COOLna

Podle slov celníků se coby ministr financí na případ opakovaně ptal a u podřízených vyvolal poptávku. A ti takřka z hodiny na hodinu konali. Což, jak sami celníci uznali, není zrovna obvyklý mód státní správy.
Kolega Janek Kroupa požádal Babiše o reakci. Místo odpovědi se dočkal osočení. „Asi jsem Vás minule dostatečně neurazil, takže naposled. Prolhanému mafiánovi jako jste Vy nemám potřebu vaše lži a výmysly komentovat,“ napsal mu mimo jiné a pak si jeho číslo zablokoval.
Vím. Desetileté soužití s politikem Babišem nás unavilo. Okorali jsme a zvykli si na obě jeho polohy. Na televizní fňukání i na nekontrolované osobní útoky v soukromých telefonátech, v nichž chrlí nařčení jako hnojomet.
Jenže i to má své meze. Poslal jsem proto za Seznam Zprávy ohrazení. „Jak mi kolega doložil, položil vám – zdvořile – novinářskou otázku a místo odpovědi jste jej opakovaně označil za ‚skorumpovaneho prolhaneho mafiana‘. Takové urážlivé nařčení nemá a nemůže mít reálný základ,“ psal jsem mu v textové zprávě a přidal ujištění, že se jej coby šéfa nejsilnější opoziční strany budeme na aktuální témata i starší kauzy dotazovat i nadále. Bez ohledu na urážky.
Trvalo jen několik málo minut, než se na displeji telefonu rozblikalo číslo Andreje Babiše.
Ne, nečekal jsem, že se omluví. Ale přece jen jsem si myslel, že se tu dekádu v politice, kdy absolvoval nespočet mediálních školení, malinko kultivoval. Řekněme si rovnou, že ten předpoklad byl naivní.
„Já mám vlastní mediální dosah a s vámi se o tom bavit nebudu. Vy jste všichni nemocní, ta vaše sekta. Klidně si pište, co chcete,“ spustil, když mě ujistil, že si rozhovor nahrává.
Následoval výčet domnělých křivd: Sabina Slonková prý zneužila jeho nemocného syna, Janek Kroupa prý používá „divné metody“ a náš šéfredaktor Jiří Kubík prý „stál za Šumanem“. Když jsem mu připomněl, že tak silná obvinění by měl doložit, odvětil: „Nemám na to důkaz, ale stopy tam vedly. Mám taky svoje zdroje.“
V okamžiku, kdy jsem se chtěl dostat ke kauze FAU, vrátil se k monologu. „Já jsem byl ministrem financí, který bojoval za tento stát. Neřešil jsem žádné osobní zájmy, je to lež. Možná Kroupa má zase nějaký deal, vždyť on takhle pracuje. Tak mi dejte pokoj.“
Pokusil jsem se oponovat, ale to už jsem mluvil do hluchého sluchátka.
Vzápětí mi přistály v telefonu ještě dvě esemesky. V jedné napsal, že jsme „nemocní antibabišismem“, v druhé připomněl mé angažmá na serveru iRozhlas, kde mu vadilo, když jsme pitvali podstatu kauzy Čapí hnízdo a dalších dotací proudících do Agrofertu. Jako by mu v tu chvíli někdo podstrčil další složku.

Ten telefonát mě vrátil do roku června 2013, kdy Babiš jako čerstvý majitel vydavatelství Mafra volal do Lidových novin a rozčiloval se, že jsme neotiskli výstup z jeho tiskové konference. „Doufám, že kluci vědí, co dělaj, jako. Asi nevědí, s kým maj tu čest,“ vzkazoval vedení novin přes redaktora, jehož číslo vytočil.

Desetileté výročí téhle scénky připomíná, že Babiš se nezměnil. Nenaučil se diskutovat. Brání se útokem. Aniž by měl v rukou jakékoliv argumenty či podklady, jede si stále ve svých domnělých křivdách. Ani na vteřinu o sobě nezapochybuje, ani na okamžik nepřipustí, že už svými dotazy mohl u podřízených vzbudit dojem, že jde o politické zadání.

Dodnes nechápe či nechce chápat podstatu střetu zájmů, nevnímá rozdíl mezi veřejným a privátním. Dodnes nepochopil úlohu novinářů, kteří mají kriticky zkoumat kroky těch, kteří ovládají státní aparát. Nic z toho k němu za ta léta v politice nedolehlo.

Radek Kedroň, Seznam Zprávy

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.