COOLna

Jak dlouho jsi měl problémy se srdcem?
Poslední dva roky. Nepravidelně mi bušilo, spíš se tak různě vlnilo. V říjnu minulého roku jsem seděl u stolu v pálenici a na těhle Apple Watch mi naskočila notifikace: Fibrilace síní. Tak říkám bráchovi, hele dívej, co mi to tu naskakuje. Nepravidelný klidový tep 137. A Jeňa, že o tom teď někde četl a že bych měl jít raději k doktorovi. Tak jsem se zvedl a jel jsem k obvodnímu lékaři do vedlejší vesnice. Doktor na mě kouká a říká: Hodinky, notifikace, jo jasně, to je nějaká blbost. Pojďte, já vám natočím EKG. Tak ho natočil a najednou že mám hned jet do nemocnice. Sedl jsem do auta a zamířil do Uherského Hradiště. Srdce mi mlátilo jako blázen. V nemocnici opakuju to, co u obvoďáka: hodinky, notifikace, fibrilace. A oni zase, že to bude chyba, že mi natočí pořádné EKG a že uvidím, že se na žádné hodinky nemám spoléhat. Natočili ho a co bys řekla? Bylo to tam. Dali mi rovnou pyžamo a ať si jdu lehnout na pokoj. Tak jsem tam zůstal, dali mi nějaké celkem silné oblbovací léky a doporučení, abych si našel kardiologa. Naštěstí mám fakt dobrého v Olomouci a za čtyři měsíce jsem ležel na stole v IKEM, kde mi udělali srdeční ablaci.

Ty hodinky ti vážně zachránily život?
Nebýt jich, kdo ví, jak by to dopadlo. Když máš fibrilaci, tak ti může vzniknout sraženina, ta se může dostat do mozku a je konec. Tyhle hodinky mě dostaly k doktorovi a do nemocnice. Proto je teď vůbec nesundávám, spím s nimi a do společnosti pak nosím dvoje hodinky. I v IKEM mi sami říkali, ať je nosím, protože to mají dneska hodně promakané.

Takový moment člověka probere. Změnil jsi od té doby nějak zásadně svůj životní styl?
Hodně. Začal jsem sportovat, chodím třikrát týdně cvičit, jím spoustu zelených věcí, nepřejídám se a musím říct, že se cítím nejlíp, jak jsem se kdy cítil. Navíc, jak člověk překročí čtyřicítku, tak se o sebe musí začít pořádně starat. Mě už ani nelákají žádné večerní akce. Zdraví mám jen jedno a nestojí za to riskovat.

Bál ses, když jsi na tu operaci šel?
To víš, že jo. Zase ale musím přiznat, že mě překvapilo, jací jsou v tom IKEM profíci. A jak to tam sekají jak Baťa cvičky. Třeba já jsem nastoupil v neděli, v pondělí jsem měl vyšetření a operaci a v úterý jsem šel domů a na moji postel už čekal další pacient. Oni jsou zatraceně dobří, dokážou tě vrátit do života… Dvěma dráty tě opraví a ty se na to ještě díváš…

Jak, že se na to díváš?
No oni mě nejdřív jenom oblbli, v té první fázi mě neuspali, asi potřebovali vědět, jak budu na zákrok reagovat. Nařízli mi třísla a vedli tudy ten speciální drát nějakou žílou až do srdce. To už se prý nedělá, aby ti kvůli tomuhle rozřízli hrudník. A já jsem to celé pozoroval za plného vědomí, lehce oblbnutý, na monitoru. Když se dostali k srdci, tak mě uspali, nažhavili elektrodami to místo na 70 stupňů a tím tu tkáň, která způsobuje arytmii, vypálili. To mi přijde neuvěřitelné. Ještě před padesáti lety by tě s takovou nemocí skopli ze skály, čus, končíš, a dneska ti narvou drát do srdce, nohou! A tam ti to svaří a druhý den ti řeknou, běž domů. Magic!

Před čtyřmi lety jsi ve svém novoročním „poslání“ přitom naléhavě volal po zpomalení, tahle příhoda ale ukazuje, že se vám to asi tak úplně nepodařilo…
Ale jo, zpomalili jsme. Já jsem to tehdy psal jako takovou aktualitu z lihovaru pro naše odběratele na blog. Tenkrát v prosinci 2018 si u nás všichni objednávali strašné množství alkoholu. My jsme s bráchou byli ve firmě každý den, celý den. Furt. Ten stres byl prostě šílený. Já mám v tomhle malou výhodu, protože jsem od přírody flegmatický, ale Jéňa ne. To tak jsi v pálenici, destiluješ jak blázen a řešíš, co všechno se nestihne. On to odskákal zdravím. Bylo to rychlé.

Co se mu stalo?
V podstatě mu přestal fungovat nerv, který přenáší obraz z oka do mozku, a on během sekundy přišel o zrak. Pamatuju si, že to bylo v neděli, díval se doma na televizi a jednou takhle mrkl, a když zase otevřel oči, tak neviděl. Nerozeznal nic, jen světlo a tmu. Totální panika samozřejmě… A všechno to bylo stresového původu, protože když je tělo ve stresu dvacet let, tak samo začne vyřazovat nějaké orgány, které cítí, že nepotřebuje. U něj to byly oči. Přišlo to úplně znenadání, vyděsilo to hlavně naše rodiče, taťku – ten přitom vždycky říkal, že se jednou upracuje k smrti, to byla jeho životní mantra. Tak od té doby se u nás změnilo to, že už nemusíme za každou cenu expedovat objednávku následující den. Přece jen jsme malá firma a není možné, aby to bylo, jako když ti jídlo z restaurací dovezou za půl hodiny. Ne všechno může být takhle rychlé, na něco si člověk musí počkat.

Janovi se ten zrak vrátil?
Trvalo to asi půl roku. Musel odevzdat řidičák. Byl na různých magnetických rezonancích a pak se naskytla možnost bioléčby. V té době zrovna schválili v Evropské unii použití nějakého nového léku. Tehdy se sešla nějaká komise a rozhodla, že Honza ten lék nedostane, že je mladý a nějak to „rozchodí“. Dvakrát jsme se odvolali a napotřetí se nám to podařilo a získali jsme ho. Byla to taková ampulka s tekutinou do kapačky, dali mu ji a po první aplikaci se mu vrátilo 40 procent zraku. Jako hned. Po dvou měsících se mu vrátil zrak na 80 procent. Teď tam jezdí dvakrát ročně, zrak má zpátky na 90 procent, nosí brýle a zase jezdí autem. Z téměř totální slepoty se dostal až sem, naprosto neuvěřitelné.

Krátce nato jste řešili koronavirovou pandemii, která u vás zase rázem zvýšila poptávku.
Během covidu to bylo z osobního pohledu těžké, ale z pohledu obchodu super. Zavřené restaurace znamenaly, že jsme měli brutální nárůst na e‑shopu. Pořád jsme destilovali, já jsem do toho vymýšlel různé limitované edice – jako náš Absint Private Reserve, to nejlepší, co umím. Destiloval jsem ho první týden prvního lockdownu na začátku března 2020. Nikdo v té době nevěděl, co bude dál, jestli to přežijeme, jestli tu nenastane nějaká postapokalyptická společnost, tak jsem vydestiloval absint, který jsem si představoval, že piješ doma na střeše a koukáš, jak svět kolem tebe hoří. Jak se blíží konec světa. Teď po třech letech jsme ho stočili. Tohle jsou historické události, které si zaslouží vytvořit speciální věc.

Martin Žufánek, lihovarník

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.