Německý filozof Martin Heidegger rozlišoval dva způsoby bytí. Prvním je takzvaný stav zapomnětlivosti bytí, který si lze představit velmi snadno. Kolotoč práce, povinností, v tom lepším případě i zábavy. Svou pozornost neustále zaměřujeme na vnější svět a na to, co k nám z něho přichází. Konzumujeme jídlo, pití, zboží, zážitky, emoce, vztahy. Po celodenním maratonu se na chvíli nezastavíme ani v posteli po ulehnutí, jelikož vyčerpáním rychle usneme. A ráno vše nanovo. V tomto shonu není prostor pro uvědomění si sebe sama – kdo jsem, kde jsem, kam jdu, je to opravdu to, co chci?
Druhý způsob, stav uvědomování si bytí, je autentický – vnímáme, že jsme a že žijeme. Uvědomujeme si, jak nám je ve vlastním těle, co prožíváme, co cítíme, jakou podobu mají naše myšlenky a kam jsou nasměrovány. Nacházíme se v kontaktu a v konfrontaci se základními záležitostmi, což nás může pobízet k naplňování své vlastní existence tím, že za ni převezmeme odpovědnost a uskutečníme ve svém životě změny. Jsme totiž jeho tvůrci.
Konfrontace se základními otázkami života je v každém případě náročná a často přináší řadu otázek, úvah a úzkostí. S těmito vnitřními konflikty pracuje existenciální psychoterapie. Hlavní témata (podmínky existence) jsou čtyři: smrt, svoboda, osamělost a ztráta smyslu. Americký psychiatr a psychoterapeut Irvin D. Yalom je nazývá základními záležitostmi a setkání s nimi vidí jako terapii existenciálním šokem, díky kterému může dojít k přeskládání našich priorit a hierarchie hodnot.
Milníkem, který nás přiměje k přemýšlení nad existenciálními otázkami, nemusí být nutně vážná nemoc nebo úmrtí blízké osoby. Může to být například období našich narozenin nebo různá výročí. Každý rok nám připomenou, že jsme zase starší. Každý rok ohlásí, kam jsme se za uplynulých dvanáct měsíců posunuli, kde jsme se zasekli, co se změnilo a tak dále. Upozorňují nás, že stárneme a tím se blížíme ke svému konci.
Častým obranným mechanismem, který užíváme, abychom se vyrovnali s úzkostí ze smrti, je vytěsnění. Jednoduše si ji nepustíme do vědomí, odsuneme ji hluboko do nevědomí, odkud však působí a může ovlivňovat řadu oblastí. Tato primární úzkost, která je plná děsu a hrůzy, má tendenci se transformovat ve strach.
Chápání svobody úzce souvisí s tématem odpovědnosti. V rámci existenciální psychoterapie je na odpovědnost nahlíženo jako na autorství v tom smyslu, že my jsme ti, kdo utváří naše já, náš život, vztahy, emoce i utrpení. Toto tvrzení může být zavádějící a zjednodušující. Šlo by namítnout, jak jsme odpovědní za to, že s námi v novém zaměstnání po zkušební době neuzavřou smlouvu na dobu neurčitou, či za to, že jsme uvízli v několikahodinové dopravní zácpě? Rovněž také jak můžeme být odpovědní za to, že máme nízký tlak nebo onemocníme boreliózou?
V otázce naší odpovědnosti je důležité především to, jak k těmto skutečnostem přistoupíme. Svoboda je v tom, že máme možnost volby, jaký přístup zvolíme, a za ten jsme odpovědní. V dopravní zácpě se můžeme vztekat, nadávat, spílat na silniční situaci… nebo tento čas využít například k telefonátům lidem, které jsme dlouho neslyšeli. Je to o volbě. Logicky každý máme predispozice k určitému jednání a způsobu reagování. Avšak pokud je nahlédneme a máme zájem na nich pracovat, lze je vědomým rozhodnutím a volbou změnit. A to v naší odpovědnosti je.
Vlivem rozvolňování společenských daností, které se vztahovaly víceméně na všechny, se dotek ryzí svobody stává ohrožujícím. Je na nás, zda se rozhodneme ve dvaceti založit rodinu, procestovat svět, budovat korporátní kariéru, jít na volnou nohu nebo naopak odkládat děti do pozdního věku. Je to naše rozhodnutí na naši odpovědnost. A to je kámen úrazu, který mnohdy stojí za dlouhodobým přešlapováním na místě a neschopností vybrat si směr, kterým se vydáme. Hrozba, že naše rozhodnutí se následně může ukázat jako nesprávné, je tak silná, že raději žádné nečiníme. Není pak totiž možné vinu svést na společnost či na někoho jiného. Bylo to naše rozhodnutí a s tím, co přineslo, následně musíme žít.
Abychom tíze odpovědnosti předešli, užíváme různých manévrů více či méně vědomých. Přenesení odpovědnosti může být jedním z nich. Můžeme ji přesunout na jiné lidi, síly, shodu náhod a okolností, na smůlu, na nepříznivý osud, kterým je protkán celý náš život, a podobně. Stavění se do role oběti je další možností, jak se vyhýbat vlastní odpovědnosti. S tím jde ruku v ruce pasivita a naučená bezmocnost. Vlivem těchto postojů pak plápoláme životem jako hadrový panák ve větru. Přijetí odpovědnosti přispívá k vyšší angažovanosti ve svém životě a podporuje víru, že ho svým přičiněním můžeme v rámci možností měnit a utvářet. Rovněž je předpokladem změny.
Yalom rozlišuje tři typy osamělosti. Prvním je fyzické odloučení od lidí, které může být dáno například geografickou vzdáleností, pocitem neporozumění, sociální ostýchavostí a podobně. Jiná, vnitřní osamělost, se projevuje jako jakési odcizení sobě samému. To může vzniknout nerespektováním svých vlastních přání, tužeb a názorů nebo přizpůsobováním své osobnosti požadavkům z okolí. Člověk se pak odkloní od své přirozenosti a podstaty, necítí se sám sebou. V krajních podobách může mít vnitřní osamělost podobu disociace, tedy odštěpení části osobnosti, která je mnohdy zatížena těžkým traumatem. Třetí typ, existenciální osamělost, je možné zakoušet navzdory naplňujícím vztahům i hlubokému sebepoznání. Tyto pocity se zřetelně manifestují v konfrontaci s ostatními základními záležitostmi.
Umíráním a okamžikem smrti si musíme projít každý sám. I když jsme obklopeni rodinou a nejbližšími přáteli, nikdo za nás tuto fázi života neodžije. Ať už se nám v životě děje cokoliv, je jenom na nás, jak k tomu přistoupíme, jaký k tomu zaujmeme postoj a jaký v tom nalezneme smysl. Toto uvědomění může vést k silným prožitkům existenciální osamělosti. Na rozhodování jsme v konečném důsledku také sami. My jsme ti, kdo se rozhodne, přestože tomu mohly předcházet dlouhé diskuse s nejbližšími a vyslechnutí si jejich názorů na věc.
Neúnosnost pocitů pramenících z osamělosti může způsobit bezhlavé vrhání se do vztahů. Než být sám či sama, raději budu věnovat čas, energii a emoce druhému, i když vím, že to nemá valnou perspektivu. Je to únosnější než čelit pocitům osamělosti, prázdnoty, neúplnosti a nedostatečnosti. K tomu všemu se ještě přidávají pocity méněcennosti, pochybnosti o sobě plynoucí z toho, že všichni okolo mají vztah, a já ne. V takovém případě nám však nejde o danou osobu jako o člověka, ale používáme ho jako nástroj k utišení svých frustrací. Vztah je pro nás zdrojem bezpečí, jistoty a stability, tedy všeho, co nenacházíme u sebe samotných. Druhá osoba všechny tyto stesky utiší. Úzkost z osamělosti je obrovskou motivací pro navazování vztahů. Bohužel je pak mnohdy ještě znásobena a prohloubena tím, že jsou tyto pokusy neúspěšné.
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář