COOLna

Faktorem, který všeobecnou „psychologizaci“ zásadně umocnil, byl nástup sociálních sítí. Do té doby by se celá situace dala popsat tak, že odborná terminologie a náhled na svět prostě prosakovaly z ordinací odborníků, ale nové digitální platformy přinesly převratnou možnost – najednou můžeme dělat samozvané terapeuty sami sobě navzájem a kolektivně.
Vědci tento obrat občas popisují výrazem síťová terapeutická kultura, jejímž typickým projevem bývají nejrůznější diskuzní skupiny na Facebooku a dalších sítích, kde lidé sdílejí své zkušenosti a žádají ostatní členy o radu.

Rizika jsou nasnadě. Amatérské diagnózy mohou být často mylné, a i když kolektivní psychologické rozbory nejsou škodlivé tak, jako třeba babské rady na léčbu cukrovky či covidu, pořád mohou natropit dost škody. Nebezpečné je i přehnané sdílení intimních věcí před relativními cizinci, a nakonec to zásadně ovlivňuje také sféru seznamování a partnerských vztahů.

Druhý dlouhodobý trend je posedlost kategorizací a nálepkováním všech drobností a odstínů chování, které by dřív nejspíš nikomu nestály za úvahu.
Je to přirozený důsledek komunikace prostřednictvím digitálních platforem. Jejich tvůrci totiž ze všeho nejvíc nesnášejí, když se na nich objeví obsah, který není snadno strojově čitelný a nedá se tak ani jednoduše analyzovat a dále využít, především pro komerční účely.

Algoritmické doporučování obsahu na sociálních sítích je podmíněno tím, že každý kus obrazového i textového sdělení musí být nějak kategorizován, tak, aby byl strojově čitelný. Pokud se to nepovede, začnou vám ve feedu vyskakovat nevhodné reklamy nebo obsah, který s vašimi skutečnými zájmy nemá mnoho společného, a výsledkem je úbytek času stráveného na síti a tím i zisků provozovatele.
Samo o sobě by to mohlo působit jako technologická kuriozita, ale má to zásadní dopady na způsob, jakým na sítích komunikujeme. V první řadě to samozřejmě ovlivňuje influencery a další tvůrce obsahu, kteří se v honbě za viralitou a větší viditelností musí naučit plynně mluvit „strojovou řečí“ a své výstupy formulují tak, aby jasně zapadly do oblíbených škatulek a žánrů.
Od nich pak tento styl komunikace nevědomky přebírají i běžní uživatelé, kteří automaticky naskakují na populární trendy a o světě pak začínají uvažovat nikoliv v jeho skutečné složitosti, ale jen ve schematickém zjednodušení odpovídajícím algoritmickému pajazyku.
Filozof Justin E. H. Smith to ve své knize The Internet Is Not What You Think It Is vystihuje metaforou, že se lidé začali chovat jako boti.
Na první pohled to může znít jako přehnaný příměr a plané nadávání do větru, ale v podstatě to odpovídá realitě. Zvykli jsme si sami sebe prezentovat prostřednictvím osobní „značky“, ke které patří i jasný styl vystupování, názorů a komunikace, a v rámci vytváření obsahu musíme své složité a intimní myšlenky a emoce přepracovat do čitelného a srozumitelného formátu. Jinými slovy, z obtížně popsatelných lidí vznikají datové soubory.
Postupem času jsme vymysleli řadu nových nálepek pro dříve neuchopitelné módy chování (z „už mi nikdy nenapsal“ se stal „ghosting“ a z „mrzí mě, že jsem tam nebyl“ zase „FOMO“), ale pořád tu ještě zůstává široká neprobádaná divočina, která se dá kolonizovat ve prospěch našich digitálních vládců.
Podivné nebo nepatřičné záliby a zvyky našich partnerů by se samy o sobě nemohly stát virálním trendem, protože by si každý jednotlivý případ vyžádal delší vysvětlování ve stylu „můj manžel mě občas štve takovou drobností, když vždycky při vaření…“. Když se na ně ale nalepí jasně čitelné označení flag, najednou všichni alespoň zdánlivě na první pohled vědí, o co se jedná, a začnou přihazovat vlastní variace na nově vzniklý mem či mikrotrend. Z ničeho se najednou vytvořily závěje obsahu a další kus nejednoznačného lidského chování ztratil na významu a změnil se ve schematický vtip.
Sdílení a rozebírání různých drobností z psychologie partnerského vztahu nemusí být samo o sobě špatnou věcí, pokud u toho bereme ohled na základní slušnost a pravidla internetové bezpečnosti. Psychologizace a příklon ke strojové čitelnosti jsou navíc trendy, které jde jen těžko silami jedince zastavit, a jen málo lidí může a chce přistoupit k radikálnímu řešení v podobě odchodu ze sítí.
Stejně jako v jiných podobných případech nových trendů v digitální komunikaci, i zde platí především to, že ať už děláme cokoliv, neměli bychom to provádět nevědomky, ale vždy si uvědomit, co nás k tomu vede. Možná nám sdílení zkušeností a kolektivní zpětná vazba skutečně v něčem pomůže, ale možná také jen automaticky naskakujeme do procesu, který nám nic nepřináší a digitální veřejný prostor zaplavuje odpadem dusícím skutečně smysluplnou komunikaci.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.