COOLna

Je lidskou přirozeností chtít si život co nejvíc usnadnit. Jenže usnadníme si ho tím, že utečeme od vztahu, kde se vyskytl problém?

Na jednu stranu přiznávám, řešit je obtížnější než utéct. Řešit znamená namáhavě hledat k druhému cestu, nalézat průsečík, kompromis, někdy i ustoupit. Snazší je utéct. Jenže, na druhou stranu, skutečně pak budeme mít život snazší – nebo těžší?

Kdo utíká od problémů ve vztahu, ten bude utíkat z každého vztahu. Problémům se totiž nedá vyhnout, problémy patří k životu. Přesněji řečeno: Život sám je problém. A my máme hlavu a srdce od toho, abychom nalézali řešení. Racionální i citlivé.

Partner, který utíká od problémů, má paradoxně ten hlavní problém v sobě – neochotu řešit problémy. Bude zacyklený v odchodech, dokud se nerozhodne změnit svůj život k lepšímu – hledat chybu ne v druhých, ale v sobě. Co hledá, to je schopen najít a napravit.

Pak kupodivu najde lék na všechny problémy, které jej ve vztazích potkávají. Ten lék i řešení jsou totiž v něm.

Modernímu člověku to nevadí. Co selhalo, to vyhodí a hledá jiné. A takto se lidé naučili přemýšlet o všem. Proč něco zachraňovat, když je všude kolem spousta dalších alternativ? K čemu zachraňovat vztah, když všude jsou noví lidé?

Trendem se stalo spotřebovat, zbořit, ale už nestavět. Proto je doba singles. Doba těch, kteří buď stavět nechtějí, nebo by chtěli, ale zjistili, jak je v této době těžké poznat nějakého Stavitele.

Základním principem dosažení úspěchu v jakékoli oblasti je zaměření a soustředění.

Lidský mozek je neskutečně mocný. Dokáže vymyslet cokoli, pokud se nerozptyluje a koncentruje.

Jenže dnešní člověk vytváří úspěch, a to i ve vztazích, s velkým sebezapřením. Filmy, seriály, bulvární zprávy, sociální sítě, všechno je napěchované změnou – i na ulicích je neustále množství neokoukaných těl a každé z nich je jiné než to, jaké má náš partner. Každý člověk, kterého míjíme, má něco, co náš partner nemá. V našem těkajícím mozku tak vzniká dojem, že každý je lepší než náš partner. Přitom stačí obrátit úhel pohledu a zjistíme, že i náš partner má něco, co nemá nikdo jiný. Na světě totiž neexistují dva stejní lidé. Každý má tedy unikátní hodnotu. I ten náš.

A tak někdy o nejbližšího člověka musíme přijít, abychom poznali, jak moc nám v životě chybí. Je to jako se zdravím. Dokud ho máme a vnímáme jako samozřejmost, ani si ho nevšimneme. Až když zdraví ztratíme, začneme v něm znovu vidět hodnotu, starat se o něj, přát si ho zpátky, soustředit se na něj.

„Řekl mi: Už ses mi okoukala… Promiň, odcházím,“ stálo dnes v dalším ze stovek e-mailů. Čím déle ve vztahu jsme, tím pravděpodobněji tuto větu uslyšíme. Svým způsobem je to dobře. V tu chvíli poznáme, koho jsme opravdu měli vedle sebe.

Kdo těká, klouže po povrchu. Takový člověk se při výběru partnera obvykle rozhoduje povrchně, POUZE podle vzhledu. A takového čeká obtížný život. Vzhled totiž s věkem vadne. I modelka stárne, okoukává se. Ostatně, kdybychom stáhli z člověka kůži a rozprostřeli ji na podlaze, zabere jen dva metry čtvereční. Taková plocha se někomu okouká i za jednu noc.

Naproti tomu lidské nitro je nekonečné. Ano, zatímco pokožka stárne, nitro zraje. Z vnější strany člověk s věkem ztrácí, ale svou vnitřní moudrostí získává. Dalo by se říct, že navenek chudne, přichází o svou atraktivitu, zatímco uvnitř bohatne, nabývá své zkušenosti, rozhledy, poznání.

Očima lze bohužel hodnotit jen povrch. Tedy nic, co je na člověku skutečně dlouhodobě krásné, ba v čase stále krásnější. Kdo to ví, už poznal, že je radost zavřít oči a užívat si druhého jen – citem. Do hloubky jeho osobnosti, charakteru, skutečného srdce.

„Na světě je sedm miliard lidí. Tak proč se zdržovat s jedním jediným? Proč takhle promarnit svůj život a nikoho dalšího nepoznat?“ To je prostá logika moderního člověka.

Stejný přístup, jako kdyby silničáři přestali udržovat hlavní cestu, protože na světě je spousta vedlejších. Ve skutečnosti je třeba všechny komunikace udržovat, mají-li zůstat sjízdné. A nyní již nemluvím o silnicích, ale o komunikaci jako takové.

Komunikace obecně je spojnice mezi dvěma body (nebo lidmi). Kde není komunikace, jsou jen dva oddělení lidé. Oba zpočátku mohou mít radost, že je čeká snazší život – nebudou muset žádnou komunikaci udržovat, odhrnovat sníh, solit povrch; nebudou se muset starat, řešit kompromisy. Bohužel tím nezískají, ale ztratí – kontakt s nejsilnější emocí v životě, láskou.

Kdykoli milujeme, ať člověka, nebo práci, přirozeně tomu odevzdáváme maximum. Dokážeme se rozvíjet, ponaučovat a jsme při tom bytostně šťastní. Chceme ten slastný pocit opakovat, a to co nejčastěji. Co lidé dělají s láskou, to dělají vždycky dobře.

Ano, komunikace dá práci. Umožňuje ale druhého postavit na nohy, a tím vytvořit dvojité štěstí. Radost, kterou máme z druhého (že se mu vede lépe), i radost, kterou máme ze sebe (že my jsme jejím původcem). Proto dáváním ve zdravém vztahu oba bohatnou.

Kde není protažená silnice (komunikace), tam zůstávají lidé oddělení a v izolaci. Vzájemná energie neproudí. Vztah nemá smysl, protože fakticky dávno zamrzl.

„Co z toho budu mít?“ – typická otázka této doby. Hlavně vydělat. Hlavně brát.

Jenže v ekonomice tento přístup způsobuje inflaci. I ve vztazích. I v nich je totiž důležité dávat. Ale ne jenom dávat. Důležitá je vyváženost.

Kdo jenom dává, přirozeně přitahuje ty, kteří jenom berou. Ten, kdo jenom dává, tedy musí mít nastavenou osobní mez, protože ti, kteří jenom berou, žádné meze nemají. A nyní nemluvím o penězích, ale daleko hodnotnějších komoditách, které nejde za peníze koupit. O času, energii, porozumění.

Kdo přestane tohle všechno druhému dávat, učí svůj protějšek žít v osamělosti, potažmo s někým novým, kdo tohle všechno naopak tomuto protějšku dávat začne. A ten, kdo přestal dávat, nakonec zůstává sám. Jeho škoda. Sám ztrácí možnou podporu v těžkých chvílích, rameno, na kterém by se mohl vyplakat, ucho, kterému by se mohl svěřit, paži, která ho mohla obejmout, srdce, které by mohlo soucítit a porozumět.

Žijeme v době, kdy je na mnoha úrovních zvykem brát. Vytěžovat zdroje a pak hledat jiné. Jako by člověk a jeho svět neměli své limity. Jako by jednou neměl nastat konec.

Sledujme své pocity. Máme většinou pozitivní, anebo negativní? V jakém prostředí vlastně žijeme? Tvoří naše okolí spíše radost, upřímnost, štěstí, nebo lež, faleš, ubližování? Nemá prostředí, ve kterém žijeme, přímý dopad na to, jak se cítíme, potažmo jak se pak sami chováme? Co děláme pro to, abychom žili v (energeticky) zdravém prostředí, daleko od toxických lidí?

Všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejčastěji obklopujeme. Proto stojí za to přemýšlet, jaké lidi si vybíráme „do svého týmu“, jaké lidi si pouštíme do své hlavy, srdce. Zvláště dnes.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.