbolický poplatek, abychom mohli uhradit věci, které potřebujeme pro výuku. Neděláme to kvůli zisku, ale pro dobro komunity.

Děti v těch dvou třídách jsou tedy různého věku?
Ano, to je typické pro školy nebo skupiny, kde se učí mateřské jazyky, děti nejsou ve stejném věku ani nejsou v mateřském jazyce na stejné úrovni. Je to hodně individualizovaná výuka. Máme děti, které doma mluví česky jen s jedním rodičem, nebo vůbec. Češtinu tam učím já a Zdeňka a máme ještě jednu maminku, s níž se střídáme. Je to neplacená dobrovolná práce, poměrně vyčerpávající. Spolupracujeme s Vyšší odbornou školou v Mostu, a tak za námi na Island občas přijedou praktikanti nebo univerzitní studenti v rámci Erasmu (program Evropské unie, podporující zahraniční mobilitu vysokoškolských studentů a pedagogů v Evropě) a pomáhají. Do zahraničí je možné vysílat i české lektory, ale u nás není bohužel dostatek dětí, aby se jim praxe vyplatila, je to program spíše pro větší školy. Máme štěstí, že nás dlouhodobě podporuje Ministerstvo zahraničních věcí ČR, žádáme je každý rok o grant na provoz české školy a spolku a zatím nás vždy podpořili.

Proč jste neučily vaše děti doma, když je stejně ve škole učíte samy?
Učit děti doma není funkční, v tom koloběhu života a v tom, jak je nastavená společnost, sama doma dítě jazyk nenaučíte. Dítě potřebuje vzory, někoho, kdo ten jazyk opravdu umí, vrstevníky, kteří také mluví česky. Doma většinou mluví česky jen jeden rodič, dítě se třeba naučí rozumět a komunikovat, ale jen v rámci slovní zásoby toho jednoho rodiče. Navíc jak děti rostou, rodiče ztrácejí vliv a vrstevníci jsou pak důležitější. Děti žijící v cizí zemi také mají v pozdějším věku tendenci svůj mateřský jazyk před vrstevníky skrývat, aby nebyly jiné. Za českou školu jsem ráda, syn tam chodil 8 let. Byla to obrovská pomoc, hlavně mentální, protože člověk nemá energii, aby organizoval výuku doma a pořád přesvědčoval vlastní dítě o tom, že je to důležité. Máte roli jako rodič, a když jste pak v roli učitele, dítě to neodlišuje a moc to nefunguje.

Máte ve škole i děti, které přišly v pozdějším věku a mají problém se začlenit?
K nám nejvíce chodí děti, co se narodily na Islandu. Občas se objeví dítě, které jde na Islandu rovnou do školy, a to je pro něj samozřejmě velmi těžké. Ale to je zřejmě stejné u většiny dětí, které se potřebují začlenit do nějaké školy a mezi vrstevníky a neznají místní jazyk. Na Islandu jsou dvě mezinárodní školy, kde se mluví anglicky, v klasických školách islandsky, ale je tam obrovská vůle zapojit děti do různých aktivit a naučit je co nejdříve místní jazyk. Školy i úřady hledají nejrůznější cesty, jak to těm dětem usnadnit. Ale i tak je smutným faktem, že daleko vyšší procento dětí imigrantů nedodělá střední školu v řádném termínu proti dětem, co mají islandštinu jako první jazyk. Islandština je poměrně složitý jazyk, takže ani celá základní škola často nemusí stačit na to, aby dítě dosáhlo v islandštině úrovně svých vrstevníků. A to je základní škola na deset let. Střední pak na tři.

Je touha naučit děti mateřský jazyk jen rodičovská, nebo se chtějí česky naučit i samy děti?
Malé děti to často baví, a tak do české školy chodit chtějí, ale pak s věkem začínají protestovat. Jsou to určitě především rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti uměly česky a domluvily se s babičkami a dědy. Ovšem jakmile se děti dostanou do předpuberty, s češtinou skončí, protože nemají motivaci. Není to uznávaný ani akreditovaný jazyk, nedostanou žádné ocenění za to, že česky umějí. Ale jsem hrdá na to, že škola dobře funguje, a navíc se nám v jejím rámci podařilo založit i českou knihovnu. Nashromáždili jsme přes tisíc českých knih. Dříve jsme měli knihovnu v našich domácnostech a různě jsme knihy půjčovali, ale teď už je česká knihovna zaregistrovaná v oficiálním islandském systému a má jednou za týden výpůjční dobu. Funguje v rámci knihovny Móðurmálu, kde jsou k vypůjčení knihy v osmdesáti jazycích. Chodí tam hodně Češek s malými dětmi. Je to profesionální služba pro Čechy a školní knihovny z celého Islandu.

