COOLna

Vysokou školu uměleckoprůmyslovou opouští jeden z výrazných pedagogů – výtvarník Jiří Černický. V otevřeném rezignačním dopise napsal, že ho ničila až pedantská kontrola některých studentů nad tím, o jakých tématech se v ateliéru smí a nesmí mluvit. Ať už šlo o lidská práva, emancipaci menšin, gender, rasismus nebo povedené outfity studentek. Experimentální umělec a dlouholetý vedoucí ateliéru malby mluví o nesvobodě.

Skupina studentů podle Černického určuje mantinely „korektnosti“. Výtvarník říká, že ohlasy na jeho dopis potvrzují, že podobná atmosféra panuje i na dalších školách. Studenti naopak mluví o tom, že potřebují od pedagogů více citlivosti. Diskuse vzniklá nad dopisem ukazuje na generační střet, ve kterém nelze zvítězit. Ukazuje však na všeobecnou potřebu empatie, komentují diskusi jiní.

Váš dopis vzbudil rozruch. Čekal jste to?
Vůbec ne. I když je pravda, že jde o velký fenomén doby, protože se mi kvůli němu ozvali kolegové nejen z uměleckých škol, ale třeba i z technických oborů.

Jedním z důvodů, proč na UMPRUM končíte, je – jak sám uvádíte – důraz na extrémní hyperkorektnost mezi studenty. Kde se mezi dvacátníky bere?
To nevím, nedokážu to ani správně pojmenovat. Jde o zvláštní korektnost, která hlídá, jak se stavíte k ožehavým tématům kolem nás a zda je správně, tedy korektně, pojmenováváte.

Můžete být konkrétní?
Je toho hodně, byť naštěstí ne na denní bázi. Vezměte si třeba rasismus – ten tu byl vždycky, je součástí dějin lidstva. A jedna studentka mě pak opraví, že to není pravda, že se vyskytuje až od 19. století. Protože ho tehdy prvně někdo přesně pojmenoval. Ale rasismus tu byl přece od úsvitu lidstva, vždyť se vyskytuje i u primátů. Jak se mám s podobnými studenty dohadovat? Takhle vypadá korektnost na nesprávném místě.

Jsou studenti ochotní diskutovat, nebo se spíš přou?
Jak kdo, nechci je stigmatizovat. Já proti nim nestojím, jsou to mí přátelé. Ale jak se při hodinách dostávám čím dál více do lehké defenzivy, už se s nimi nechci hádat a čím dál častěji raději mlčím. Musím si neustále dávat pozor, abych někoho neurazil nebo se nedostal do střetu kvůli – z mého pohledu – malichernostem. To je však problém, protože vše, co student říká, musím jako pedagog brát vážně, i když si o tom myslím, že to není důležité. Po delší době je tohle všechno únavné a obtěžující.
Nechci s nikým vést válku, a proto ze školy odcházím, abych tyto věci už nemusel řešit.

Píšete, že jste jedné studentce pochválil oblečení a ona se ohradila, že ji to obtěžuje.’
Je to tak. Ale pozor, většina studentů s tím problém nemá a vzájemně svůj outfit sdílíme, protože nás prostě baví. Pro některé však pedagog prostě nemá co komentovat outfity studentů, nic mu do toho není. Ale já jsem přesvědčen, že na uměleckých školách je to důležité, protože i oblečení je vlastní sebeprezentace. S Češkami je to bez problému, citlivé jsou na to cizinky. Na Západě je všechno ohledně hyperkorektnosti intenzivnější, nás hlavní vlna teprve čeká. V této souvislosti je zajímavý termín „diskrétní zóna“.

Jak to mají pedagogové z ostatních ateliérů? Mají stejný problém jako vy?
To netuším, protože jsou mladší a snaží se dodržovat konvence a hledat nějaký konsenzus. Prostě být slušný, poslouchat je, jít jim naproti a pečovat o ně. Já tak silnou tendenci nemám. Péče je samozřejmě strašně důležitá věc, ale někdy mám pocit, že už je jí až moc a že je v podstatě antiproduktivní. Leštíte přebroušený diamant. Všichni musejí být navzájem kamarádi, nikde nesmí vzniknout střet. Já studenty velmi respektuju, ale cítím, se již nechovám přirozeně, spontánně.

