Vesnička Schmilka, vizuálně zaměnitelná například s českým Hřenskem, je typickou německou pohraniční obcí. Jejímu podlouhlému profilu a malebným historickým domkům, usazeným v těsném údolí Labe, vévodí vizuálně nápadný objekt bývalé celnice. Ta už zapotřebí není. Minimálně od května 2004, kdy se i Česko stalo součástí Evropské unie. Rázovitá německá víska ale o svou kontrolní úlohu nepřišla. Je tu umístěna automatická měřicí stanice, která hlídá kvalitu vody v Labi.
Chtělo by se říct Wasser kennt keine Grenzen, voda nezná hranice. A platí to nejen pro vodu, ale i její znečištění. A Němci díky kontinuálnímu měření na Schmilce vědí, jaká voda k nim z Česka přitéká.
My v Česku nevíme, jakou vodu jim za hranice posíláme.
Česko je zastoupeno v Mezinárodní komisi na ochranu Labe, která se má mimo jiné starat o snižování znečišťování řeky. Ale když u nás dojde k nějaké menší havárii, úniku chemických nebo biologických látek do řeky, dozvíme se to nejdřív od našich západních sousedů. Jak to? Pochopitelně, že česká větev povodí Labe disponuje vlastním a velmi propracovaným systémem měření a kontroly. Ale nemáme v něm instalovaný žádný dafniový nebo řasový toximetr.
Data nejsou z nejčerstvějších, ale mezi lety 2010–2012 se to stalo hned čtrnáctkrát. Čtrnáctkrát za čtyřiadvacet měsíců museli na německé straně vzít telefon a prozradit nám, že už se to zase povedlo. Že z Česka teče voda obohacená o frakce motorového oleje, manganistanu draselného, nespecifikované množství lehkého topného oleje nebo podivné mastné vločky na hladině. V roce 2013 se to opakovalo znovu, šestkrát. A v roce 2015, mimo jiné, jsme po Labi do Německa poslali sedminásobek dosavadního maxima (anebo čtyřicetinásobek průměru) běžné koncentrace polychlorovaných bifenylů. Opět nás na to museli upozornit naši sousedé.
Není to ale tak, že by Německo mělo toximetr v příhraničí na Labi jen proto, aby na nás mohlo ukazovat prstem. Německou se stejnou pečlivostí a důsledností stará o to, jaká voda Labem protéká zemí až do moře. Labe, Alstera, Kollau, Flottbek, říční kanály jako Isebek nebo boční koryta jako Reiherstieg. I ty si v Hamburku u ústí hlídají a kontroluje se jakost vody. Stanic vybavených stejnými toximetry, dafniovými a řasovými, jako u Schmilky, tu mají devět. Pokrývají jimi celou deltu Labe při ústí, nepřetržitě, čtyřiadvacet hodin denně. V Německu se nestane, aby nevěděli o tom, že do moře teče znečištěná voda.
A v tom, že něco takového „víte“, tkví první podstatný význam toximetrů.
Toximetry umí právě tyhle výkyvy a odchylky zaznamenávat nepřetržitě, a přispět tím k identifikaci zdroje znečištění. Samotnému znečištění zabránit nedokáží, ale mohou o něm vydat svědeckou výpověď. Což je druhý praktický význam instalovaných toximetrů.
Veřejně přístupná data z jimi vybavených měřících stanic v Německu totiž fungují preventivně. Žádný podnik se nebude dlouho vědomě dopouštět znečišťování řeky, když ví, že na jejich pochybení mohou data z toximetrů ukázat. Přišlo by se na to, a proto to nikdo schválně nedělá. V označeném úseku silnice měřeném radarem také sundáte nohu z plynu.
V 70. a 80. letech minulého století byly na německém Rýně zaznamenávány jako chemické úniky jen události, které rozhodně nešly přehlédnout. Včetně katastrofální havárie v průmyslovém areálu Schweizerhalle z 1. listopadu 1986, při němž během požáru z chemičky Sandoz uniklo do řeky kvůli odtoku hasební vody 20–30 tun vysoce toxických pesticidů.
Došlo k přesunu od zásahů řešících nastalé akutní situace k předcházení havárií. Proto tu byly v roce 1989 instalovány první dafniové toximetry.
Nikoliv proto, aby zabránily opakování Sandozu. Ale aby pohlídaly řeku před mnohem menšími a nenápadnějšími úniky, které vytrvale devastovaly kvalitu zdejší vody.
A pro všechny bylo nemalým překvapením, když místo 10–20 chemických úniků ročně, které tu pro svou nepřehlédnutelnost byly dříve hlášeny, začaly toximetry vypovídat o desítkách dalších, menších, přehlédnutých.
Například v roce 1989 jich bylo 61. Ale o tři léta později už jen 17, v roce 1993 už jen 9. Protože už se vědělo, že se o tom ví, a neschová se to. V roce 1994 pak na Rýně poprvé nedochází k situaci, že by se snad vodoprávním úřadům nepodařilo dohledat a objasnit příčinu kontaminace.
Na Rýnu dál dochází k haváriím a únikům znečišťujících látek. Nehody se prostě stávají. Ale každá má svého adresného viníka, příčina je objasněna, je znám zdroj a původce. I díky toximetrům s perloočkami, řasami anebo svítícími mořskými bakteriemi.
Proč toximetry používají? Chtějí vědět, zda a jak je skutečně čistá voda, kterou ze svých čistíren odpadních vod vrací zpátky do řek.
Nic takového ale v Česku nejspíš nepotřebujeme. Pramení u nás řeky, kterými posíláme vodu dál Evropou do Severního, Černého a Baltského moře. V jaké kvalitě, jakosti, to nás ale nezajímá. Nám stačí jen vyčkat, až zase z Německa zavolají, že u nás došlo k havárii, které jsme si nevšimli. Zase.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář