COOLna

Lze znevýhodnění jedněch napravit tím, že znevýhodníme jiné? Tu otázku klade už šedesát let americký model affirmative action (překládá se to jako podpůrná akce či pozitivní diskriminace). Je-li například na univerzitách méně černošských studentů, než by odpovídalo jejich podílu v populaci či přání po rozmanitosti, k rase se přihlíží jako k přijímacímu kritériu. Tak se dostane na vysoké školy víc Afroameričanů na úkor bělochů i jiných. Ve čtvrtek Nejvyšší soud USA rozhodl, že tento postup je protiústavní.

Prezident Biden říká, že v rozmanitosti je síla, a něco na tom je. Problém je jinde. Ne v tom, že síly zla chtějí vytěsnit síly dobra, ale že jde o konflikt dvou bohulibých zásad. Na jedné straně je náprava křivd, ale i otázka, jak dlouho se mají napravovat. Na druhé straně je rovnost před zákonem a otázka, mají-li se dávné křivdy na Afroameričanech napravit tím, že se křivdí Asijcům (právě ti jsou ve vzdělání nejúspěšnější).Ve skutečnosti to nebude tak horké. Nejvyšší soud prohlásil za neústavní takové uspořádání přijímacích zkoušek, jež hodnotí rasu či etnicitu (zvýhodněním jedněch logicky znevýhodní jiné). Ale školy mohou přihlížet k přijímačkovému eseji, v němž dotyčný třeba napíše, jak rasa ovlivnila jeho život. A hlavně. Nejvyšší soud rozhodl o univerzitách. Jenže v mnoha jiných oblastech – od kultury po korporát – panuje kult antidiskriminace a rozmanitosti v ideologickém duchu.

Zásadní je, že Amerika založila svůj úspěch posledního století na meritokracii, na hodnocení podle výkonu, ne podle ideologie. Zdá se, že na univerzitách se k meritokracii vrací. Ale jsou i branže, kde ji neopustila – třeba sport. Kdyby se nadále sázelo pouze na rozmanitost podle kvót, dříve či později by se kladly i tyto otázky. Proč se v atletice prosazuje tolik černých? V plavání tolik bílých? Proč tolik Židů získává Nobelovy ceny? Nemá se s tím něco dělat? Tleskali by takovým otázkám pánové Biden a Obama?

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.