COOLna

Spoustě lidí se rozbila krátce po záruční době elektronika nebo i další výrobky. Vy jste prý na tohle téma kdysi dělali průzkum. Jak dopadl? Našli jste nějaká „kazítka“?
Dopadl docela nelichotivě. Skoro 75 procent dotázaných uvedlo, že se s něčím podobným už v životě setkali. A je jedno, jestli se výrobek rozbil v řádu týdnů, měsíců, nebo třeba do roka po záruce. Spousta lidí je přesvědčená, že něco podobného jako „kazítka“ existuje. Ale je to tak trochu bájná součástka.

Hodně jsme se tomuhle tématu věnovali a musím přiznat, že žádné speciální komponenty, které by měly snižovat životnost třeba u elektroniky nebo takzvané bílé techniky, jsme nikdy nenalezli. Prostě je to trochu jinak. Za tu dobu, co se opravám intenzivně věnujeme, můžu říct, že jde často o celkovou kvalitu, o výrobní postupy, zpracování a úmyslně použité materiály. To pak můžeme u některých výrobků označit jako jakousi řízenou nekvalitu.

Asi chápu, kam míříte. Před lety jsem se bavil s jedním známým sběratelem kuriozit a ten mi popisoval, že třeba dříve byl kondenzátor u lednice vyráběn ze čtyřmilimetrového plechu, ale postupně byl u výrobků nahrazen milimetrovým, který se prostě po nějakém čase vypálí. Výměna součástky je pak natolik drahá, že si zákazník většinou pořídí úplně nové zboží.
To může být taky docela dobrý příklad. Já to popíšu na dvou mixérech, které máme právě u nás na krámě, kde se také zabýváme opravami i prodejem druhojakostního zboží. Na první pohled vypadají úplně stejně a pracují na úplně stejném principu. Ale jeden z nich váží dvě kila a ten druhý, profesionální, bezmála dvacet kilo. Máte co dělat, abyste ho nadzvedl. A rozuzlení je jednoduché. Ten jeden je plný plastových součástek, co jsou navíc k sobě lepené. Všechno je zanýtované, abyste se do něj opravdu hodně špatně dostával v případě opravy. No a na tom druhém jsou všude šroubky, které se dají odmontovat, a celý se dá v pohodě rozebrat a znovu sestavit. A když máte náhradní díly, pak samozřejmě i opravit.

Chápu, že je takový postup asi účel, aby si museli zákazníci koupit opětovně nový výrobek. Kdy se tohle v naší evropské společnosti změnilo? Možná mám zromantizovaný pohled na věc, ale dřív přece byly firmy hrdé, že dělají něco, co přetrvá dlouhou dobu. Typicky se třeba u starších mercedesů tvrdilo, že se vám dříve rozpadne karoserie, než zničíte jejich naftový motor, co najede bez problémů milion kilometrů. Je takový přístup dnes ojedinělý?
Abychom to přesně rozklíčovali, museli bychom asi udělat nějakou socioekonomickou sondu. Na druhou stranu ta odpověď z ekonomického hlediska nejspíš není zase tak složitá. Dost to souvisí s konzumní společností, spotřebováváním výrobků a služeb v době globalizace, kde hlavním vodítkem bylo prorazit na trhu namísto kvality cenou. Dnes se naprosto běžně zboží vozí z jednoho kouta zeměkoule na druhý. Mnoho lidí dává právě ceně přednost a nakupuje stále více na internetu než v kamenných prodejnách. Navíc ten trh je prostě jenom jeden, a když si třeba všichni koupí lednici, která jim bez problémů vydrží čtyřicet let, pak výrobce po nějaké době nebude mít komu dodávat.

Proč by si někdo pořizoval tutéž věc dvakrát třikrát, když to pořád funguje?
Jak jsem říkal, podle mě to asi dost souvisí s globalizací, s levnou pracovní silou v jihovýchodní Asii a tím, že na trh pak uvádíte opravdu levné, i když méně kvalitní produkty. Ale abychom jenom nenadávali, vidím, že se tenhle trend pomalu obrací. A můžeme to pozorovat i u nás.

Jak to myslíte?
Stále více lidí dává nejenom v Evropě, ale i v ČR důraz na alespoň elementární udržitelnost, na uhlíkovou stopu, kterou spotřebováváním stále většího počtu výrobků na planetě zanecháváme. A kvůli této poptávce na to reagují i samotné výrobní firmy. Jednou ze základních podmínek, abychom to mohli ukočírovat, je snadná opravitelnost takových výrobků a dostatek náhradních dílů. Doteď v podstatě nepoctivý výrobce žádná speciální „kazítka“ nepotřeboval. Stačilo životnost ovlivňovat konstrukcí, použitým materiálem a třeba tím, že se nedal výrobek pořádně jednoduše rozebrat. A když to nejde rozebrat a složit, pak to prostě neopravíte, nevyplatí se to.

Volání spotřebitelů v Evropě však bylo tak silné, že byl v roce 2021 přijat soubor evropských pravidel pro prodlužování životnosti výrobků, například jde o směrnici s názvem Eco Design, jež výrobcům dodávajícím na společný trh nařizuje zajistit opravitelnost minimálně deset let. To prakticky znamená, že musíte mít i ke starším výrobkům také náhradní díly. Zatím se to tedy týká bílé techniky, ledniček, myček, praček a také displejů, takže jde třeba o televize nebo monitory. Ten seznam zboží se postupně rozšiřuje.

A bude to mít podle vás vliv na nás, koncové zákazníky? Že se zvedne i kvalita výrobků a nerozbijí se tak často krátce po záruce?
Zatím se to nedá posoudit, protože všechny opravy po roce 2021 spadají do těch záručních. Osobně však mohu potvrdit, že už před tímhle legislativním krokem některé zodpovědné firmy začaly takhle přemýšlet. Můžu třeba zmínit Group SEB, do které spadají Rowenta, Tefal, Krups a další značky. Ty už na opravitelnost výrobků přešly před nějakými deseti lety a dneska mají v tomhle ohledu náskok. A přidávají se další výrobci. Samozřejmě nevěřím, že se tenhle začarovaný kruh dá změnit jakýmkoliv legislativním opatřením. Jsem rád, že tyhle změny přicházejí většinou opravdu zdola, od zákazníků. Když prostě budou vyžadovat kvalitu, pak to má význam. Příště si od firmy, jejíž výrobek se pokazí těsně po záruce, kupovat nebudou. To si myslím, že se nyní i děje.

Chápu, ale nebude mít v současné době kvůli inflaci a případné ekonomické krizi hodně lidí spíše hluboko do kapsy? Potom si raději koupí třeba přes internet ze zahraničí levnější varianty kvalitních výrobků, o nichž mluvíme. I za cenu toho, že budou riskovat, že jim tak dlouho nevydrží.
To může hrát také velkou roli. Samozřejmě že samotná opravitelnost výrobku i po záruční době sama o sobě není samospasitelná. Opět bude rozhodovat cena. A to i té samotné opravy. Když si koupíte nějakou méně kvalitní věc za tři stovky a hodina našeho technika vychází na 650 korun, pak se vám to nevyplatí, i kdyby se ten náhradní díl dal pořídit za dvacku. U nějakých dražších věcí se to už zase vyplatit může. Vždy budou existovat dva typy firem. Jedny, které si zakládají na značce a budování její oblíbenosti. Ty si uvědomují, že lidé mají mnohem více na výběr, že taktika „po záruce vyhodit“ už tolik nefunguje a že zákazníci raději sáhnou po něčem kvalitním. Stále však zůstane obrovská hromada bezejmenných značek především z Asie, které trh zavalují levným zbožím.

I světové značky vyrábějí především v Číně, ne?
To sice ano, ale pořád se to jmenuje například Samsung a ten si kvůli své značce nedovolí prodávat šmejd, protože ví, že je na to zákazník v Evropě citlivější. Tedy respektive stále větší skupina zákazníků, než tomu bylo dejme tomu před deseti lety. My tu rozdílnou kvalitu vidíme potom u nás v opravnách, když se něco pokazí.

