COOLna

Co je to konflikt? Je konflikt vždy nežádoucí? Jaký je rozsah lidských konfliktů? Jaké jsou příčiny konfliktů? A když už konflikty nastanou, jak by je měl člověk optimálně řešit? Tyto obecné otázky mají důležitý význam pro pochopení a zmírnění současných konfliktů.

Slovo „konflikt“ pochází z latinského slova „confligere“, tedy „srážet se“. Není možné, aby dva objekty, jako jsou kulečníkové koule, zaujímaly stejné místo. Pokud se jeden pohybuje směrem k druhému a narazí do něj, pak se s ním srazí nebo se dostane do konfliktu a vytlačí ho. Konflikt je nevyhnutelný. Může, ale nemusí být destruktivní.

V rámci lidské sféry může konflikt nastat uvnitř člověka, mezi dvěma nebo více jednotlivci či skupinami nebo uvnitř velkých společenských organizací, především národních států, nebo mezi nimi. Proto existuje celá řada druhů konfliktů, od vnitropsychických až po mezinárodní.

Ke konfliktům uvnitř jednotlivců i mezi nimi může docházet z řady důvodů. Podle Sigmunda Freuda jsme rozpolceni mezi vrozenými pudy lásky a sebezáchovy na jedné straně a agresí a destrukcí na straně druhé. Dnešní teoretici konfliktů, jako je Johan Galtung, mají tendenci upouštět od takových zastřešujících vysvětlení a místo toho tvrdí, že lidské konflikty jsou z velké části způsobeny skutečnou nebo vnímanou neslučitelností či rozporem mezi postoji, chováním, zájmy, potřebami, postoji a/nebo hodnotami konfliktních stran

Pokud se konflikty neřeší nebo „neřídí“ v rané fázi sporu, mohou eskalovat a strany konfliktu mohou použít jakékoli dostupné prostředky, včetně výhrůžek, právních represí a přímého či nepřímého násilí, aby „porazily“ druhou stranu a „vyhrály“ konflikt. K tomu často dochází mezi takovými stranami, jako jsou páry v procesu nepříjemného rozvodu, stejně jako mezi národy (například Indie a Pákistán, Rusko a Ukrajina a Čína a Tchaj-wan); mezi existujícími státy a vznikajícími národními státy (včetně Izraele a Palestiny) a také mezi státy a nestátními aktéry (Spojené státy a Al-Káida/ISIS).

Strany v konfliktu se mohou uchýlit ke třem základním typům chování: přesvědčování, nátlaku a odměňování. Pokud argumenty selžou, často zasahuje síla zbraní. Pokud a když se protivníci unaví hrozbami a/nebo násilím, může být jedna nebo obě strany přiměna pozitivními a/nebo negativními sankcemi k ukončení nepřátelství.

Konflikty mají různé výsledky. Jedna strana může „zvítězit“ a druhá „prohrát“ (ale ne být „poražena“).

Obě strany se mohou z konfliktu dočasně stáhnout, ale protože se jedna nebo obě strany nemusejí domnívat, že její zájmy/potřeby byly dostatečným způsobem uspokojeny, mohou později konflikt obnovit (jako v případě Ruska po zániku Sovětského svazu). Mnoho mezinárodních konfliktů odpovídá tomuto profilu a historici tvrdí, že druhá světová válka byla částečně důsledkem toho, že se nepodařilo úspěšně vyřešit dlouho doutnající zášť Německa vůči „vítězům“ z první světové války. Tomuto modelu odpovídají také pokračující konflikty Izraele s jeho arabskými sousedy a mnoho povstání a „teroristických“ akcí proti vládám, zejména proti okupačním mocnostem.

Konflikt může nezřídka vyústit ve skutečnou nebo domnělou úplnou likvidaci „nepřítele“. Srílanská vláda například tvrdí, že „zlikvidovala“ Tamilské tygry; spojenci „zničili“ nacistický režim; a „svobodný svět“ v čele se Spojenými státy „vyhrál“ „studenou válku“, jakmile se zhroutil Sovětský svaz. V jaderné éře je však možné, že konflikt zahrnující významné použití hromadných zbraní by skončil nejen likvidací konfliktních stran, ale i zánikem lidstva a možná i života na Zemi. Proto musíme navrhnout a zavést účinné a trvalé způsoby analýzy, prevence, řízení, řešení a transformace konfliktů.

Existují dva dominantní a někdy „protichůdné“ modely řešení konfliktů. Z „realistického“, „bezpečnostně“ orientovaného pohledu zahrnují opatření přijímaná k řešení konfliktů taková válečná opatření, jako jsou války, špionáž a sankce, často ve spojení s diplomacií. Cílem je bránit své domnělé zájmy a porazit nebo „neutralizovat“ „nepřítele“, nejlépe „zvládnutím“ konfliktu tak, aby se nevymkl kontrole, a jeho „vyřešením“ kombinací takových násilných a nenásilných prostředků, jako je zprostředkování, arbitráž, příměří a smlouvy. Kubánská krize je klasickým příkladem řešení mezinárodních konfliktů. Protože se však neřeší ani nevyřeší základní příčiny konfliktu, mohou se nepřátelské akce později obnovit.

Naproti tomu perspektiva orientovaná na mír klade důraz spíše na předcházení konfliktům než na jejich zvládání a preferovaným způsobem řešení konfliktů je nenásilná transformace konfliktů. Vzhledem k tomu, že násilí zřídkakdy funguje jako prostředek ke zvládnutí násilí, je třeba využít nenásilné strategie a taktiky, mají-li konfliktní strany změnit své postoje a chování z nepřátelství na toleranci. Gándhího kampaň za nezávislost Indie, boj Martina Luthera Kinga za občanská práva v USA a „sametová revoluce“ v roce 1989 v bývalém Československu jsou příklady nenásilného řešení konfliktů.

Zdá se, že konflikty jsou neodmyslitelnou součástí lidských vztahů, a proto je pravděpodobně nelze odstranit. Proto není úkolem transformátorů konfliktů a mírových pracovníků ukončit konflikt, ale spíše, jak řekl Kenneth Boulding, „učinit svět bezpečným pro konflikty“. To znamená snížit pravděpodobnost, že politický konflikt přeroste v násilný boj a válku.

Musíme společně pracovat ne na ukončení konfliktu, ale na ukončení války dříve, než ona ukončí nás.

Charles Webel, Ph.D., University of New York in Prague, Fulbrightův specialista na mír a řešení konfliktů