Zní to, jako kdyby studenti vychovávali své profesory a ne opačně.
Trochu ano, i když nejde o všechny. Mezi studenty existuje jádro, jež tíhne k takovémuto aktivismu. Nemám rád slovo levičáctví. Dle mého jde o typ angažovaných studentů, kteří hlídají, jestli je svět spravedlivý. Existuje totiž řada témat, která je traumatizuje. Nespravedlnost kvůli vlivu sociálních sítí vidí už skoro všude. A protože nemají takový odstup a nadhled jako starší a zkušenější lidé, trápí se tím o to víc. Jsou pak i militantnější. Stávají se z nich „policajti“, kteří neustále hlídají, aby někdo někoho náhodou neurazil. Pro mě je to sice mnohdy úsměvné, ale ten úsměv mívá stále častěji i takovou jemně hořkou pachuť.

Zní to, jako by dnes pedagog musel být víc amatérský psycholog než vyučující.
Říká se to. Často musíte studenty utěšovat nebo se jim omlouvat, i když jde o banality. Nesmíte zlehčovat jejich starosti. Takže já raději ustoupím, omluvím se a přejdu k jinému tématu, abych měl pokoj a nezabředl do nesmyslů.

Nedávno jsem třeba mluvil o svých životních zkušenostech, protože jeden ze studentů dělá podobné věci jako já zamlada. A já mu fandím, protože je jeho práce fajn. Když vtom se zvedne jedna ze studentek s tím, ať nemluvím o svém osobním životě, protože je nezajímá. Je zajímá jejich život. Pamatuju si, jak jsem se kdysi často setkával s Adrienou Šimotovou – kterou mimochodem řada studentů ani nezná – a byl šťastný, když mi vyprávěla o své rodině. Bylo to pro mě obohacující, protože jsem se dozvěděl důvody, proč začala ona a její manžel Jiří John tvořit. Bral jsem jako výsadu, že se mi taková úžasná osobnost se soukromými věcmi vůbec svěřuje. Vnímal jsem to jako ponaučení i jako společné tajemství. Dnes se ale o soukromém životě mluvit moc nesmí, pouze o práci a problémech studentů. Zkrátka to může být zraňující.

Čím to je?
Nevím, tuhle otázku si také kladu. Ale řekl bych, že v mladých lidech roste frustrace z toho, že okolo nás existují ohromně silné osobnosti, kteří si hamouní svět pro sebe. A člověk na ně neustále naráží. Třeba David Černý, je ho celá Praha, proč, kdo z nás má takovou dravost? Nebo Krištof Kintera. Má jednu výstavu za druhou, neustále je v médiích a na nás nezbude nic. Dokážu si představit, že bych i já mohl vzbuzovat podobnou nelibost, i když přede mnou by to asi nedali najevo. Myslím, že oni nechtějí být takhle ofenzivní, nechtějí neustále bušit do brány úspěchů. Hádám, že spíše jen chtějí kreslit, žít relativně obyčejný život a dělat si svoje. Okolní svět s velkým uměním je možná vlastně tolik nezajímá.
Zažil jsem studenta, který se ptal, jestli musí být umění dobré, či špičkové – a díval se přitom na mě dětskýma, nevinnýma očima. Chtěl si jenom svobodně kreslit, co se mu líbí, nevyčnívat. Vychází mi z toho rovnostářství, aby všichni měli od všeho trochu. Ale kvalita umění, originalita a silná výpověď je přeci hrozně důležitá! Celé dějiny umění stojí na silných osobnostech a výrazných jménech.