Když jste mluvil o nové evropské legislativě ohledně náhradních dílů, kdo má na její naplňování dohlížet?
Má to pod sebou ministerstvo průmyslu a obchodu a dohlížet by na to měla v budoucnu podle mých informací Česká obchodní inspekce. Ale nevím, jestli mají na nějaký proaktivní přístup ještě kapacity. Mají toho na starosti opravdu hodně. Řešením by mohlo být i označování výrobků prodejci, jako je tomu třeba u energetické náročnosti elektrospotřebičů. Něco podobného by se mělo zavést postupně i u opravitelnosti.

To bychom třeba rádi prosadili. Prostě by šlo o značku, jež by určovala, jak snadno je výrobek rozebíratelný a opravitelný. Třeba takový symbol kladívka by zákazníkovi rovnou ukazoval, jak na tom výrobek je. Například jedno kladívko ukazuje, že nejde rozložit a nejsou díly. Tři kladívka, že jsou díly a výrobce má i vlastní servisní síť u nás. A tak dále. Připomínkovali jsme to a ono to v podstatě v nějaké formě v té nové legislativě už je navržené. ČR má na její zavádění nějaký čas, to byste se musel zeptat přímo na ministerstvu průmyslu.

Není to jenom další administrativa pro firmy a nezdraží to výrobky?
Nemyslím si. Když se před deseti lety zaváděly energetické štítky, které měly zákazníkům při koupi napovědět, jakou bude mít výrobek spotřebu, zase tolik lidí je nesledovalo. Dneska je to úplně jiné a tahle informace patří k naprosto zásadním při rozhodování, kterou pračku nebo ledničku si do domácnosti pořídíte. I kvůli zdražení elektřiny se po tom každý pídí. To samé by mohlo ukazovat i to, zda je výrobek rozebíratelný, nebo jen svařený či nýtovaný, a podobně. Sám jste naznačoval, že zřejmě přichází ekonomická stagnace, nebo možná i nějaká krize. A slovy klasika – nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit kupovat levné a nekvalitní věci, co bude muset pořád vyhazovat.

Rád bych se zeptal na váš projekt Opravárna, tedy síť odborných servisů i drobných opravářů, a také na následnou iniciativu Opravme Česko. Jak jste se k tomu nápadu dostal?
Docela náhodou. Nejsem technicky vzdělaný člověk. Mám vystudovanou filozofii, politologii a mezinárodní vztahy, takže tohle nebyl můj obor. Dlouhé roky jsem dělal novinařinu, hodně jsem psával o životním prostředí a spolupracoval jsem s matadorem české ekologické žurnalistiky Čestmírem Klosem. V rámci redakční činnosti jsem se dostal k zajímavému tématu, jak po Evropě fungují takzvané iniciativy repair café, tedy akce, kdy se potkávají zákazníci s opraváři a u kafe se pak opravují rozbité spotřebiče. Vzniklo to před mnoha lety v Nizozemsku, ale rozšířilo se to po celém kontinentu i v řadě okolních zemí a také po světě. Když jsem se na to zaměřil, nic podobného v ČR nefungovalo, proto jsme si s kamarády řekli, že něco na podobné bázi zkusíme, a vznikla firma Opravárna. Následně jsme z ní oddělili neziskovou organizace Opravme Česko, jež se zaměřuje na osvětu a zákony.

O Češích se v minulosti tvrdilo, že jsou to zruční kutilové. Platí to i dneska?
Myslím, že ano. I když je to u modernějších výrobků kvůli jejich konstrukci mnohdy o dost těžší. Pro srovnání, dříve si na staré škodovce stodvacítce udělal spoustu úprav pomalu každý zručnější chlap. Dneska se k motoru moderního auta sotva dostanete, jak je zakapotované. Občas si musíte i na výměnu žárovky světlometu zajet do servisu. Ale pořád je u nás hodně zručných lidí. To jsme viděli už kdysi, když jsme sháněli naše vlastní techniky.

A jak se podařilo tenhle byznys rozjet?
Původně šlo jen o takový web, kde jsme propojovali lidi, co poptávali opravy všeho možného, se zručnými řemeslníky a opraváři. Tenhle model zaměřený jenom na takzvané pozáruční opravy nebyl ekonomicky úplně udržitelný. Později jsme se účastnili i nějakých startupových soutěží (soutěže pro začínající firmy s neotřelými nápady) a získali také investory. Jelikož jsme měli síť zkušených techniků, nakonec nás oslovily velké firmy – zpočátku Alza a Decathlon, pro něž jsme začali dělat i záruční opravy. Sestavili jsme tým profesionálních techniků, kteří začali opravovat fitness běžecké pásy a další stroje. Během jednoho měsíce nám obrat vylétl asi o deset tisíc procent a začalo se dařit.

Tak to vám gratuluju. A co pozáruční opravy a váš spolek i iniciativa Opravme Česko?
Kvůli tomu jsme ty dvě věci nakonec oddělili. Takže existuje Opravárna, dnes Repairsys, kde děláme záruční servis pro firmy z celé Evropy. Tam jsem nakonec přenechal vedení někomu jinému, přece jenom nejsem zkušený manažer. No a my jsme se vrátili opět ke kořenům. Pronajali jsme si v pražské Holešovické tržnici část haly a věnujeme se pozáručním opravám. Zpočátku jsme trochu bojovali s tím, že nás lidé pořád vnímali jako nějaké kutily a mysleli si, že jim opravíme věci za padesátikorunu. To se postupem času změnilo a už chápou, že to je jinak. Vždy jim za nějakých 300 korun uděláme diagnostiku a sdělíme, kolik by taková oprava stála, podle toho se zákazníci sami rozhodnou. Navíc jsme naše podnikání rozšířili i o elektronický obchod O-shop, kde nabízíme druhojakostní nebo rozbalené zboží s jednoletou zárukou.

O co jde?
Jde o výrobky, které jsme třeba opravili a nikdo si je nevyzvedl. Nebo jsme měli výrobky složené ze dvou kusů stejného, na nichž byl rozbitý jiný komponent. Nejdříve jsme to dávali jenom na internetový bazar Aukro, ale vždy to rychle zmizelo. Nakonec jsme se spojili i s menšími výrobci, jimž se hromadilo rozbalené zboží, které lidi mohou při koupi přes web vrátit bez udání důvodu do čtrnácti dnů.

Jim se nevyplatí kvůli tomu zřizovat vlastní obchod, v podstatě jsme je tak propojili se zákazníky přes náš vlastní O-shop, kde tohle všechno nabízíme. Máme tam kategorie jako domácí elektro, bílé elektro, nářadí apod. Nově nabízíme také repasované mobily a PC, v e-shopu máme více než tisíc produktů se slevami 20 až 60 %. Na slevy Češi, obzvlášť dnes, hodně slyší, takže jsem přesvědčený, že tento projekt bude mít úspěch.

Takže zase tolik na kvalitě výrobků nezáleží?
To přece není pravda. Jen takhle dovedeme obsáhnout oba segmenty trhu. Podílíme se na záručních opravách vyhlášených značek a dokážeme prodávat nejenom jejich rozbalené výrobky, ale i opravovat a dávat dohromady věci, které tak kvalitně vyrobené nejsou a přitahují jiný druh zákazníků.

Ale základní myšlenka je stejná: nespotřebovávat další tuny a tuny nových výrobků, je důležité jim všem dát nový život. I to je smysl a unikátní zaměření celého ekosystému projektů a firem, jež postupně uvádím na trh. A uvidíme, zda se v následujících letech bude tenhle konzumní nebo možná hyperspotřební způsob života dál postupně měnit. Já doufám, že ano.

Jan Charvát

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.