Jak jste ty knihy na Island dostali?
Všemi možnými způsoby. Ze začátku jsme je hodně vozily samy, vždycky, když jsme letěly do Čech, jsme knihy nakoupily a přivezly. Ale třeba i jedna cestovní kancelář, která na Island jela autobusem, nám přivezla asi šest beden knih, které jsme shromáždili v Praze v rámci jedné sbírky. Teď nedávno nám pan velvyslanec Červenka vezl 13 kilo knih, co jsme získali v létě darem na konferenci Českých škol bez hranic. Ambasáda nám vyšla vstříc, knihy se poslaly poštou na českou ambasádu do Osla a pan velvyslanec je přivezl, když sem měl cestu, abychom ušetřili za poštovné. Nebo nedávno jsem psala článek pro časopis českých knihoven Čtenář, kde mají novou rubriku o krajinských knihovnách, a jedna milá paní knihovnice si článek přečetla a poslala nám knihy.

Jak jsou české děti na Islandu přijímány?
Za posledních pár let se výrazně zvýšil počet imigrantů a i jejich dětí, které se na Islandu narodily. Je to přes 15 %. Registrovaných Čechů tady bude už kolem tisíce. Obecně tu imigrace není vnímána negativně, školky i školy se snaží, aby byly multikulturní, snaží se integrovat cizince, jsou tady spolky na výuku mateřských jazyků. Islanďané jsou hodně izolovaní tím, že žijí na ostrově, islandština je starý jazyk, je to národní symbol, ale společnost je hodně otevřená, angličtina je neoficiální druhý jazyk. Tou se domluvíte i se staršími lidmi. Je to hlavně díky médiím a internetu, na Islandu třeba nedabují filmy, vše je v originálním znění s titulky, hodně se sleduje Netflix a YouTube a to je většinou v angličtině. Je tady cítit silná amerikanizace, hodně se řeší, jak uchránit islandštinu a islandskou kulturu, ale jak být zároveň mezinárodní, multikulturní a skvěle ovládat angličtinu.

Takže jsou Islanďané k Čechům vstřícní?
Ano, na Čechy se dívají hezky, mají z minulosti s Čechy určité pozitivní kulturní propojení. Mají rádi postavičku Krtečka, včelku Máju, milují Pata a Mata, Švejka. A také kvůli bahnu, které je na Islandu všude, nosili Islanďané nízké gumové boty, které se vyráběly v Čechách, takové černé gumáky ke kotníkům s bílým proužkem, nosili je úplně všichni. A všichni také znají český křišťál a traktory. Navíc Václav Havel se dobře znal s bývalou islandskou prezidentkou, byli přátelé.

Máte čtrnáctiletého syna. Jak tady funguje komunita náctiletých, když je zejména přes zimu pořád tma?
Asi podobně jako v Čechách. Jsou hodně na mobilu, na sociálních sítích, ale zároveň se hodně účastní těch volnočasových aktivit, o nichž jsem mluvila. Syn chodil na badminton, pak do fitka, je tu hodně oblíbený fotbal, tam jsou tréninky třeba 4× týdně. Kamarádka má syna, který závodně plave, a ten má tréninky 2× denně. Hodně dětí se takto realizuje. A když děláte něco s takovým nasazením, pak na YouTube a Netflix vlastně ani není čas.

Vzala jste si Islanďana. Jsou severští muži v něčem jiní než Češi?
Možná jsou trochu uzavřenější, ale velký rozdíl je hlavně v tom, že na Islandu panuje velká rovnoprávnost ve vztazích. Muži tady většinou nemají tendenci své ženy řídit a berou si rodičovskou dovolenou stejně jako ženy. Když si ji nevyberou, pak o ni přijdou. Před několika lety měly ženy po porodu tři měsíce porodné, pak tři měsíce mateřskou dovolenou a pak mají tatínkové možnost mít tři měsíce rodičovskou. Dnes má každý rodič šest měsíců, z nichž pouze šest týdnů lze převést na druhého rodiče. Takže maminky jsou s dětmi doma maximálně půl roku a pak nastoupí tatínkové.

Na Islandu neexistují jesle, ale jsou tady takové denní chůvy, které přes den hlídají vždy maximálně pět dětí, a takhle to funguje, dokud se dítě nedostane do školky. Ovšem to je bohužel drahé, není to dotované, takže se rodiče snaží těmto chůvám vyhnout. Školky mají na druhou stranu tendenci přijímat mladší a mladší děti, třeba už od jednoho roku, i když běžně je to pořád od dvou let. Problém je, že ve školkách není dost míst, takže rodiče kvůli tomu každý rok protestují, protože prostě potřebují dát děti do školky a jít do práce.