V svém rezignačním dopise jste to nazval „bramboračkou“ bez chuti a zápachu.
Berte mě, prosím, s rezervou, opravdu nechci nikoho urazit. Celou situaci beru velmi vážně, ale nechci být tolik úzkostný. Chci vše brát s lehkou myslí, a pokud to jde, tak i s humorem. Jestli chce někdo být silný a úspěšný, tak ať je. A pokud se na to někdo necítí a chce raději zalézt do ulity, je to také v pořádku. Jen prosím, ať pak nestigmatizuje toho úspěšného.

Pokud studenti snášejí špatně kritiku na vysoké škole, obstojí v životě po promoci?
Řekl bych, že špatně. Nejsem žádná vědma, ale snažím se je připravit na to, co je bude ve svobodném povolání čekat. Jenže i tady musí být člověk opatrný. Kdybych jim na rovinu řekl, jak je život umělce tvrdý, jak hodně musí pracovat, být talentovaný a vytrvalý, přivodil bych jim úzkosti. Buď do toho vlaku naskočíte a jedete, nebo vás někdo úspěšnější převálcuje. To se ale týká každé profese.

V dopise narážíte i na problém s angličtinou, ve které se na UMPRUM kvůli zahraničním studentům vede víc a víc předmětů. Jak to je?
Dneska se už v angličtině učí vše. Anglicky se domluvím, ale nemám velký talent na jazyky, navíc jsem dyslektik. Hrozně mě omezuje, že v angličtině nemůžu jít do hloubky tématu a nejsem schopný učit tak jako v češtině. Do umění se promítá filozofie, psychologie a další vrstvy lidského poznání, které nejsem schopný v angličtině studentům předat. Dnes máte v ročníku třeba dvacet českých a tři zahraniční studenty. A když nekomunikujete výhradně anglicky, cizinci se cítí diskriminováni a stěžují si.

Dřív to bylo tak, že jste se zahraničním studentům věnoval individuálně a zbytek ročníku vedl v češtině. Následně to bylo půl na půl, dopoledne angličtina a odpoledne čeština. Zahraniční studenti ale chtěli být součástí komunity, proto se dnes používá už jen angličtina. A to není žádný med. Chcete-li jít do hloubky věcí, musíte mít angličtinu perfektní. Tím pádem se zužuje okruh pedagogů, kteří na umprumce můžou učit, a jistě ani někteří studenti anglicky moc neumí, tak jakou kvalitu informací mohou dostat?

Jak zvládají angličtinu ostatní?
Znám hodně nadaných umělců či hudebníků, u kterých je talent vyvážený nějakým handicapem, třeba právě horším cizím jazykem. Tak funguje lidský mozek. Samozřejmě jsou tací, kteří jsou úspěšní a zároveň perfektně mluví anglicky, ale rozhodně to není pravidlo. Chápu, že chce-li být naše škola mezinárodní, jinak to nejde. Může i nemusí se mi to líbit, prostě to respektuju. Angličtina vládne světu, ale přijde mi absurdní, aby se kvůli ní vytratila čeština. Patřím do staré školy, která se učila česky, a bylo to pro ni přirozenější.

Viděl jste dokument Zkouška umění o přijímačkách na Akademii výtvarných umění, kde se řeší nebinární studenti či dívka, která o sobě mluví v množném čísle?
Ano, to je hodně intenzivní a odhalující film. Jsem jeho fanoušek, jde o živé téma.

Setkal jste se s takovými studenty i u vás?
U nás ne, ale doslechl jsem se o jednom případu z pařížské Sorbony. Z ní vyhodili pedagožku, protože si na ni stěžovali studenti, že je neoslovuje genderově neutrálním anglickým výrazem. Ve Francii. Studenti chtěli, aby nerozlišovala muže a ženy. Když jim v tom nechtěla vyhovět, protože holky jsou holky a kluci kluci, musela na univerzitě skončit. To je extrém. Ano, pokud chce takto někdo oslovovat, nemám s tím problém. Ale nebudu takhle přeci říkat celé třídě. Cožpak jsme roboti? Umprumka je skvělá škola, jsou tu výborní pedagogové i dobří studenti. Dal bych za ni ruku do ohně, ale od určité části studentů cítím příliš velký aktivismus, boj za spravedlnost a neustálý dohled.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.