COOLna

Kolikrát si říkám, jestli má ještě vůbec cenu pouštět se do polemik ohledně dopadů bezuhlíkatých nařízení a vizí, které přinášejí zatím jedinou jistotu: všechno bude dražší nebo možná něco z toho už nebude vůbec. Od energií, potravin až po cestování. Přinášet pohledy do veřejné diskuse je jedna věc, ale hmatatelný výsledek projevující se v rodinných rozpočtech druhá. A dost zásadnější. Jenže kde nic – tu nic. Jen přituhuje a přituhuje.

V hlavě i po kapsách můžete mít bezpočet racionálních argumentů. I internetové diskuse pod články s touto tematikou jsou plné racionálních úvah, kde vlastně skoro nikdo nechápe, proč se musí zavádět opatření s negativními dopady na peněženky drtivé většiny lidí. Přesto se ve vytváření směrnic a opatření pokračuje dál, jako by to všem, co rozhodují, bylo úplně jedno, byli hluší, slepí, nevnímaví. Empatii projevují maximálně tak, že po vás hodí nějakou dotací, která ale stejně nic moc neřeší.

Podotýkám, prostupuje to napříč politickým spektrem, v řadě zemí EU, a nejde ani o tu kterou konkrétní vládu či partaj. Už řadu let také u nás vidíme, že proti příliš rychlé a důrazně vedené zelené politice se jakoby protestuje v našich luzích a hájích, asi aby se neřeklo. Pak se odjede do Bruselu (ať už je to Babiš, anebo Fiala) a srazí se tam paty. A pokud nezačne křičet významná lobby jako třeba automobilky proti normě Euro 7, zařadíme se vždy do zástupu těch poslušných, co se chystají splnit i to, co v konečném důsledku drtí nebo drtit bude životní úroveň většinové společnosti, možná s výjimkou horních deseti tisíc.

Odtržení politických elit od reality poměrně trefně vykreslovala nedávná televizní debata německého kancléře Olafa Scholze, tedy šéfa země, která drží zelenou laťku proklatě vysoko nad poměry i možnosti dalších zemí a obyvatel EU včetně Česka, s běžnými občany.

Například 48letý hutník považoval za špatný především pokus ministra hospodářství a ochrany klimatu Roberta Habecka zakázat od roku 2024 instalaci nových plynových či olejových kotlů v domácnostech. V televizi od pana kancléře uslyšel: „Každý si zaslouží odpověď.“ Na což mu trochu naštvaně opáčil: „To mi nestačí, musí následovat skutky!“ A ty posléze opravdu, světe, div se, přišly. Německá vláda tento krok pod tíhou veřejného mínění už přehodnotila.

O deset let mladší strojní zámečník a táta čtyř dětí si pak postěžoval, že i když s manželkou oba pracují, tak na výlet s dětmi do zábavního parku už jim fakt nezbývá. Neuchlácholila jej ani kancléřova nabízená vládní pomoc se zvýšenými přídavky na děti a příspěvkem na bydlení. „Při vší úctě, to jsou všechno kapky v moři. Život jako takový se stal tak drahým, že už si nemůžete nic dovolit,“ pravil. Střední třída podle něho upadá a kancléř by měl být „více šéfem“.

Ani si nemusíme promítat tyto výpovědi o náladách v Německu k nám, abychom seznali, že jsme na tom jako přes kopírák. A tak nevím, zda má pravdu komentátor Alexander Tomský, který v textu „Politika lží“ tvrdí: „Většina politiků hlavního proudu má psychický problém s prezentací ideologie, neboť dobře vědí, že ji značná část společnosti neschvaluje. Západní elity se lidu vyhýbají, a proto jim nezbývá než lhát.“

Nebo „jen“ většina těchto politiků vlastně leckdy vůbec netuší, která bije? Ani jedna z těchto variant nemůže ale přinést alespoň povzbudivou odpověď na základní otázku rodinné ekonomiky: „Zvládneme to všechno nějak poplatit, když to zákonem zavedou?“ A pak se nám Čechům divte, že šlapeme na brzdu v utrácení a způsobujeme nepřímo vlastní ekonomice potíže s příliš vleklou stagnací. Když se totiž můžete spolehnout zas a jenom na sebe, pak prostě platí krédo našich babiček: Forot je pán.

Petr Bayer

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.