Proč je národním jídlem fermentovaný žralok?
Lidé na Islandu byli hodně chudí, obilí tu nevyroste, sbírali ptačí vejce a živili se rybami. Ale protože jsou dlouhé zimy, měli jen málo možností, jak potraviny uskladnit, maso a ryby mohli jen usušit, naložit nebo fermentovat. Proto ten fermentovaný žralok, který je silně aromatický. Den před Vánoci se zase jí tradičně fermentovaný rejnok, stále se loví velryby, i když se proti tomu protestuje, sušené ryby se zase podávají v únoru při oslavách období Þorri spolu s žitným chlebem a máslem, krvavou tlačenkou, jitrnicí a tuřínovou kaší.

Na Islandu je však velkou lahůdkou jehněčí a populární je i tradiční skyr (tradiční islandský mléčný výrobek podobný tvarohu, jeho konzistence se blíží jogurtu řeckého typu, avšak s méně výraznou, jemnější chutí, pozn. red.) a rebarborová marmeláda, neboť rebarboře se tu daří. Oblíbená je lékořice, také rozinky v čokoládě, turisté si kupují čokoládu s mořskou solí. Pije se hodně kávy, ale v současné době i různé čaje, třeba z islandských bylin. Je tu také čím dál víc různých mezinárodních obchůdků.

Uvádí se, že více než polovina obyvatel věří na elfy, skřítky a trolly. Proč tomu tak je?
Na elfy ještě v minulém století opravdu podle neoficiální statistiky věřila polovina Islanďanů, více žen než mužů. Elfové a trollové jsou součástí islandských pohádek a pověstí, například vánoční tradice jsou tu úplně jiné, třináct dní před Vánoci přicházejí z hor nezbední vánoční skřítci, potomci trollů. Většinou páchají nějakou neplechu a nechají dětem na okně nějaké drobnosti, takže děti dostávají dárečky třináct dní před Vánoci. Ale dřív byli tihle vánoční mužíci zlí, lidé se jich báli, jejich matka kradla do pytle děti a měla taky velkého černého zlého vánočního kocoura. Mediálně zajímavé jsou případy, když se posune plánovaná stavba kvůli takzvaný elfím kamenům, ale rozhodně to není vždy. Pokud místní obyvatelé chtějí ochránit nějaké místo, které má podle nich historický nebo kulturní význam, pak to mohou vzít stavební firmy v úvahu, ale také nemusí.

Ještě vás po tolika letech stále ohromí polární záře, když ji vidíte, nebo už je to jen běžná součást islandské oblohy?
Myslím, že z polární záře jsou unesení všichni. Může být zelená, někdy fialová, lidé sledují předpověď pro záři, stejně jako třeba předpověď pro teplotu a déšť. Jednu obzvlášť pěknou jsem viděla kdysi dávno na cestě z Reykjavíku do Keflavíku, je tam málo umělého osvětlení. A pořád se samozřejmě objevují krásné fotky polární záře na Facebooku.

Uvažovala jste někdy, že byste se vrátila zpátky do Čech?
Ani ne. Můj syn je Islanďan, narodil se tady, sice mluví česky, ale celý život žije na Islandu. Má zde kamarády a vše, co potřebuje. A já mám aktuálně dobrou práci, která mě baví, a po všech těch letech, kdy bylo náročné naučit se jazyk a zapadnout, se tady cítím jako doma. Už jsem napůl Islanďanka.

Vozíte si na Island něco z Čech, když tam jedete na návštěvu?
Dlouhé roky jsem si z Čech vozila věci, které tady nebyly. Nějaké jídlo, oblečení, člověk v Čechách nakoupí levněji. Dnes už většinou jen nějaké léky a třeba francovku, kterou na Islandu neprodávají. Do Čech létáme v létě, kdy má syn prázdniny. Užívám si, když jedu někam do tepla, ale můj syn to těžko snáší. Každopádně v Čechách je výhoda, že sednete do auta, na autobus nebo na vlak a můžete si zajet do jiné země. Na Islandu můžete jen objíždět ostrov kolem dokola. Když chcete někam jinam, musíte letadlem.

Kam Islanďané létají na dovolenou?
K moři do Španělska a na Velikonoce hodně na Kanárské ostrovy. Po dlouhé zimě chtějí všichni sluníčko a využívají těch dlouhých velikonočních prázdnin. Ale jezdí rádi i do Prahy, jedna cestovka tady dělala víkendové výlety – letadlem, hotel, all inclusive. Je zajímavé, že v Praze je islandská pekárna, pracují tam velmi úspěšní islandští pekaři, nedávno otevřeli další pobočku, a v Reykjavíku je pro změnu česká. Mají tam stroj na rohlíky a pečou český chleba. Ale vlastní to Islanďan, i když peče české rohlíky.

Renata Emilsson Pešková, spoluzakladatelka a členka vedení spolku Čeština na Islandu a předsedkyní Móðurmálu – asociace o vícejazyčnosti, učí na Pedagogické fakultě Univerzity Islandu